Chtěla oživit vzpomínky na historickou noc z 12. na 13. června 2013, kdy jím řízení policisté vpadli na Úřad vlády ČR a „přilehlá loviště“ a spustili řetěz dějů, který skončil pádem Nečasovy vlády a zásadním přepsáním vnitropolitických poměrů naší vlasti. Soukromě si myslím, že následky jejich vystoupení měly účinky nekrvavého puče a jejich vliv dosud nedozněl.

Česká televize ovšem pozváním pouze Roberta Šlachty prokázala, že příslušné děje vnímá bez hlubšího pochopení. Povrchnost může mimochodem přenést na své diváky a deformovat jejich vnímání reality. Okolnost, že Robert Šlachta přivedl své lidi do Úřadu vlády, není tak mimořádná, jak se zdá. Elitní policejní útvary podléhají vojenské kázni a jdou prostě tam, kam je odpovědní (často ve skutečnosti neodpovědní) pošlou. Zasahující policisté mohou proto být dobře viditelným nástrojem vůle neviditelných mocných. Ale ČT se v pořadu snažila ukázat, že zásah z 13. června 2013 byl jednoznačným pochybením policie. Obratně při tom použila odkaz na trapně nepatrné trestněprávní výsledky policejní akce a jejich nepřiměřenost mohutnosti použitých policejních prostředků. „Přišila“ policii i odpovědnost za dalekosáhlé vnitropolitické důsledky.

I když ČT24 dobovým obrazem předvedla tehdy přítomné státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s vedoucím Ivo Ištvanem, neodkryla před diváky sladké tajemství prvořadé odpovědnosti tohoto úřadu. Jakmile totiž policie začne konat podle trestního řádu, podléhá pokynům a dozoru státních zástupců, kteří jsou skutečnými pány akcí. Podivení Dalibora Balšínka nad tím, do čeho se zkušený policista Robert Šlachta pustil, bylo proto nemístné: neměl jinou volbu (s výjimkou vzpoury, která je trestná).

Česká televize tak odpoutala pozornost diváků od základní velké podivnosti, kterou bylo řízení zásahu místně nepříslušnými olomouckými státními zástupci, ne-li historicky vůbec první, pak jistě nesmírně vzácný případ porušení ustanovení trestního řádu i zákona o státním zastupitelství o věcné a územní příslušnosti státního zastupitelství. Dalibor Balšínek by měl dobrý důvod podivit se nad tím, do čeho se pustil zkušený Ivo Ištvan, který v minulosti opakovaně prokázal způsobilost vzdorovat nezákonným rozhodnutím nadřízených (jednou zaplatil vyhazovem od ochránce „justiční mafie“ Jiřího Pospíšila).

A už vůbec nedošlo na zamyšlení nad tím, že nasazení olomouckých žalobců na akci v Praze muselo povolit Nejvyšší státní zastupitelství nebo dokonce celou akci vyvolat. Netuším, zda rozhodl přímo nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nebo vlivní bývalí komunističtí prokurátoři, jimiž se obklopil, ale je nepochybné, že odpovědnost za svržení Nečasovy vlády a zatýkání bývalých poslanců a všechny další následky leží právě zde.

Šlachtovi lidé ale možná nejsou tak nevinní, jak jsem výše naznačil. Je totiž otázka, jakými hroznými informacemi o zločinech na Úřadě vlády „nakrmili“ špičky NSZ tak, aby daly souhlas nebo přímo přikázaly vykonání „realizace“. Nepatrnost trestněprávních výsledků ale vyvolává pochybnost, zda pro rozhodnutí byly vůbec potřebné důkazy, použitelné v trestním řízení: pokud po pěti letech ještě nic světoborného na povrch nevyplavalo, stěží lze uvěřit, že na začátku byla spousta skvělých důkazů, které časem „vyvětraly“. Spíše se zdá, že šlo o politické rozhodnutí, směřující ke svržení Nečasovy vlády, které se o žádné důkazy neopíralo, ale neví se, kdo je vydal a jakými prostředky přiměl státní zástupce, aby se uvolili spáchat tuto nehoráznost.

Národ by měl vědět, jak to bylo, protože následky událostí přesahují zprostředkovaně až do současnosti. Jenže lid obecný se o věci zásadního významu vůbec nestará. Lidé jsou schopni vyjít do ulic a dožadovat se odstoupení Andreje Babiše, aniž by přemýšleli nad tím, že při daných poměrech ve sněmovně žádný z neúspěšných vůdců pidistran by stejně nedokázal získat důvěru rozhárané sněmovny, natož aby ještě nabídl srovnatelnou životní úspěšnost jako důkaz své způsobilosti vést stát. A poslanci raději za peníze daňových poplatníků maří čas žvaněním o novičoku a jiných nesmyslech, než by se domáhali vysvětlení skandální akce z 13.června 2013. K tomu přidávají vyčítání Andreji Babišovi, že je ochoten přijmout podporu KSČM, když mu svou neochotou vstoupit do jeho vlády jinou cestu uzavřeli.

„Realizace“ z 13. června 2013 není v polistopadovém vývoji státu jediným případem sporných zásahů státních zástupců do veřejného života. Mechanismus ovlivnění politické situace a způsob provedení a závažnost následků bývají různé, ale jedno je spojuje: beztrestnost původců a vykonavatelů. Proto nám hrozí, že se podobné úkazy budou zase někdy opakovat.

Nemusíme ostatně chodit daleko: jednoho případu zneužití trestního řízení pod velením státního zástupce jsme právě svědky ve stíhání Andreje Babiše. Z logiky věci vyplývá, že vyvolání trestního řízení mělo posloužit k oslabení hnutí ANO ve volbách. Když se nepodařilo, slouží jako nástroj úsilí o připravení Andreje Babiše o výsledek volebního úspěchu. Provedení je jiné než při svržení Nečasovy vlády, ale účel je podobný. Nerojí se masy policistů, vše probíhá v klidu a hlavně v souladu se zásadou „ co se vleče, neuteče“. Političtí odpůrci a s nimi spolčení novináři mají spolehlivou základnu pro rozvíjení útoků na nežádoucího vetřelce. A vždy se dá zhodnotit „náhodná“ shoda úkonů s nějakými politickými událostmi. Zajímavá je například časová blízkost druhého jmenování předsedou vlády a prvního výslechu obviněného. Andrej Babiš a jeho obhájci brojí proti vyšetřovateli Pavlu Nevtípilovi, ale uniká jim rozhodující úloha dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, který rozhoduje o tom, jaká krmě se připraví se surovin, dodaných policií. Dozorový státní zástupce zřejmě nepohání policii k rychlejšímu postupu. Nemá kam spěchat: již dávno mohl mít dost důkazů, aby mohl buď zastavit trestní stíhání nebo naopak podat obžalobu. Je jasné, že do zastavení trestního stíhání se nehrne, protože by mu vyneslo různé projevy nelibosti: vždyť by Babišovy odpůrce připravil o cenný nástroj soustavného ostouzení. Může pokračovat v podpoře vyvolávání politických turbulencí libovolně dlouho, protože je apolitický, procesně nezávislý a zákon neporušuje. Že umožňuje udržování země ve stavu politického chaosu? Koho to zajímá?

Pokud běží trestní stíhání, je možné každý den otravovat vzduch tvrzením, že je nepřípustné, aby v čele vlády stál trestně stíhaný předseda. Andrej Babiš má resignovat, podrobit se úkonům trestního stíhání a až (pokud ovšem) se očistí, vrátit se. Kdyby odpůrce poslechl, měli by vyhráno, protože velký trestní proces zpravidla trvá déle než funkční období vlády. Útočí na něj představitelé stran, které spravovaly justici mnoho let a dovedly ji do stavu, v kterém se občas do vězení dostanou nevinní lidé a naopak zločinci se nestíhají. Presumpce neviny politikům nic neříká, ač pojem právní stát skloňují ve všech čtrnácti pádech. Nevadí jim, že překážením ustavení vlády poškozují stát, jemuž se zavázali sloužit.

Ostatně správnost Babišovy neústupnosti potvrzuje čerstvý příklad kauzy Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Přežila pětileté trestní stíhání, během něhož se musela zúčastňovat časově náročného hlavního líčení, trvajícího od 2. června 2014 do 22.února 2016, a pak ve strachu z hrozícího trestu odnětí svobody v trvání 8 1 roku čekat do 17. ledna 2018 na rozsudek odvolacího soudu. Po celou dobu čelila mediální štvanici, založené na tvrzení o mravní neslučitelnosti výkonu funkce s postavením osoby trestně stíhané či dokonce nepravomocně odsouzené. Neustoupila, setrvala v úřadě do konce mandátu a nakonec se dočkala zprošťujícího rozsudku. Její předčasný odchod z úřadu by nikomu neprospěl a úplné náhrady škody by nedosáhla. Pokud se Andrej Babiš rozhodl jít stejnou cestou, vystavil se náročné zkoušce odolnosti, ale jeho postoj je rozumný, přiměřený reálnému stavu trestního řízení v ČR.

Pan státní zástupce Jaroslav Šaroch ale nespěchá ani s podáním obžaloby, ačkoli bude vítanou příležitostí k dalšímu kamenování předsedy vlády. Její zpřístupnění může totiž přinést rozčarování, a to i politickým odpůrcům Andreje Babiše. Může se ukázat, že argumentace žalobce stojí na podobném nesmyslu jako obvinění Aleny Vitáskové, že se prohřešila, když nevyvodila závěry z neexistujících osobních vztahů Michaely Schneidrové se Zdeňkem Zemkem st. Tuto možnost považuji za dosti pravděpodobnou. Neznám argumentaci sdělení obvinění, nicméně mám pochybnost, že žalobce vykouzlí obžalobu, která by Andreji Babišovi pomohla do vězení. Trestní právo je totiž adresné a velmi formalistické. Ze zprávy OLAFu lze vyčíst, že došlo ke správnímu pochybení, na němž se podílel příslušný dotační úřad (kde je jeho odpovědnost ?). Adresnou odpovědnost jednotlivců z ní nelze vyvodit. Správní pochybení není vždy a za každých okolností trestným činem, činí jej z něj úmysl a způsobená škoda. K trestnému činu dotačního podvodu dojde buď použitím dotace k jinému účelu než k tomu, pro který si ji žadatel vyžádal, nebo uvedením nesprávných údajů v žádosti. V daném případě dotace posloužila svému účelu. Zbývá pouze možnost zadání nesprávných údajů. Pochybuji, že by Andrej Babiš osobně vyplnil žádost. Nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani provozním ředitelem, nemohl tedy za společnost jednat. Mohlo by případně přicházet v úvahu spáchání trestného činu účastenstvím, ale je sporné, zda by se podařilo účastenství doložit. Je pravděpodobné, že v obžalobě bude mít Andrej Babiš okrajové postavení. To je další důvod, proč je tlak na jeho vypuzení z postavení předsedy vlády zcela nepřiměřený malému významu této jeho slabiny.

Mohli bychom si ještě dlouho povídat o úloze státních zástupců v medializovaných kauzách, jako bylo trestní stíhání Jiřího Čunka (kdo si dnes pamatuje, že vypukla „válka žalobců“?), Petra Lessyho, Víta Bárty, Martina Bartáka a dalších, ale každý má možnost si najít informace v elektronických archivech. Politické strany, pod jejichž vládou se tyto věci děly, jsou dočasně oslabené a nevládnou mocí výkonnou.

Je proto na čase, aby nová vláda využila příznivé politické konstelace k zastavení prodlužování řetězce účelově vyvolaných trestních kauz, určených k likvidaci veřejně činných osob nebo k ovlivnění politických poměrů v zemi. Nepůjde to jinak než důsledným vyvozováním důsledků vůči jejich původcům a vykonavatelům. Jako vhodný začátek nápravy by se mi líbilo objasnění pozadí účinkování policie a olomouckých žalobců při útoku na Úřad vlády ČR v noci z 12. na 13. června 2013. Jsem zvědav, zda by byl olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan při objasňování událostí stejně sdílný jako ve výroční zprávě svého úřadu, a zda by se podařilo nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana vyvést z ustálené pozice „brněnské sfingy“.