V Otázkách ze dne 29. ledna 2012  se sice jako obvykle natřásala samolibostí, nicméně výřečností na svého „synovečka“ již nestačila a kromě několika „perel“ z ní mnoho moudra nepadalo.

Poslání opoziční političky plnila na nedostatečnou. Jiřího Pospíšila pouze doplňovala, ač by jej měla ze zásady kárat. Jen jednou se pokusila o odpor tvrzením, že současná neúnosná situace ve vymáhání pohledávek exekutory vznikla proto, že „ dopustilo se hlavně to, že se vytvořil monopol exekutorů…pustili se z řetězu a plíživou formou  se dospělo ke stavu, který dnes máme a vyvrcholilo to tím, že vznikly obavy, že se zexekutuje i Karlův most“ a dále uvedla, že „selhaly kontrolní mechanismy“ a viníkem je ministerstvo. Příznačně  použila neosobní vazby se zamlčeným „ono“, kterou mluvčí obvykle používá, když chce naznačit, že s malérem nemá nic společného a zavinili jej „oni“. Nedodala, že právní základy pro činnost exekutorů položila vláda sociálních demokratů a v době, kdy byla nejvyšší státní zástupkyní, přístup státních zástupců k trestním oznámením na exekutory a lichváře byl vesměs odmítavý. 

Překvapilo mě její vyjádření o personální situaci v justici, v které působí „staří ještěři, spojení se špatnou minulostí a nasáklí  praktikami z minulosti, které dnes odsuzujeme“, kteří by mohli „nalézt“ do zamýšlené Nejvyšší rady soudnictví a zablokovat reformy. Podpořila tímto roztomilým způsobem ministrův oprávněně zdrženlivý postoj k tlaku na ustavení soudcovské samosprávy. V tomto článku není na probírání námětu justiční samosprávy místo, nicméně: v tomto bodě pana ministra za zdrženlivost chválím.

Na jiném místě Marie Benešová projevila naději, že při reformě státního zastupitelství dostanou příležitost mladí lidé bez zátěže z minulosti.

Nemohu jejím výrokům personálních otázkách rozumět jinak, než jako projevu nespokojenosti nad promořením soudnictví a státního zastupitelství normalizačními dinosaury, kteří navíc ovládají  většinu řídících funkcí. Pokud jsem ji pochopil správně, byl by její názor v souladu se zněním ústavního nálezu I.ÚS 517/2010, v němž se ve vztahu k bývalým členům KSČ mezi soudci uvádí: „…hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu. Z povahy věci mohl a stále ještě může v té či oné míře ovlivňovat rozhodování jednotlivých soudců“. Kdybych věřil na zázraky, myslel bych si, že se paní exprokurátorka vyvíjí směrem k názorům spolku Šalamoun, který  jí je určitě z hloubi duše protivný a téměř od samého začátku jejího jmenování nejvyšší státní zástupkyní proti ní vystupoval. O myšlenkovém sblížení mohu žertovat jen proto, že Šalamoun od svého vzniku před osmnácti lety soustavně a při každé příležitosti brojil proti ovládání soudnictví a státního zastupitelství předlistopadovými soudci a prokurátory, zvláště bývalými členy KSČ. Také Marii Benešové předhazoval její dlouholeté posluhování protiprávnímu režimu v jeho prokuratuře.

Její výroky jsou o to překvapivější, že jako nejvyšší státní zástupkyni jí tehdy ještě ne tolik stářím mentálně zchátralí „ještěři“ na státním zastupitelství nevadili. Například jejím nejbližším spolupracovníkem ve funkci 1. náměstka byl bývalý vojenský prokurátor  Jaroslav Fenyk, člen KSČ, špatnou minulost měl i její další náměstek Lumír Crha a většina dalších vedoucích činitelů. A státní zástupce ve vedoucí funkci, nezatížený špatnou minulostí, byl  za jejího mandátu bílou vránou. Dlužno  ovšem dodat, že od jejího odchodu z čela státního zastupitelství se v tomto směru stav příliš nezměnil, i když Renata Vesecká mocenské pozice „starých struktur“ aspoň trochu oslabila.

Výše zmíněná setrvačnost předlistopadového myšlení bývalých komunistů v justici se zcela jistě neprojevuje u všech bývalých „soudruhů“ se stejnou intenzitou. Na druhé straně všichni, kdo jsme tou zlou dobu prošli, jsme jí nějak poznamenáni. Výrok Ústavního soudu ČR proto platí i pro justiční činitele, kteří mají za sebou dlouholetou službu protiprávnímu režimu. Tehdy nebylo možné, aby v represním aparátu působil kdokoli, o jehož oddanosti „straně a vládě“ by byly sebemenší pochyby. Komunisté prokazovali svou loajalitu členstvím a plněním stranických povinností. Je otázka, čím ji osvědčovali ti ostatní: něčím jistě a čím to bylo, je lépe nevědět. Pokud chtěli vykonávat řemeslo, nezbylo jim nic jiného, než přizpůsobit své myšlení a chování dobovým hodnotovým měřítkům. Většina z nich je v sobě nosí dodnes. 

Stopy komunistického právního myšlení se projevily i v tomto vystoupení paní exprokurátorky například v hodnocení snahy místopředsedkyně vlády Karoliny Peake o získání vlivu na koordinaci součinnosti státního zastupitelství a policie. Ocenila sice její snahu pohnout s potíráním korupce a ohodnotila ji jako sympatickou ženu, ale vzápětí ji zpochybnila vyjádřením, že přichází z nedůvěryhodné strany, jejíž dva čelní představitelé čelí obžalobě. To je typicky komunistický přístup: čím významnější bylo postavení, o které se uchazeč zajímal, tím širší a hlubší okruh jeho osobních vztahů se prověřoval jako by byly nevhodné názory nakažlivé či dědičné. Úvaha, že by kvůli problémům dvou zmíněných poslanců nebyla Karolina Peake způsobilá plnit své politické záměry, je bolševicky hloupá, zvláště když poslanec Škárka byl ze strany vyloučen bezmála před rokem. Zejména je v našem právu ústavně zakotvena presumpce neviny. Právník demokratického právního státu by si neměl dovolit vyvozovat jakékoli závěry ze skutečnosti, že někdo čelí obžalobě, a už vůbec ne ve vztahu k jiné osobě, která s předmětem jeho trestního stíhání nemá nic společného.

Marie Benešová se také vzepřela názoru Karoliny Peake, že  ustanovení Stanislava Mečla do funkce vrchního státního zástupce v Praze pouhým pověřením je v rozporu se zákonem o státním zastupitelství. I zde se projevuje setrvačnost totalitního myšlení. Komunisté zejména v posledních letech před pádem  režimu formálně kladli důraz na zákonnost, ale rozsáhlé oblasti života státu a společnosti se řídily mimozákonnými nástroji, odvozenými ze zakotvení „vedoucí úlohy“ KSČ v ústavě. Způsob uplatnění vlivu státostrany nebyl dále rozveden zákony. Veřejné psané právo platilo jen v prostoru, který mu  byl z vůle „vedoucí strany“ vyhrazen. Vše ostatní se řídilo vnitřními stranickými pravidly a zvyklostmi, jež se nekomunistické většině národa nesdělovaly a jejich účinky  pak byly „pracujícím lidem“ vnímány jako působení zvykového práva. Lidé, kteří v tomto bezprávném prostředí  dlouho žili, si zvykli a nutnost dodržování psaného práva zvláště v procesních záležitostech nemají ve svém myšlení zakotvenu. Proto jim menší účelové opomenutí zákona nedělá starosti. Nicméně ze skutečnosti, že obsazování vedoucích funkcí pověřením užívaly jak Marie Benešová, tak Renata Vesecká, skutečně nevyplývá, že je tento postup  z hlediska zákonnosti v pořádku.

Porušení zákona pověřením Stanislava Mečla dočasným řízením Vrchního státního zastupitelství v Praze ale není vážné, takže nestojí za poprask, který kvůli němu vypukl.  Pověřený je státním zástupcem a dosud působil ve srovnatelné funkci. Je to formální vada, která nemění nic na tom, že jeho příchod do Prahy byl nezbytný a užitečný. Ostatně jde o prohřešek, který není tak závažný jako opakované obsazování pověřením místa ředitele důležitého odboru na ministerstvu stážistou ze státního zastupitelství. Na rozdíl od Stanislava Mečla pověřený ředitel není zaměstnancem úřadu, takže mu neodpovídá za množství a kvalitu práce a případně za způsobené škody. Tím, že se podpisuje jako ředitel odboru, uvádí příjemce přípisů v omyl, neboť jeho sdělení jsou právně nulitní. Nic na tom nemění ani okolnost, že v posledních dnech začal před své jméno psát „z pov.“  Zákon státním zástupcům přímo zakazuje přijímat funkce ve státní správě pod hrozbou ztráty postavení státního zástupce. Jeho pověřením Jiří Pospíšil předvádí, že se s právem nemaže a také prozrazuje dlouhodobou nezpůsobilost obsazovat klíčové funkce na ministerstvu trvale a kvalitními lidmi.

Pokud se vznik ledabylého přístupu k psanému právu dá u Marie Benešové vysvětlit jejím profesním zakořeněním v ovzduší protiprávního režimu, u mladého právníka Jiřího Pospíšila, který vystudoval již za nových poměrů, stejná ledabylost v nazírání na závaznost psaného práva překvapuje. Je patrně varovným signálem schopnosti starých názorových schémat přežívat i přes generace.

Marie Benešová si notovala s Jiřím Pospíšilem v názoru na nezbytnost obsazení místa po Vlastimilu Rampulovi pověřením Stanislava Mečla připuštěním možnosti, že by v případě úspěchu správní žaloby odvolaného mohlo na Vrchním státním zastupitelství v Praze nastat dvojvládí jako nedávno na Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L. a na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci. Ministrova opatrnost působí dojmem, že si není jist přesvědčivostí odůvodnění rozhodnutí o odvolání z funkce. Je také možné že se  předběžně rozhodl, že v případě vrácení věci soudem zahodí flintu do žita a ve správním řízení nebude pokračovat. Stejně se ostatně zachoval, když kasační soud zrušil jeho odvolání tří vedoucích státních zástupců.

Mimo to vše je vidět, že Jiří Pospíšil nedoceňuje zhoubný vliv nejistého postavení vrchního státního zástupce na chod celé soustavy státních zastupitelství v obvodu jeho působnosti. Důsledky případného soudního úspěchu Vlastimila Rampuly by neuškodily poměrům ve státním zastupitelství tolik jako dlouhodobé řízení opakovaně zpochybňovaným Stanislavem Mečlem.

Jiří Pospíšil ale vehnal Stanislava Mečla do choulostivé situace zhola zbytečně. Pavel Zeman i Stanislav Mečl jsou slušní lidé. Pokud by uzavřeli před jmenováním vrchního státního zástupce kavalírskou dohodu, že v případě návratu Vlastimila Rampuly  by Stanislav Mečl okamžitě resignoval, mohl jej ministr jmenovat bez obav.

Jiří Pospíšil tvrdí, že Stanislava Mečla pověřil vedením Vrchního státního zastupitelství v Praze na návrh nejvyššího státního zástupce, kterému vyhověl. Nevidím do vztahů mezi ministrem a nejvyšším státním zástupcem a netuším důvody Zemanova přání. Trvám ale na tom, že ze zákona odpovědnost nese ministr, který jmenuje, zatímco šéf žalobců jen navrhuje. Ministr není povinen návrh přijmout a odpovědnost za špatné rozhodnutí mu zůstane, i kdyby mu napovídal ďábel. Právě vzhledem k osobnostním kvalitám Stanislava Mečla je jeho ponechání v právně zpochybnitelném postavení neomluvitelnou hanebností ze strany ministra. 

Při projednávání tohoto námětu Marie Benešová vypadla z role opoziční političky nejdokonaleji. Místo střetu vlády s opozicí jsme se stali svědky přátelského tanečku v duchu opoziční smlouvy. Působí to dojmem, že  osa ODS-ČSSD má v resortu spravedlnosti větší vliv než K9. 

Výše zmíněným zpochybněním způsobilosti Karoliny Peake ujmout se koordinace reformy policie a státního zastupitelství Marie Benešová nahrála na smeč Jiřímu Pospíšilovi. Z řady jeho vystoupení od jmenování Karoliny Peake místopředsedkyní vlády  začíná postupně prokvétat  podobná nezvladatelná nechuť vůči  „neoblafnutelné“ prostořeké dámě, jakou stíhá exministra Pavla Němce. Její záměr se mu velmi nelíbí a proti jeho schválení vládou v jeho původní podobě se tvrdě ohradil. V pořadu zdůraznil, že „ je třeba říci, že reformu státního zastupitelství dělá ministerstvo spravedlnosti…“ ..aby to nevypadalo, že paní Peake přebírá působnost ministerstva spravedlnosti“ … „Karolina Peake koordinuje,  ale práci děláme my“… „jsou lidé na práci a lidé na prezentaci“. Také naznačil, že činnosti vládního výboru pod vedením Karoliny Peake se bude zúčastňovat jen potud, pokud se mu to bude líbit, což ve skutečnosti znamená, že je připraven jej bojkotovat. Považuje za důležité, aby vládní výbor nebrzdil vypracování paragrafového znění nového zákona o  státním zastupitelství.

Z jeho vystoupení ale vyplývá, že reformu státního zastupitelství zužuje na legislativní opatření. Součinnost protikorupčního státního zastupitelství s protikorupční policií, o kterou jde Karolíně Peake, se ale nedocílí pouhou novelizací zákonů. Je nutné ji podepřít i podzákonnými předpisy obou příslušných ministerstev, které musejí „na sebe sednout“. Také musí někdo přivést oba týmy ke společnému jednacímu stolu, aby se zbouraly vztahové hráze mezi policisty a státními zástupci, aby se lidé, kteří mají myšlenku uvést do života předem domluvili, „jak na to půjdou“ a promítli své zkušenosti do resortních předpisů. To jsou úkoly, které přesahují rámec ryze legislativního a resortního řešení.

Malý pracovní tým z lidí, kteří vědí o co jde a mají společný cíl, který původně chtěla Karolína Peake ustavit, by si s těmito úlohami poradil spíše než těžkopádný vládní výbor. V tomto monstru pouze ministr vnitra ví, jak dnes probíhá součinnost policie a státního zastupitelství, a pouze Karolína Peake jasně chápe potřeby doby a má vůli s úkoly pohnout, byť věcnou znalostí neoplývá. Ti ostatní budou ve výboru jen do počtu. Ministr nespravedlnosti podle kvalifikačních nároků, nastavených pozastavenou „malou novelou“ zákona o státním zastupitelství, s bídou dosáhne na kvalifikaci okresního státního zástupce, skutečné poměry ve státním zastupitelství nezná. Ministři obrany a financí s genialitou, prokázanou v aféře Entropy a v jednosměrném rozpoutání skandálu proti Alexandru Vondrovi kolem „neslýchané zlodějny“ v kauze „ProMoPro“, za kterou je spoluodpovědná také Fischerova vláda, nemohou mít na funkčnosti a nezávislosti spojenectví žalobců s policisty zájem, a ti ostatní nevědí, o co jde. Chvályhodná iniciativa Karolíny Peake je vládním rozhodnutím předurčena k neslavnému konci. Je na místě podezření, že záměr na zostření boje proti korupci podporuje jen pár snílků, zatímco ostatní mají z jeho uskutečnění strach.

Marie Benešová vyjádřila podporu také záměru Jiřího Pospíšila na zásadní novelizaci zákona o státním zastupitelství. Neopomněla připomenout, že podobný návrh předložilo Nejvyšší státní zastupitelství ministerstvu již za její působnosti v jeho čele. Hlavní důraz kladla na zabezpečení nezávislosti nejvyššího státního zástupce. Mluvila téměř stejnými slovy jako kdysi její nástupkyně Renata Vesecká. Skutečnost je taková, že obě dámy se začaly  vehementně dožadovat legislativního zabezpečení neodvolatelnosti ve chvíli, kdy ucítily na krku smyčku. Ale právě způsob, jímž si obě přivodily pád, je důkazem, že pravidla odvolání vedoucích státních zástupců by měla být nastavena tak, aby ve chvíli, kdy začnou vehementně narušovat chod státní správy, bylo jejich sesazení otázkou minut a postavení před trestní senát (což zdaleka není totéž co odsouzení) nejvýše několika týdnů. Zdlouhavé řešení řízením před kárným soudem by vedlo k destabilizaci státní správy.

V dalším již paní exprokutátorka Jiřímu Pospíšilovi nestačila s dechem. Její partner byl tentokrát ve vynikající formě. Nejen, že vynikl výřečností a zastínil ji i jazykovou vytříbeností svého projevu, ale byl nabitý zajímavými myšlenkami a informacemi.

Stejně jako Marie Benešová vyvolal klamavý dojem, že se možná názorově přibližuje spolku Šalamoun, neboť shodně s ním prosazuje zrušení vrchních státních zastupitelství, s nímž „šalamouni“ přišli již na podzim r. 2010 (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2010120602), odmítajíce současně „salámovou metodu“ novelizace zákona (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011050901; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011050502) .

Bez dalšího žertování uznávám, že pan ministr ve vztahu k novelizaci zákona o  státním zastupitelství jde konečně správnou cestou. Spolek Šalamoun jej v této souvislosti dříve vinil z podvodu na voliče, neboť v předvolebních vystoupeních vyvolal falešný dojem, že krátce po vítězném návratu na ministerstvo předloží komplexní novelu zákona, který vstoupí v platnost k 1.1.2011 a spolu s nástupem blíže neurčeného spasitele na uvolněné křeslo po Renatě Vesecké navodí ve státním zastupitelství poměry pozemského ráje. Domnívali jsme se, že v době působení mimo vládu Jiří Pospíšil provedl se spolupracovníky nezbytné přípravy pro dosažení tohoto cíle. Jenže když došlo na lámání chleba, zmohl se jen na malou novelu, odvolání Renaty Vesecké se ke škodě rozviklaného státního zastupitelství vleklo měsíce a výběr nového nejvyššího státního zástupce sice dopadl dobře, ale proběhl neprůhledně a za spoluúčasti „kmotrů“ ODS, navozující nebezpečí vzniku závislosti z vděčnosti.

Dnes dokonce pan ministr „dává hlavu na špalek“ za prosazení přijetí nového zákona. Přeji mu upřímně, aby o ni přišel jiným způsobem, protože novelizace zákona je nutná a koncepce věcného záměru je v zásadě správná. Podaří-li se mu skutečně zákon protlačit sněmovnou dříve než padne vláda, bude to prospěšné a on sám bude mít neuvěřitelné štěstí: žádnému ministrovi spravedlnosti před ním se nepodařilo slíznout smetánku za výsledky mnohaleté práce desítek právníků na přípravě tří zásadních, ba přímo historických novel zákonů.

Zaznamenal jsem také páně ministrovu zmínku, že čte dopisy se stížnostmi občanů na soudce a dává stěžovatelům za pravdu, přičemž při připravované novelizaci zákona o soudech a soudcích chce řešit problém odpovědnosti soudců. Mohlo by mě to těšit, ale na základě desítek trpkých zkušeností považuji jeho vyjádření za farizejství. Ze čtyř posledních ministrů spravedlností má Jiří Pospíšil nejhorší přístup k podnětům ke stížnosti ministra pro porušení zákona, podávaných ve prospěch zoufalých obětí justičních přehmatů a zločinů. Za většinou z nich se skrývají obrovské lidské tragédie nevinných lidí, které justiční mašinerie dostala za mříže. Jiřího Pospíšila to nedojímá. Vždy stojí na straně neprolomitelnosti soudních rozhodnutí a ke změně stanoviska jej nelze přimět.

Dále se na jedné straně chlubí kárnými žalobami na třetinu ze 120 či 150 exekutorů ( mezi jeho údajem a číslem Václava Moravce je rozdíl), ale počty kárných žalob na příslušníky čtyřtisícového společenství soudců a státních zástupců jsou zanedbatelné. Přitom důsledky jejich svévole jsou nejméně stejně tragické jako u protiprávního provádění exekucí. Často žasnu, co vše není kárným proviněním: je to například sedmiletá nečinnost soudce v trestním řízení, hrubé chování ke stranám řízení před kamerami,  zadržení procesních podání vyšším soudům nebo neznalost zákona o soudech a soudcích, projevovaná stále ještě zakazováním pořizování hlasového záznamu. Etické je patrně podle něj chování žalobkyně, která se v přítomnosti účastníků řízení líbá před soudní síní s obhájkyní a působí pak jako druhá obhájkyně obžalovaného. Ochranu pachatelů zneužití moci státních zástupců ve prospěch bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka považoval spolek Šalamoun za tak zásadní ministrovo selhání, že jej zahrnul mezi podezřelé v trestním oznámení, které v této věci podal v r.2008.

Nevylučuji ovšem, že panu ministrovi křivdím, že je ve skutečnosti duše citlivá, a kdyby se všechny ty hrůzy dostaly na jeho stůl, pomohl by. Jeho soucitní podřízení někdy odklání rozčilující podání k odpadkovým košům v kancelářích podřízených úředníků (odklánění je skutečnost, odpadkové koše nadsázka pro názornost). Děje se to ostatně i na podřízených úřadech.  

Pan ministr věnoval v tomto vydání Otázek Václava Moravce značnou pozornost stavu v exekučním vymáhání pohledávek. Jeho záměr odlehčit obětem výstřelků exekutorů a připravit exekutory a advokáty o spekulační příjmy je jistě ušlechtilý. Nicméně není všecko zlato, co se třpytí.

Tažení proti exekutorům je nejen jednáním ve prospěch právních jistot občanů, ale také skvělým marketingovým tahem k upevnění ministrovy oblíbenosti, čili ve prospěch začínajícího honu na voliče. Komunita exekutorů je nepočetná a její mocenská váha není velká. Nahánět osobní popularitu na její účet je celkem nerizikové, ale tisíce naštvaných zákazníků exekutorů si Pospíšilovy akce zapamatuje a půjde pak volit ODS a v parlamentních volbách kroužkovat jeho jméno.

Ministrova opatření léčí chorobu, která by se v případě vhodné prevence nemusela tolik rozvinout. Stát by například měl regulovat průmysl poskytování rychlých půjček. Jejich masové nabízení, přehnaně snadná dostupnost a nastavení úrokových podmínek a sankcí jsou jedním z kořenů zla. Za tímto podnikatelským sektorem je ale příliš mnoho peněz a moci otevřené i skryté, je to protivník mnohem nebezpečnější než několik desítek exekutorů. Proto se do odstranění tohoto zlořádu nikdo nehrne.

Dalším problémem je nešťastná formulace trestného činu lichvy, která ztěžuje vyhodnocení, zda nemravná obchodní operace skutečně je trestným činem. Také nízká trestní sazba  svědčí o podcenění závažnosti lichvy, která zásobuje exekutory zákazníky. Ale ministerstvo spravedlnosti dlouhodobě nejeví zájem o její potírání.

Obávám se, že pan ministr nepotěšil soudce úvahou o přenesení stanovení odměny advokátů za exekuční řízení na soudy. Soudy jsou zahlceny desítkami tisíc exekučních žalob. Stanovení paušálních odměn jim umožňovalo vyrábět rozhodnutí jako na běžícím pásu, za pár minut kus.

Na závěr si dovolím poznámku k výzdobě studia pro toto vydání Otázek Václava Moravce. Za zády moderátora velmi často vyhlížela zachmuřená tvář odvolaného vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly v nadživotní velikosti , která jako by výrazem říkala: „ já se vrátím a se mnou přijde zákon.“ Tak nevím, zda bych se neměl začít bát.

Vyšlo 31.1.2012 na webu spolku Šalamoun a Politikonu