Leckdo si možná vzpomene, že se v červenci psalo o úspěchu bývalého kladenského soudce Vlastimila Matuly u Ústavního soudu, jenž vrátil jeho věc obecným soudům. Všímavý čtenář se proto poběží podívat, jakého bezpráví se zase zlobivý ministr na nespravedlivě odsouzeném dopustil. Ve skutečnosti je v článku řeč o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch někoho úplně jiného, a to bývalého nadřízeného Vlastimila Matuly, spoluodsouzeného Vladimíra Chrásteckého. Titulek s jeho jménem by ovšem poprask nevyvolal. Malý podvůdek na čtenářích svědomí autorů patrně snadno unese: každá příležitost k zpochybnění ministra je přece dobrá.

Aby se čtenář v dané věci neztratil, připomenu, co vlastně byla „kauza Matula“, které jsem se věnoval soustavně v r.2013, kdy byla nepříjemně živá (ZDE). Vlastimil Matula, zkušený soudce Okresního soudu v Kladně, působil krátkodobě na ministerstvu spravedlnosti jako stážista, tedy jako referent na nejnižší příčce úřednické hierarchie. Na zadání vyhodnotil trestní spis údajných lupičů Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka a vypracoval pro ministryni Danielu Kovářovou texty stížností pro porušení zákona v jejich prospěch, jejichž přílohou byly příkazy k přerušení výkonu trestu. Paní ministryně stížnosti podala a propuštění odsouzených zařídil tehdejší ředitel odboru dohledu ministerstva Jiří Balzer, přímý nadřízený stážisty Matuly. S rozhodnutím paní ministryně nesouhlasil, ale statečně mlčel. Nejvyšší soud ČR nařídil veřejné projednání obou stížností, což je samo o sobě osvědčením o kvalitě jejich vypracování: co je špatné, Nejvyšší soud vyřizuje v neveřejném zasedání. Než došlo k projednání, Daniela Kovářová z funkce odešla. Do úřadu se vrátil ctižádostivý capo di tutti capi, bezbřehý populista Jiří Pospíšil. Jiří Balzer mu „napráskal“ údajné nepřístojnosti, jichž se bývalá ministryně dopustila v agendě stížností pro porušení zákona. Ač staronový ministr neznal příslušné trestní spisy, vzal zmíněné stížnosti zpět a další, jimiž se ještě soudci Nejvyššího soudu nestačili zabývat, aspoň označil za kontroverzní. Se zpětvzetím se pak nemusel namáhat.

Následovalo trestní oznámení krajského státního zástupce v Hradci Králové kvůli podání stížnosti ministryně Daniely Kovářové, hlavně kvůli propuštění odsouzených z výkonu trestu. Paní ministryně měla větší štěstí než Vlasta Parkanová: policie ji sice vyšetřovala, ale nakonec ji vynechala, stejně jako Jiřího Balzera a náměstka ministryně Marka Görgese. Před trestní senát se dostal pouze stážista Vlastimil Matula, ve skutečnosti nejméně odpovědný z celého řetězce, a jeho nepřímý nadřízený Vladimír Chrástecký. Oba byli odsouzeni k podmíněným trestům. Soudce Matula následkem toho přišel o talár.

Ústavní soud dal Matulovi naději

Sledoval jsem celý proces v soudní síni a v souladu s tím, co jsem psal v r.2013, trvám na tom, že ve svém celku šlo o nebývalou přehlídku soudcovské profesní ubohosti (ZDE). Ústavní soud dal nyní Vlastimilu Matulovi velkou naději na nápravu jeho osudu. Obecné soudy se musí vypořádat s výtkami Ústavního soudu, takže jim zřejmě nezbyde, než jej zprostit obžaloby. Tím se mu otevře cesta k návratu do soudcovského stavu, pokud o něj bude stát: bez něho by nebyla spravedlnost naplněna.

Vladimír Chrástecký nešel za svou věcí stejnou cestou jako Vlastimil Matula. Proto si chtěl proklestit přístup ke spravedlnosti podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Neznám jeho argumentaci ani důvody, pro které mu Robert Pelikán nevyhověl, ač státní zastupitelství a příslušní úředníci ministerstva podání stížnosti doporučovali. Nicméně si dovolím pár poznámek na okraj.

Stížnost ministra pro porušení zákona je výsostným osobním právem ministra jako ústavního činitele, nikoli ministerstva jako úřadu. Platí to v tomto případě jak pro rozhodování Daniely Kovářové o stížnostech pro porušení zákona ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, tak pro přístup Roberta Pelikána k podnětu ve prospěch Vladimíra Chrásteckého. Aparát ministerstva a státní zastupitelství jsou pouze službou pro ministra, jenž jejich stanovisky není nikterak vázán. Autoři článku postavili vztah ministra a úředníků na hlavu: naznačují, že ministr je ve skutečnosti podřízeným svých podřízených. V tomto směru přehnali rozhořčení nad ministrovým chováním až do směšnosti.

Redakce se tázala ministerstva

Za zamyšlení stojí i vhodnost načasování Chrásteckého podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Obecné soudy budou muset přezkoumat celou věc znova a uvést svá hodnocení do souladu s právním názorem Ústavního soudu. Od jejich nového výroku o vině či nevině Vlastimila Matuly se bude odvozovat i hodnocení skutku, za který byl obžalován Vladimír Chrástecký a soudy se ve svých rozhodnutích budou muset nově vypořádat i s jeho úlohou. Pokud by ministr spravedlnosti pojal záměr podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Chrásteckého, musel by vzít do úvahy rozhodnutí obecných soudů v obnovené věci Vlastimila Matuly. Obnovené hlavní líčení ve věci Vlastimila Matuly ale dosud neproběhlo. Za daných okolností v tuto chvíli bych jako laik považoval stížnost pro porušení zákona za předčasnou.

Zajímavou drobností je zmínka autorů, že redakce se tázala ministerstva, proč pan ministr odmítl podat tuto stížnost pro porušení zákona, ale dosud nedostala odpověď. Pokud redakce postupovala podle zákona o svobodném přístupu k informacím, měla by nárok na odpověď do 15 dnů. Jenže všichni ministři a jejich poddaní, s nimiž jsem kdy diskutoval o nároku předkladatelů podnětů na vysvětlení jejich odmítnutí, tvrdošíjně zastávali názor, že ministr není povinen podat stížnost pro porušení zákona, i kdyby si skutečně byl vědom, že došlo k nezákonnosti ke škodě předkladatele podnětu. Nu, a není-li povinen podat stížnost, tím spíš nemůže být povinen své rozhodnutí vysvětlovat či dokonce obhajovat. Nespokojenec, jenž by proti takovému názoru brojil a obrátil by se k soudu. nejspíš neuspěje, pokud vůbec dosáhne meritorního projednání.

Redakce České justice může být spokojena, pokud jí ministr po úřednících aspoň něco vzkázal. Nepřekvapilo by mě, kdyby ministerstvo neodpověděl vůbec a kdyby nereagovalo ani na stížnost pro průtahy. Pokud by se pak redakce kvůli tomu obrátila na správní soud, možná by ničeho nedosáhla, protože někteří soudci jsou schopni i lhát, aby ušetřili ministerstvo nepříjemné povinnosti sdělit veřejnosti cosi, co se neměla dovědět.