Právní odpovědnost za velezradu je odlišná od politické odpovědnosti. Z tohoto pohledu je nutné k věci přistoupit. Tedy ne jako k politickému boji, kdy se některým senátorům nelíbí určité rozhodnutí prezidenta, ale jako k právní otázce, zda prezident tímto rozhodnutím byl mimo své ústavní pravomoci a zároveň naplnil skutkovou podstatu velezrady. Senát musí označit důkazy, kterými dovodí skutkovou podstatu velezrady i zavinění prezidenta. Senát je politickým tělesem, ale v případě této pravomoci jedná jako právní orgán zastupující žalobu a měl by splnit požadavky kladené na státní zastupitelství při zastupování obžaloby. Návrh nesmí být plodem politické averze.

Příkladem zneužití právní odpovědnosti je žaloba na amerického prezidenta Andrew Johnsona, kde mu Sněmovna reprezentantů roku 1868 vytkla „averzi proti Kongresu“. Andrew Johnson nakonec odsouzen Senátem nebyl. Důvodem špatných vztahů s Kongresem bylo to, že Johnson byl jižanský demokrat, který však odmítl separaci jižních států USA a zůstal věrný federaci. Proto si jej Abraham Lincoln vybral v roce 1864 jako kandidáta na viceprezidenta. Spojení republikána ze Severu a demokrata z Jihu mělo symbolizovat usmíření v blížícím se konci občanské války. Po atentátu na Lincolna a jeho smrti se Johnson stal prezidentem a paradoxně po vítězství Severu pod vedením republikánů v občanské válce začal vládnout USA demokrat z Jihu, což mnozí republikáni nesli těžce. Proto došlo k žalobě republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů. Nakonec však republikánská většina v Senátu neodsoudila prezidenta, jelikož zvítězil názor, že polický spor nelze vést tímto způsobem. Americký Senát dostál své úloze pojistky práva a demokracie.