Ten rozdíl v délce papežova pobytu na vesměs křesťanské půdě Evropy a v muslimském Turecku, hovoří sám o sobě jednak o míře významu, který hlava katolické církve přisuzuje každé z těch dvou cest, jednak o tom, že papež nepodceňuje riziko, jakým by pro Evropu bylo rozšířování ozbrojené náboženské konfrontace, zuřící dnes uvnitř světa islámu. 

Jeho pobyt v Turecku byl také příležitostí k tomu, aby si politická Evropa uvědomila, že nechávala trestuhodně dlouho ležet ladem sílu, která mohla - a snad stále ještě může - mít vliv na vývoj událostí mezi Západem a světem islámu, i když ten už dnes rozvracejí náboženské války. 

Je to síla ideologií, síla víry, pokud by se využila opačně než se dosud využívá a zneužívá právě v těch náboženských konfliktech. Papež o ní ví a ví také o té části odpovědnosti, kterou za udržení, ne-li záchranu mírové koexistence mezi islámem a křestanskými národy mohou a mají převzít náboženské instituce, tedy církve, na straně západního světa, a na té druhé straně, představitelé islámu, ten církve nemá. 

V době, kdy se vyvolává antagonismus mezi náboženskými komunitami nikoli jen slovy ale brutálními zločiny, musí náboženské instituce a osobnosti cítit přirozenou povinnost, ale i přirozenou kompetenci k boji proti šíření náboženské nesnášenlivosti. Letos už dvě předchozí papežovy cesty byly zjevně motivovány tímto posláním. 

V květnu navštívil Svatou zemi - tedy Jordánsko, Israel a palestinská území, v září jednal v muslimské Albánii, mezitím se červnu ve Vatikánu modlil se Šimonem Pérezem a Mahmúdem Abbásem, teď pobyl tři dny v Turecku. Tedy v těsné blízkosti epicentra náboženské války, která se jen zdánlivě týká pouze muslimů a jejich zemí. 

Západní svět je do ní vtahován politicky i vojensky. Papež jakoby těmi zahraničními cestami říkal dosavadním aktérům Západu v tomto dramatu, že na jeho scéně od počátku chybí ještě jeden aktér. Přesněji na každé straně jeden: prostě do hry zatím málo vstupují, nebo vůbec nevstupují, představitelé zainteresovaných náboženství. 

Duchovní autority schopné uklidňovat politickou atmosféru, než přeroste v další vojenské konflikty. Jenže tady bije do očí fakt, že na druhé straně, na té muslimské, není partner pro případnou společnou snahu světa islámu a křesťanského západu o to, aby rozdíly ve víře nevedly k násilným projevům nenávisti nebo i k válkám. Vyzní tedy papežova snaha, bude-li v ní pokračovat, naprázdno? 

Ještě včera byla má odpověď na tuhle otázku pesimistická. Dnes už může být nadějnější. V Káhiře mezi tím proběhla z iniciativy Velké mešity Al-Azhar mezinárodní konference zástupců všech náboženských komunit postižených terorem hnutí Islámský stát. A nejenže jeho teror odsoudila, ale vyzvala mezinárodní koalici k větší důraznosti v jeho potírání. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.