Vyvolává to dojem, že se v Praze, pod záminkou „boje proti ruské nebo proruské propagandě“, nebo v zájmu „zajištění kybernetické bezpečnosti“, obnovuje jakýsi Úřad pro boj s vnitřním (ale vlastně i zahraničním) „nepřítelem“. Ministr obrany Stropnický uvedl, že se už ví, že v ČR existuje na třicet „proruských webů“, a že je proto třeba se bránit.

Jak k číslu třicet dospěl, sice nevíme, ale zřejmé má vláda k dispozici buď nějakou Zprávu MV ČR (asi tu vztahující se k roku 2015), nebo další polotajné až tajné informace, které nám brzy sdělí. Pan prezident Zeman, s šarmem jemu vlastním, sice takové uvažování ať již v Bruselu nebo ve Sněmovní ulici v Praze 1, označil za „pěknou blbost“, ale zdá se, že ani jeho příkrá slova nebudou překážkou od 1.ledna 2007 rozpoutání běsů, jejichž důsledky si dnes ještě nikdo nesnaží ani uvědomit. Ačkoli vláda nebo parlament zatím neuvažují o vyhlášení válečného stavu, zdá se, že někteří ministři a poslanci se chovají, jako by tomu tak již bylo.

Charta 77 a dnešek

Pozoruhodné je, že ani pamětníci Charty 77, kteří se zasloužili v roce 1993 o zařazení Listiny základních práv a svobod do ústavního pořádku ČR, včetně jejího pověstného článku 17 v odd. druhém (o politických právech), se dosud neozvali. Snad je proto namístě připomenout i jim „Prohlášení Charty 77“ z 1. ledna 1977. Třeba jen proto, že v lednu 2017 máme své 40. výročí.

Charta vycházela  z "Mezinárodního paktu o občanských a politických právech" a "Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem ČSSR podepsané už v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23.března 1976. Tak  se uvádí v úvodním odstavci Charty s dodatkem, že „Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit....“

Z textu Prohlášení Charty 77 můžeme krátce citovat, že „Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.“

A dále se tehdy konstatuje, že „Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu“ a „ Uplatnění práva ´vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem i prostřednictvím umění" (bod 2 čl. 19 prvního paktu). To bylo podle názoru autorů „stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění, jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky.“

A dále už jen čteme  a upozorňujeme naše poslance a ministry, že „svoboda veřejného projevu nemá být  potlačována...“,  a že „žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky by neměl být zakazován, stejně jako znemožňována veřejná kritika krizových společenských jevů“ nebo „vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti "útokům na čest a pověst", jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu). A dále, že „lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou“.

Konečně se zde konstatuje, že „další občanská práva, včetně výslovného zákazu  ´svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence´ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva...“

Důležitou částí prohlášeni Charty 77 je konstatování, že „Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.  Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.“

A konečně: „Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.“

Není to nejlepší dárek ke čtyřicátinám Charty 77, zejména od těch anti-putinovských dobrovolníků, kteří za úplatu ve svých rodinách před rokem 1989 raději vítali na Nový rok „Jolku“.

Publikováno se svolením autora.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.