Děkuji pěkně, vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři.

Dovolte mi, abych za pana předsedu vlády Petra Nečase přednesl informaci o výsledcích Evropské rady, která se konala ve dnech 8. a 9. prosince minulého roku. Na agendě Evropské rady se objevily tři rozsáhlejší tématické okruhy – hospodářská politika, energetika a rozšíření EU. Klíčovou událostí ER však bylo neformální setkání, které probíhalo ve večerních a nočních hodinách před zahájením programu řádného summitu, jehož ústředním tématem bylo hledání shody řešení, které by přineslo východisko ze současné dluhové krize eurozóny.

Cestou k řešení má být definování nových principů koordinace hospodářských politik a posílení fiskální stability a disciplíny. Výsledek neformální diskuse si dovolím stručně shrnout, zejména pokud jde o to, čeho bylo na jednání dosaženo a před jakými otázkami se nyní Evropská unie nalézá.

Prvá část jednání byla věnována hledání shody na obsahové stránce navrhovaných opatření. Česká republika vystupovala v tomto jednání na základě vládou schváleného mandátu velmi konstruktivně. Navrhovaná opatření pro posílení koordinace hospodářských politik a fiskální odpovědnosti v eurozóně jsme byli připraveni podpořit zejména z toho důvodu, že pro českou ekonomiku vzhledem k její exportní orientaci na vnitřní trh je stabilita eurozóny klíčovou otázkou.

Je třeba zdůraznit, že z věcného hlediska jsou navrhovaná opatření, o kterých jsme jednali, jasným krokem k vytvoření fiskální unie v rámci eurozóny. V krátké perspektivě by pak mělo jít o přijetí opatření, která by měla zvýšit kredibilitu eurozóny a stabilizovat situaci na finančních trzích, zejména cestou posílení protikrizových mechanismů. Návrhy představené duem Francie – Německo a stálým předsedou Evropské rady, předpokládají zavedení nového fiskálního pravidla obsahující zásadu vyrovnaného rozpočtu. Tato zásada by měla být zakotvena v právních systémech členských států a jejich dodržování by mělo být vynutitelné soudním dvorem EU.

Členské státy by se také zavázaly směřovat k vyrovnanému rozpočtu na základě komisí stanoveného harmonogramu. Pro členské státy, vůči nimž je uplatňován postup při nadměrném schodku, by byla stanovena povinnost předkládat komisi a radě k potvrzení program strukturálních reforem. Rovněž by měl být zřízen mechanismus, v rámci něhož budou členské státy předem podávat zprávy o svých plánovaných emisích dluhopisů. Mezi navrhovanými opatřeními je také posílení pravidel pro postup při nadměrném schodku upravených nyní v článku 126 smlouvy, a to vůči státům eurozóny prostřednictvím sankcí a rozhodování v Radě obrácenou kvalifikovanou většinou.

Pokud jde o formu, jakou by měla být navrhovaná opatření realizována, pak je ve hře několik variant. Pochopitelně se předpokládá maximální využití stávajícího rámce primárního práva, avšak tímto způsobem bude možné přijmout pouze některá z navrhovaných opatření. Česká republika během jednání jednoznačně preferovala impulzivní řešení ve formátu EU 27, s tím, že navrhovaná opatření by se vztahovala pouze na EU 17, to znamená pouze na členy eurozóny.

Shodnout se na takovém způsobu řešení se však nakonec nalézt nepodařilo, neboť Spojené království podmínilo svůj souhlas s navrhovanými opatřeními přijetím garancí pro ochranu svého finančního sektoru, což odmítly klíčové země, zejména Německo a Francie. Jako jediné možné východisko pak bylo navrženo uzavření nové mezinárodní – pardon, mezivládní smlouvy – ne mezinárodní – pro členské státy eurozóny s tím, že ostatní členské státy byly vyzvány, aby se k této smlouvě případně připojily.

Základní obsahové stránky této dohody, jež bude stát mimo rámec primárního práva EU, byly vtěleny do prohlášení hlav států a předsedů vlád eurozóny, které bylo připojeno k prohlášení v závěru Evropské rady. Ze samotného textu prohlášení nebylo zcela zřejmé, které části nové smlouvy by se týkaly pouze států eurozóny, a které závazky by vznikaly i státům, které dosud stojí mimo společnou měnu.

To byl také jeden z důvodů, proč už během neformálního nočního jednání si Česká republika spolu se Švédskem a Maďarskem vyhradila možnost zvážit případné připojení až po vnitrostátním projednání navrhovaného obsahu dohody a po zvážení její konkrétní podoby. K tomuto postoji se následně připojily všechny státy mimo eurozónu, s výjimkou Spojeného království.

Je proto třeba zdůraznit, že Česká republika rozhodně není ve svém postoji izolována, je ve své pozici jako ostatní členské státy stojící mimo eurozónu vyjma Spojeného království. Jak jistě víte, návrh nové dohody mezinárodní smlouvy o posílené hospodářské unii byl již předložen a nyní je projednáván na pracovní úrovni.

Cílem je přitom dokončit projednávání nové smlouvy, tak aby mohla být podepsána do konce března. Česká republika se těchto jednání od počátku aktivně účastní, přičemž zastává konsistentně postoj, že navrhovaná opatření se mají vztahovat pouze na země eurozóny a na ostatní případně pouze tehdy, pokud si tak samy zvolí.

Tomuto našemu postoji odpovídá také onen předběžný návrh. Přesto pro Českou republiku není bezvýznamné, zda se ke smlouvě připojí či nikoli. Naopak toto rozhodnutí bude mimořádně důležité, neboť připojí-li se Česká republika k této smlouvě, stane se pro nás automaticky závaznou v okamžiku přijetí eura.

Ačkoli hlavní cíle nové smlouvy Česká republika podporuje, spatřujeme v projednávaném návrhu velmi problematických otázek, ať už právní či těch, které vyvolává vysoký stupeň integrace na poli fiskální a hospodářské politiky, kde výkon svrchovaných pravomocí dosud náleží členským státům. Zejména se jedná o velmi diskutabilní vztah některých ustanovení smlouvy k právu EU, nové kompetence unijních institucí, včetně pravomoci Soudního dvora EU, přezkoumávat plnění většiny povinností ze smlouvy, či možná ingerence Soudního dvora do ústavního systému právních norem České republiky.

Pozice vlády tedy zůstává nadále otevřená, což v současné situaci považuji za velmi racionální a z taktického hlediska vhodný postoj. Rozhodnutí o připojení se České republiky k nové smlouvě bude záviset na její výsledné podobě. Toto rozhodnutí pak Česká republika učiní teprve po důkladné politické diskusi a s plnou odpovědností a vědomím všech důsledků plynoucích z takovéhoto kroku. Přitom považuji za nezbytné konzultovat v této věci obsah smlouvy předem s Parlamentem ČR.

Závěrem k tomuto tématu bych ještě rád zmínil, že součástí prohlášení členských států eurozóny byla rovněž výzva adresovaná všem členským státům, tedy státům, jejichž měnou není euro, aby zvážily možnost poskytnout prostřednictvím dvoustranných půjček další prostředky až do výše 200 miliard euro Mezinárodnímu měnovému fondu. Jak jistě víte, o této možnosti se nadále jedná. Případný podíl České republiky by mohl činit až 90 miliard Kč, což je velmi vysoká částka. Je proto třeba přistoupit k tomuto kroku odpovědně a zvážit všechna pro i proti. Na straně jedné tu stojí vládní závazek fiskální odpovědnosti, na straně druhé náš zájem na stabilizaci eurozóny, s níž je naše ekonomika úzce propojena. Je možné také jednat o výši případné půjčky.

Pro Českou republiku i ostatní státy je přitom důležité, aby případná pomoc byla poskytnuta na základě férového a vyváženého klíče. V každém případě bude třeba krok ze strany České republiky důkladně zvážit. Můj postoj v této otázce byl od počátku zdrženlivý.

Pokud jde o samotné jednání prosincové Evropské rady, respektive její formální části, která navázala na vyčerpávající dnešní neformální zasedání, tak se věnovala také ostatním avizovaným tématům. Mezi ta patří hospodářská situace, energetika, rozšíření EU a rozšíření shengenského prostoru. Výsledky diskuse odrážejí závěry Evropské rady, proto se omezím na tento stručný přehled, který je možné v případě potřeby rozvést.

Vážené dámy senátorky, vážení páni senátoři, děkuji vám za pozornost.