I pokud by některá z jižních zemí zbankrotovala, tak MMF je privilegovaný věřitel, který dostane své peníze jako první a celé.

V posledních dnech je velmi intenzivně diskutován požadavek Evropské unie, aby se Česká republika účastnila pomoci eurozóně skrze Mezinárodní měnový fond (MMF). V podání pana prezidenta to vypadá tak, že máme hodit 3,5 miliardy eur do černé díry evropských dluhů a že něco takového nemůže nikdo zodpovědný a rozumný nikdy udělat.V této hysterii je dobré se podívat na fakta. Především tento kanál pomoci eurozóně není nic nového.

Výsledkem summitu EU z 9. prosince 2011 byl mimo jiné i příslib půjčky Unie do MMF v celkové výši 200 miliard eur.
V případě, že by se Česká republika účastnila této půjčky, jednalo by se o 3,5 miliardy eur, tj. asi 90 miliard korun. Dá se předpokládat, že pokud bude vláda ČR souhlasit s touto podporou eurozóny skrze MMF, peníze poskytne ČNB ze svých rezerv, stejně jako tomu bylo v roce 2009, kdy se zvýšila pohledávka ČNB za MMF asi o 20 miliard korun na 47,7 miliardy korun ke konci 2009. Je třeba jasně říci, že se nejedná o nic nového, ale jde pouze o rozšíření kanálu, kterým již Česká republika skrze MMF pomáhá eurozóně.

„Ve světě je totiž obvyklé, že centrální banka dotuje ministerstvo financí částí výnosů, které jí plynou z práva tisknout peníze. V ČR je tomu naopak. Daňový poplatník dotuje centrální bance úrokovou ztrátu.“

Je třeba také zdůraznit, že peníze ČNB stojí mimo bilanci veřejných financí a ztráta ČNB není započítávána do deficitu veřejných financí. Nicméně náklad pro veřejné finance již máme. Ministerstvo financí totiž souhlasilo, že bude subvencovat ČNB úrokovou ztrátu, která vzniká tím, že alokuje své rezervy u MMF a má nižší výnos než na kapitálovém trhu. V roce 2010 takto zaplatilo MF ČR České národní bance dotaci ve výši asi jedné miliardy korun.
Jinými slovy, pokud by se kanál financování eurozóny rozšířil z dnešních 47,7 na 137,7 miliardy korun, tak by se dotace požadovaná ČNB zvedla na asi 3 miliardy ročně. To by byl náš reálný příspěvek na pomoc eurozóně.

Jinou otázkou je, zda je nutné, aby stát ČNB tuto kompenzaci platil. Ve světě je totiž obvyklé, že centrální banka dotuje ministerstvo financí částí výnosů, které jí plynou z práva tisknout peníze. V ČR je tomu naopak. Daňový poplatník dotuje centrální bance úrokovou ztrátu. ČNB by mohla projevit trochu solidarity se zbytkem národa, aby nebylo nutné tyto její náklady dotovat na úkor vyšších daní anebo nižších důchodů.

„Kanál pomoci eurozóně skrze MMF je z hlediska zemí, které mají pomoc poskytnout, zjevně ten nejbezpečnější a nejlevnější.“

Nabízí se ještě druhá otázka: Může ČNB o své peníze touto cestou přijít? Odpověď je nikoliv. MMF je možné kritizovat za řadu věcí, ale ne za neschopnost vymáhat své pohledávky. I pokud by některá z jižních zemí zbankrotovala, tak MMF je privilegovaný věřitel, který dostane své peníze jako první a celé.
Jinými slovy, kanál pomoci eurozóně skrze MMF je z hlediska zemí, které mají pomoc poskytnout, zjevně ten nejbezpečnější a nejlevnější.

Dlouhodobým cílem ČR totiž je být v jádru EU, využívat evropský ekonomický prostor pro své exporty, a to i v případě, že by se projekt euro nepovedl a z toho strategického hlediska není požadovaný náklad zas tak vysoký. Kdyby přece jen ČNB projevila trochu vstřícnosti, tak by mohl být z hlediska českých daňových poplatníků dokonce nulový. Jen by se prohloubilo negativní čisté jmění ČNB.

Z výše uvedeného je zřejmé, že požadovaná finanční operace není žádným dramatickým břemenem a ti, kteří jej kritizují, by měli přiznat, že nechtějí být v EU a také sdělit, jaká pak bude jejich hospodářská strategie. Chtějí ČR připojit ke Spojenému království, Rusku, anebo Čínské lidové republice?