Předpokládám, že se od člověka, který přichází z Evropy, očekává, že bude hovořit o Evropě, protože ta se v poslední době stala – pro někoho možná poněkud nečekaně – velmi problematickým regionem. Pro mnohé z nás v Evropě to až tak nečekané nebylo. Zahraniční pozorovatelé začali věnovat Evropě větší pozornost až v posledních dvou letech, kdy se naplno rozběhla dluhová krize eurozóny, ale to pravděpodobně jen proto, že předcházející vývoj podceňovali. Současná dluhová krize, která se teď každodenně objevuje jako hlavní zpráva v médiích, je pouze viditelnou špičkou ledovce mnohem hlubší a mnohem déle trvající evropské krize, která je dlouhodobým důsledkem:

- evropského ekonomického a sociálního systému, charakterizovaného svou přeregulovaností a svým neproduktivním paternalismem a
- formami a metodami evropského integračního procesu.

Tento argument je třeba více objasnit. Evropská integrace začala racionální a bezesporu pozitivní myšlenkou svých otců-zakladatelů Evropu liberalizovat, otevřít ji, odstranit bariéry na hranicích evropských zemí, vytvořit zónu volného obchodu, celní unii a společný trh a díky tomu všemu velký, vnitřně propojený ekonomický prostor. Tyto tendence však převažovaly pouze v první etapě procesu evropské integrace. Někteří, a to jak v Evropě, tak ve zbytku světa, stále – a to chybně – předpokládají, že je toto vhodným popisem i současné éry.

Další vývoj integrace byl již mnohem méně pozitivní. Liberalizace a odstraňování bariér byly nahrazeny odlišným projektem – centralizací, regulací a standardizací, harmonizací ekonomických aktivit a ekonomických parametrů, radikálním přesunem pravomocí od jednotlivých členských států do sídla EU v  Bruselu, změnou celé koncepce integrace z intergovernmentalismu na supranacionalismus, oslabováním „governance“ v jednotlivých členských státech a přechodem k evropskému vládnutí. Ve své podstatě heterogenní evropský kontinent, který v minulosti prosperoval právě díky své různorodosti a neuniformitě, byl postupně uměle unifikován a homogenizován centrálně řízeným vládnutím a legislativou. To přineslo negativní ekonomické efekty a politicky to vedlo k něčemu, co je nazýváno demokratickým deficitem (či absencí demokratické kontroly). Já to nazývám postdemokracií.

Tento velmi problematický vývoj byl nejvíce urychlen změnami, které přinesly Maastrichtská a Lisabonská smlouva. Na nižším stupni integrace nebyly důsledky této centralizace tak dramatické. V éře hlubší integrace se však existující evropská heterogenita stále více dostává do sporu s institucionální homogenitou, ze které se stala svěrací kazajka a brzda ekonomické aktivity.

Nejdůležitějším momentem v tomto procesu bylo vytvoření Evropské měnové unie a zavedení společné měny pro původně 12, v současné době 17 zemí, které však bohužel nepředstavují tzv. optimální měnovou zónu. Musím trvat na tom, že je současná evropská dluhová krize nevyhnutelným důsledkem zavedení jednotné měny, jednotného měnového kurzu, jednotné úrokové míry pro země s velmi odlišnými ekonomickými parametry. Politické rozhodnutí o vytvoření tohoto měnového uspořádání bylo uskutečněno bez toho, aniž by se dostatečně vzaly v úvahu existující, resp. neexistující ekonomické předpoklady. Musím říci, že někteří z nás tento projekt kritizovali již od samého počátku 90. let.

Je zřejmé, že neoptimální měnová unie může být „zachráněna“ solidaritou mezi svými členy a obrovskými fiskálními transfery, avšak to vyžaduje dvě věci:

- skutečný pocit solidarity (který existoval např. v Německu po jeho sjednocení, ale neexistuje v Evropě);
- dostatečné množství finančních prostředků, kterými mohou disponovat politické autority.

Žádný z těchto předpokladů není dnes splněn a to je důvod, proč nevidím žádné jednoduché řešení dluhového problému eurozóny. Dlouhodobé řešení, vyloučíme-li nerealistický „revoluční“ nárůst pocitu skutečné evropské solidarity, závisí na akceleraci ekonomického růstu v Evropě. Zdroje takového zrychlení je však nyní těžké najít. Většina členských zemí EU musí provádět rozpočtové škrty, nikoli fiskální expanzi a to nejen v krátkém, ale přinejmenším i ve střednědobém horizontu. Nutná fiskální opatření proto fiskální stimulaci neumožňují.

Hlavní problém Evropy spočívá v jejím ekonomickém a sociálním systému, které rychlý ekonomický růst vylučují. Evropská „soziale Marktwirtschaft“, jak je to nazýváno v němčině, upřednostňuje sociální politiku založenou na redistribuci příjmů na úkor produktivní práce. Preferuje volný čas a dlouhé prázdniny na úkor tvrdé práce. Preferuje spotřebu oproti investicím, zadlužování se oproti úsporám, opatrnost oproti zdravému riskování. To vše je součástí širšího civilizačního a kulturního problému, který je na evropském kontinentu nebo alespoň ve většině evropských zemí hluboce zakořeněn. Proto tento systém nemůže být změněn přes noc, proto nemůže být změněn tím či oním evropským summitem, proto nemůže být odstraněn bezbolestnými kosmetickými změnami. Naopak, vyžaduje hlubokou systémovou změnu strukturálně podobnou úkolu, který jsme my museli provést před dvěmi desetiletími po pádu komunismu.

Mnozí z Vás vědí, že je Česká republika členem EU, ale nikoli eurozóny. Stále máme svou vlastní měnu, českou korunu. Jako středoevropská země v samém srdci Evropy jsme neměli a nemáme žádnou jinou alternativu, než se podílet na evropském integračním procesu. Proto jsme se téměř před osmy lety stali členy EU. Byli jsme si však vědomi problémů spojených s existencí jednotné evropské měny a chtěli jsme udržet náš ekonomický růst, pokračovat v tolik potřebných přizpůsobovacích procesech, ale zároveň jsme k tomu chtěli mít dostatečný přizpůsobovací potenciál, který vyžaduje – mimo jiné – flexibilní měnový kurs, naše vlastní úrokové sazby, naši vlastní měnovou politiku. Neviděli jsme žádnou výhodu v tom, že bychom měli mít německé či řecké úrokové sazby a měnové kursy. V tuto chvíli proto také nemáme žádné ambice do eurozóny vstoupit.

Zároveň jsme se pokoušeli posuzovat náklady i přínosy našeho členství v EU, i když se dnes v Evropě stalo módní a politicky korektní hovořit jen o jeho přínosech.

Jaké jsou hlavní ekonomické přínosy z členství v EU?

1. být součástí – alespoň donedávna – velmi prestižního klubu ekonomicky vyspělých a stabilních zemí může vylepšit image země a přilákat zahraniční investory;
 2. větší trh – bez protekcionistických překážek mezi jednotlivými členskými zeměmi – je bezpochyby výhodou;
 3. existence určitých fiskálních transferů (za předpokladu, že daná země je pod průměrem EU v úrovni HDP na obyvatele, což je i případ České republiky), i když tyto přínosy nejsou velké a z makroekonomického hlediska jsou prakticky irelevantní;
 4. povinná implementace evropské legislativy je výhodou v případě, že daná země má méně liberální legislativu a je obecně méně organizovaná. (V případě České republiky to jako pozitivum nevidíme.)

Současně existují neoddiskutovatelné ekonomické náklady spojené s členstvím země v EU:

1. všechny země se musí podílet na financování této velké, drahé a vysoce byrokratické organizace;
 2. existují nezanedbatelné domácí náklady spojené s členstvím (úřednické papírování a všechny druhy podobných věcí, nutnost organizovat nikdy nekončící konference, setkání, zahraniční cesty, financovat uměle vytvořená unijní místa, atd.);
 3. import velké, a tím ekonomickou aktivitu oslabující legislativy založené na přebujelé regulaci, řízení, harmonizaci, standardizaci, subvencování;
 4. implementace navýsost štědrého a demotivujícího evropského sociálního systému.

Je velmi obtížné, ne-li nemožné, kvantitativně odhadnout dopad všech těchto faktorů. Můj odhad je, že čistý pozitivní efekt členství v EU je velmi malý, ne-li negativní. Velmi pomalý ekonomický růst po více jak půl století prohlubování integračního procesu a prosazování hesel „čím více Evropy, tím lépe“ nenaznačuje, že by opak mohl být pravdou.

Výsledkem toho všeho je, že Evropa nebude „tahounem“ ekonomického oživení a růstu ve světě. Očekávám, že země BRIC – společně s racionálně fungujícími zeměmi vyvážejícími ropu – budou v dohledné budoucnosti nejdynamičtější částí světové ekonomiky. Přeji Vám v tomto ohledu mnoho úspěchů.

Václav Klaus, část projevu na 13. konferenci Rady pro spolupráci v Zálivu, Rijádské mezinárodní kongresové a výstavní centrum, Rijád, 17. ledna 2012.

Překlad z angličtiny publikován v MF Dnes