Roste nonstop a „dechberoucím“ tempem. Přesnější kalkulace se liší podle toho, co zohledňují a co ne. V tom hlavním se shodují - i v letech, kdy země „zlaté miliardy“ nejsou v červených číslech, tu dluh roste několikanásobně rychleji než HDP.    

Už v polovině minulé dekády, ještě před dominem po pádu Lehman Bros., odešli na penzi dva hodnostáři amerického fiskálu. Konečně si tak uvolnili  ruce sepsat raport, nenucený cokoli kašulírovat. Skutečná suma závazků, padajících na konto „ředitele planety“, jim vyšla v řádu 60 tisíc miliard dolarů, tedy zhruba pětinásobku amerického HDP. Po sérii „humanitárních intervencí“ – a lukulských dárečků bankám a korporacím „příliš velkým, aby směly padnout“ – je to podle amerického profesora Kotlikoffa už kolem 220 tisíc miliard USD (a tedy cca 15násobek HDP).

Pramalé gaudium budí i oficiální statistiky. Zachycují jen závazky fiskálu vůči externím věřitelům. Kvanta jiných – rostoucí deficit penzijních účtů, závazky uvnitř veřejného sektoru, o „vnitřním dluhu“ upadající infrastruktury nemluvě - obcházejí po špičkách. I tak „kreativně účtovaný“ státní dluh se však – téměř ve všech zemích „euroatlantické civilizace“ – rovná vždy minimálně jejich ročnímu HDP. Ten přitom zahrnuje i „bubliny“, které znovu prasknou - a také faktury za servis, který na mišmaš reálných a virtuálních aktiv vábí investiční manažery, spravující i naše peníze.

Obsluhu tak horentního manka umožňují jen úrokové sazby, blízké nule i nominálně. V privátní sféře z nich těží jen burzovní hazard na úvěr – a „supí kapitál“ („vulture capital“), skupující podniky za „krizové“ ceny. V reálné ekonomice se efekt téměř nulových úroků blíží nule. Tím větší je každoroční znehodnocení úspor, zdráhajících se riskovat tobogán finančních trhů.

Český státní dluh je sice - v poměru k HDP – oproti průměru EU stále o desítky procent nižší. Už teď však jeho obsluha stojí přes 70 miliard korun ročně. Je to mnohem víc, než všechny podpory v nezaměstnanosti i řada jiných sociálních dávek dohromady. Zhruba dvojnásobek čistého inkasa z „evropských fondů“, před jejichž svatým obrázkem klečí každé televizní noviny.  

Ty položky spolu souvisí, a ne že ne. Z podniků, zaměstnávajících české mozky a ruce, teče do zahraničí na 250 až 300 miliard rok co rok. Mizí tam nenávratně přesto, že jsme – až na pár výjimek – už jen „montovnou a skladem“. Zůstat dodavatelem „na klíč“ – a ne jen vychrtlého torza  „přidané hodnoty“ – výnos je mnohonásobně vyšší a zůstává doma.

Obsluha našeho, stejně jako ostatních státních dluhů se přitom rovná jen úrokům. Splátky jistiny nemají kudy minout jen privátního dlužníka. Od států se většinou žádají, teprve když jsou na hraně defaultu. Oč méně dobytné pak bývají, tím rychleji srážejí bankrotující státy až na kolena.   

Dějiny, namítne oponent, pamatují i hrozivější bilance. Třikrát víc, než dělal její HDP, už skutečně dlužila i Británie. Až ale po šesti letech II. světové války, v níž byla na ráně i za svého věřitele. Přesto se musela vyplatit i spoustou nevratných a lukrativních aktiv.

Dnešnímu ranci dluhů podobné alibi chybí. Není to půjčka, financující rozvojové průlomy. Vykrývá manka „běhu naprázdno“. Kolotoče stagnace – a  šestým rokem i krize – i nevelkého, o to však halasněji inzerovaného růstu. Byl to opravdu růst? Nebo spíše jenom „růst“? Seriózní audit je jen otázkou času. Desítky tisíc miliard dolarů se „vypařily“ už za první rok krize. Přírůstek globálního produktu, anoncovaný v předchozích letech, činil kolem 2 tisíc miliard ročně. Celou polovinu z něj generovala Čína. Závěr je na čtenáři.    

Reálné příjmy většiny – o sociálních garancích nemluvě – stagnují nebo klesají. Na konci tunelu tma jako v pytli. Zóna existenční nouze expanduje. V zemích Evropské unie už pohltila či ohrožuje na sto milionů lidí. Oči tak musí hodně mhouřit i příměr s Kakánií. „Happyend dějin“ už neuživí ani holou reprodukci. Jen na dluh zvládá i plíživou degradaci. Dezerci od toho, co Evropa už uměla. Civilizační kapitulaci, jakou v míru nezažila.      

O impotenci dnešních „elit“ to vydává svědectví, srozumitelné napříč  politickou duhou. Právě z dluhu, s nímž si neví rady, však taví i svůj vyděračský arzenál. Sahá od frašky „rozpočtové odpovědnosti“, tunelující sociální sféru i cenu práce, až po masivní sanace bank pod pohrůžkou, že jen tak nepřijdou vniveč i naše úspory.

Rekordní obludárium nabízí dluh, vstupující do politiky. Vyždímat  z řeckého kolapsu elixír pro pravici – ba osobně dinosaury loupeže, nevídané  od Bílé Hory - je na zápis do Guinessovy knihy. Lecjeden senior prý Kalouskovu „složenku“ už málem uhradil.

Lví podíl na tom má bezradnost, mrzačící evropskou levici. Hesla typu „Jsou to vaše dluhy!“ zůstala prázdným futrálem. Jediný citelný úder nezasáhl ani legendu, jež dělá z viníka dluhové pasti spasitele – a z jejích obětí viníka.

Tím hanebnější přesilovka běží v otázkách, na něž se téma rozpadá v praxi. Znovu a znovu se nám dává na výběr jen ze dvou absurdit: buď „rozpočtová kázeň“, ergo další škrty – a pokud ne, pak už jen na ještě větší dluh, rozepsaný i příštím generacím.

Ten prolhaný monopol není vůbec fatální. Chce to však nešlapat vodu – a ponořit se až pod kameny, skrývající příčiny. Nehledat je v čirém furiantství, kriminálních genech a jiných psychologických kořenech – a dešifrovat ekonomické zdroje dluhové pasti. Jak u milionů těch, na jejichž dveře pak zabuší exekutor – tak „černých děr“, lemujících podnikání „elit“.

Jsou jedny a ty samé v obou případech. Tkví v nůžkách mezi masou kapitálu, který se chce dál zhodnotit – a kupní síly, jež to limituje. Rozevírá je zisk z cizí práce. Privatizace nadhodnoty, kterou generuje.

Dluh je pokusem ten bludný kruh zastavit aspoň na chvíli. Nahradit kupní sílu, chybějící tady a teď, úvěrem splatným až pak. Funguje to však právě jen chvíli. S následky přesně opačnými, než to bylo v plánu. Jen co se peníze, lačné dalšího zhodnocení, promění ve zboží a zpátky v peníze, je jich ještě víc o právě stržený zisk. Kupní síla je naopak kratší o úrok a splátky dluhu. Tím víc kapitálu se může zhodnotit jen všude jinde, než v „reálné ekonomice“.

V „kasinu“ finančních trhů, rodících nulovou přidanou hodnotu, o to však větší parazitní rentu. Tady se totiž, na rozdíl od Las Vegas, hraje „za svoje“ jen okrajově. Čím větší žralok, tím víc sází „peněz jiných lidí“. Těm s adekvátním „ratingem“ banky půjčí od 90 do 100 procent sumy, s níž hrají. Jen okrajově to je i na vlastní riziko. V tomto „kasinu“ vyhrává „informační asymetrie“. Vyvolení, kteří vědí dřív a přesněji, co a proč právě koupit  nebo prodat. Oč snáz berou jackpot, tím víc zůstane na jiné ztrát. Na dluh však hraje i většina z nich. Tím větší je „černá díra“, již nemine „znárodnění“. Má různé formy  – od sanace nedobytných pohledávek na úkor ostatních klientů banky až po charitu z kapes daňových poplatníků.   

Zpočátku se to culí jako perpetuum mobile. Roky to umí vytloukat klín klínem.  Že je to past, se víře v zázraky ukáže až časem. O tom – a ne jen o děravých zákonech a regulaci – je krize, vlekoucí se už šestým rokem. Kdo ji chce „řešit“ zase jen dluh, ordinuje na rakovinu Fukušimu. Je to o nůžkách mezi penězi, lačnými „dělat peníze“ – a anorexií kupní síly, bez níž se nemají kde  reálně zhodnotit.

Ty ženou Evropu i do dluhové pasti. Otázka, kolik nerovnosti je ku prospěchu či škodě věci, společnost logicky štěpí. Tsunami v dluhové pasti poškodí vážně skoro všechny. Válce zdravého rozumu s neřízenou střelou trhu to nabízí nebývale široké zázemí.

Evropská levice má nejvyšší čas. Aby tématu, jímž vydírají impotentní „elity“, dala program a sílu, které to nemají důvod prohrát.     

PhDr. Josef Skála, CSc., kandidát do Evropského parlamentu za KSČM