Už si vyzkoušela a ujistila se, že občané sice remcají, ale po každém dalším rozpočtovém škrtu či zvýšení mnoha poplatků, cen energií, bydlení, léků a potravin, i formou navýšení DPH, si přečtou či vyslechnou v provládních pravicových médiích od zcela „nezávislých odborníků“ z finančních institucí, že jiná cesta není a opět se zklidní. K tomu se přidá argument, že ta opozice by to stejně neudělala jinak.

Korupční aféry, které provází vládu, se systematicky ředí tzv. skandály opozice, i když většinou historického data a většinou již uzavřenými, anebo odloženými bez důkazů.  Účel to ale splní. Občan si řekne: všichni jsou stejní a dále upadne do letargie.

Ta stejná letargie veřejnosti umožní, aby vláda dále pokračovala v započaté cestě další privatizace veřejných služeb, posilování konkurenční schopnosti českého hospodářství stagnací anebo propadem mezd a platů, zhoršování postavení zaměstnanců jak de facto uvádí vláda ve svých programových dokumentech.

Letargie, nezájem a únava lidí z politické scény podpořená nacionalisticky zaměřenou ochranou národních zájmů před nezodpovědnou a příliš sociálně štědrou EU nás díky vládní i hradní politice posouvá na periferii Evropského dění.

Není se co divit, když tak ideologicky pravicově vyhraněná vláda slyší a vidí, jak se připravují návrhy, které mají usměrnit všemocně se chovající finanční kapitál, zamezit spekulativnímu odlivu do daňových rájů a zastavit rozevírání příjmových nůžek občanů. Není se co divit, že taková EU je nebezpečná, aspoň pro českou pravici.

Nevím, jak dlouho jim vydrží živit veřejnost svými recepty na zaručený úspěch v konkurenčním zápase s hospodářskými světovými tygry. V Rumunsku a Maďarsku už reformní vládní étos vyčerpaly a ulice se plní občanskou veřejností.

Naše země má jen omezené možnosti, jak dopady světové finanční a hospodářské krize, které byly ze zámoří infikovány do Evropy, zmírnit.

Česká vláda svými kroky nejen omezené možnosti nevyužívá, ale situaci naopak doma zhoršuje, na bruselské půdě také, zejména odmítáním záměrů některých členských zemí EU „zkrotit“ lačné chování finančního kapitálu.

Myslím, že o tom, kde je třeba hledat a jak řešit příčiny krize, výstižně vypovídají slova Helmuta Schmidta přednesená 4. 12. 2011 v Berlíně.

„Několik desítek tisíc finančníků v USA a Evropě a k tomu několik ratingových agentur si ve skutečnosti vzalo politicky odpovědné vlády v Evropě za svá rukojmí. Lze jen sotva očekávat, že Barack Obama proti tomu mnoho zmůže. Totéž platí pro britskou vládu. Ve skutečnosti sice vlády celého světa v roce 2008/2009 zachránily banky zárukami a penězi daňových poplatníků, ale už od roku 2010 hraje tento houf vysoce inteligentních a současně k psychóze inklinujících finančních manažerů znovu svou starou hru o zisk a výhody.  Hazardní hra na úkor všech nehrajících.

Kdo si myslí, že Evropa se může uzdravit pouze rozpočtovými úsporami, ten ať si laskavě prostuduje osudný účinek deflační politiky Heinricha Brüninga z let 1930/32. Ta totiž vyvolala depresi a neúnosný rozsah nezaměstnanosti a tím zahájila zánik první německé demokracie.“

Jistě by neškodilo, kdyby se česká vláda nad těmito životními zkušenostmi významného evropského politika zamyslela.