Dvojnásob těžké je to v českém prostředí, kde konsenzus na "Evropu chceme" vůbec není automatický. A monotónní absolutorium na vše, co z Evropy přichází, je nakonec jen vždy pádnějším důvodem kritiky omezené suverenity. Lze chtít nejen společný hospodářský prostor, ale i demokratickou, mírovou Evropu, a přece odmítat drastické škrty domluvené na málo legitimních summitech? Myslím, že dokonce nelze jinak.

Summit je jen jiný název pro jednání Evropské rady, složené z představitelů států EU, nejčastěji premiérů. Jejich drtivá většina dnes patří od neogaullisty Sarkozyho po kancléřku Merkelovou k pravici. Tak i navrhovaná řešení. Shrňme je takto: půjčit předluženým státům evropského jihu skrze Mezinárodní měnový fond za dosud nestanovených, ale očekávatelných neoliberálních podmínek. Redukce sociálního státu, škrtů ve veřejné sféře a její privatizace. V případě odporu dosadit úřednické vlády, co nejvíc omezit zadlužování ostatních, zabránit odchodu kohokoliv z eurozóny a zvýšení množství eurooběživa kvůli hrozbě růstu inflace.

Co vypadá na první pohled paradoxně, tedy že premiér Nečas pomohl zabránit škrtům v Evropě, je ve skutečnosti logické: ODS přechodně nadřadila při jednáních v EU své neoliberální teorii škrtů svou mafiánskou praxi, kterou lze provozovat jen se "suverenitou", zato bez dohledu EU.

Přetrvávající neochota zaplavit trh eurem, zdůvodňovaná ve velmi pravděpodobné recesi velmi nepravděpodobnou inflací, zaviní a prodlouží stagnaci Evropy jako celku. Úřednické vlády v zadlužených státech přenášejí málo demokratické rozhodování na summitech EU dokonce do členských států a odnímají protikrizovým opatřením poslední zbytky legitimity.

Ani redukce sociálního státu nejde k příčině problému, jíž není sociální štědrost, ale korupce států (nejlépe to dokládají sociálně velkorysé a přitom dluhů takřka prosté skandinávské země), finanční spekulace bank, nedostatečná politická i hospodářská integrace EU.

Řešení? Evropský měnový fond

Kdo chce Evropu, přitom zná i jiná řešení. Jeden ze souborů alternativních opatření navrhli ve své Pařížské deklaraci i evropští zelení. Okamžitá: uvolnit prostředky fondu soudržnosti zároveň se snížením podílu spolufinancování států, jimž je pomoc adresována. Rekapitalizovat věřitelské evropské banky pro zvýšení odolnosti celého sektoru, v případě rekapitalizace z veřejných zdrojů za předpokladu veřejné kontroly těchto bank. Místo léty zdiskreditovaného MMF založit Evropskému parlamentu odpovědný Evropský měnový fond, oprávněný za odsouhlasených podmínek vydávat dluhopisy.

Následná řešení: zdanit finanční transakce a regulovat jejich rozsah včetně rozsahu finančních institucí, neboť jsou před trhem chráněny tím, že jsou příliš velké na to, aby padly, ale ve skutečnosti jsou především příliš nebezpečné na to, aby existovaly. Svolat ústavodárný konvent s cílem navrhnout posílení politické a hospodářské integrace EU a předložit jeho výsledky k posouzení v celoevropském referendu. V ekonomické oblasti by měl návrh zahrnovat posílení společného rozpočtu EU skrze některé společné daně: z finančních transakcí nebo z jednotného základu příjmu právnických osob. Politicky bude nezbytné navrhnout federalizaci: právě nyní totiž vidíme, že bez úzké unie politické a fiskální není možná ani unie měnová. Koordinace se vyčerpala, je čas postoupit v integraci.

Doba summitů končí

Příležitostí pro tyto návrhy je mimořádný summit na konci ledna, ve skutečnosti ale již tam musí zaznít, že čas málo legitimních summitů nezbytně končí.

Kdo u nás Evropu chce, řeší opakovaně vážné dilema: podporovat ji i za cenu toho, že nadiktujeme italským či španělským občanům právě ty reformy, s nimiž svádíme doma urputný zápas? Především je to ale klíčový spor v Evropě samé: dá Evropa v krizi za pravdu svým kritikům zprava, vinícím ji z kabinetní politiky, a zároveň zleva, že jde navíc na ruku finančnímu kapitálu, a bude se dál diskreditovat u proevropské veřejnosti? Bude totiž narůstat odpor proti fondem oktrojovaným reformám v pomocí postižených zemích a odpor proti půjčování jim v zemích, které peníze poskytnou. A tato veřejnost půjde v roce 2014 k evropským volbám. Že ani neoliberální reformy protievropské strany neuspokojí, je nasnadě, protivný je jim celý integrační projekt. A tyto strany seberou ve volbách reformami i půjčkami znásobené hlasy rozzlobené evropské veřejnosti.

Kdybych měl být velmi upřímný, je mi bližší představa, že Evropská unie v současné podobě padne ve střetu s trhy, než že ji odmítne evropská veřejnost. V prvním případě totiž máme my, kdo demokratickou Evropu chceme, na co navazovat, ve druhém nikoli.

Matěj Stropnický pro Lidové noviny, 23.1.2012