Lubomír Štrougal byl nesporně jedním z inteligentních politických lídrů komunistického režimu. Vedle Jakeše, Biĺaka či Indry a podobných působil jako člověk z jiného těsta. I proto je jeho kritika současného vládního dluhu vůbec hodna diskuse.

Základem toho, co Lubomír Štrougal říká, například v rozhovoru pro Týden a ve svých pamětech, o současnosti je tvrzení, že pokud srovná dnešek s dobou před 25 nebo 30 lety, žije se sice lépe, ale to je vysvětlitelné dluhem 1,5 bilionu korun. Čili podle Štrougala je vlastně jediným rozdílem to, že za dluh byla nakoupena lepší životní úroveň. Hloubka omylu, který se nám zde snaží bývalý ministr vnitra a předseda federální vlády vnutit, je až nekonečná. Mimo jiné ukazuje, proč existuje hluboký rozpor mezi komunistickou levicí a levicí socialistickou – takový rozpor, který sice část společnosti programově zastírá, ale který je v podstatě nepřekročitelný.

Jestliže je rozdíl životní úrovně definován dluhem, což Lubomír Štrougal dělá, pak je zcela opominuta obrovská oblast práv a svobod, jejichž šíře a ochrana v dnešní společnosti je zcela nesrovnatelná s tím, co nabízel komunistický režim. Tady nehovoříme o změnách nebo reformách nebo o pokroku – náš svět je od základu, od nejzákladnějších idejí a myšlenek postaven zcela jinak, než jak byl postaven svět Lubomíra Štrougala. Je fascinující, že při jeho nesporné inteligenci a analytické schopnosti, mimo jiné i při jeho vzdělání, odmítá tento rozdíl v důsledku akceptovat. Štrougal dokazuje, že ti, kdo jsou historicky poraženi, to v drtivé většině odmítají uznat a to bez ohledu na svoje ostatní kvality.

Ale i v tom přímočarém Štrougalově srovnání současnosti a minulosti, které můžeme popsat jako podivuhodnou rovnici Dnešek = Minulost + Dluh, nutně nacházíme nepravdu velikosti podstatně větší, než je 1,5 bilionu korun. Aniž bych jakkoliv hodlal obhajovat fakt, že naše země je nyní poměrně dosti zadlužená, i když jednoznačně tvrdím, že toto zadlužování musíme v příštích několika málo letech dostat pod kontrolu a nejen to, musíme ho také začít snižovat, vysvětlovat rozdíl v životní úrovni roku 1989 a roku 2012 tím, že se stát zadlužil, to je absurdní věc.

Řekněme to takto. Začátkem devadesátých let byla tato země zadlužená až po uši a dost možná, že byla zadlužená více než 40 procenty svého HDP. Zásluhou lidí jako Lubomír Štrougal jsme neměli zahraniční dluh, nedlužili jsme v pravém smyslu slova. Ale zásluhou stejných lidí jsme měli obrovský dluh vnitřní – zanedbanost infrastruktury, zanedbanost bytového fondu, historické vybavení českého průmyslu, děsuplné a zanedbané služby, dluh ve vzdělání populace… To všechno sice nejsou čísla, ale jenom slova, jenže také to všechno je možné ocenit a něco také oceněno bylo. Jenom v bytovém fondu někdy začátkem devadesátých let existoval vnitřní dluh mezi 200 až 300 miliardami korun v tehdejších cenách, což je dejme tomu 500 až 800 miliard v cenách dnešních. V infrastruktuře – především silniční a železniční – šlo zcela minimálně o dvojnásobnou, ale zřejmě ještě podstatně vyšší sumu. V zanedbanosti technologické nevím o nějakých odhadech, ale naprosto nepochybuji, že třeba v telefonní síti to musely být obrovské, naprosto neuvěřitelné peníze.

Opravdu to není obhajoba českého vládního dluhu, přinejmenší v té výši a dynamice, jaká se zde vyskytuje posledních pět nebo šest let. V žádném případě to není obhajoba schodkového hospodaření. Také neodmítám nějakou kritiku jenom proto, že je to kritika – konec konců žijeme v demokratické společnosti a v ní si pan Lubomír Štrougal může pouštět pusu na špacír podle libosti. Většinu svého života si to nemohl dovolit ani jako druhý nejváýznamnější muž v zemi, teď na stará kolena si toho užívá v roli „zcela obyčejného penzisty“. V dobách, kdy byl ministrem vnitra, umístil by sám sebe ne na chatu v Jizerských horách, ale do cely na Borech.

Jenom si bohužel dokáži představit, že mnoho lidí s krátkou pamětí nebo příliš mladých si při podobných myšlenkových eskapádách, jaké předvedl Lubomír Štrougal, řekne, že na tom vlastně něco je. Lidé nevidí očividné věci a nechají se zblbnout detaily. Proto je třeba říkat, že paměti Lubomíra Štrougala nejsou pravdou o historii, ale pohledem možná chytrého penzisty na vlastní minulost a tento pohled je – samozřejmě – hodně očištěný od krvavé rudé směrem k přívětivé růžové.