„Kardinál Beran byl a zůstává symbolem. Snad právě proto, že byl i hříšníkem a nikoli jediným spravedlivým jako někteří jeho nástupci. A proto si zaslouží úctu, která mu byla po tak dlouhém mlčení prokázána,“ říká k událostem minulých dnů doktor Zdeněk Zbořil. Ostatky kardinála Josefa Berana, které přivezla 20. dubna delegace církevních a státních představitelů z Vatikánu, byly přeneseny do baziliky Panny Marie v areálu Strahovského kláštera v Praze. Zde zůstaly přes noc a v sobotu vyšlo procesí s rakví směrem na Hradčany. V pondělí 23. dubna bude rakev v katedrále sv. Víta uložena do nově zřízeného sarkofágu v kapli sv. Anežky.
„Ještě si pamatuji dlouholeté diskuse okolo osudu tehdejšího arcibiskupa Josefa Berana, kterému jedni vyčítali, že sloužil Te Deum v chrámu sv. Víta na Hradčanech Klementu Gottwaldovi po jeho zvolení prezidentem v roce 1948. Druzí to chápali jako akt na obranu katolické církve a vzhledem k Beranovu uznání památky Jana Husa také jako projev vlastenectví,“ upozornil politolog. „Zejména katoličtí kněží, kteří byli souzeni a odsuzováni v často vykonstruovaných politických procesech, se domnívali, že Josef Beran  ustoupil politické moci až příliš. Páter Plojhar to vzal oproti Beranovi z gruntu a spolupracoval s komunistickým režimem nejen jako katolický kněz (později exkomunikovaný), ale dokonce jako předseda Čsl. strany lidové byl součástí Národní fronty. A jiní, kteří z různých důvodů působili v katolickém hnutí  Pacem in terris, nacházeli pro svou spolupráci s režimem také své důvody. Konečně i populární kardinál Tomášek, se kterým jsme prožívali politické změny v roce 1989, hledal způsoby, jak ochránit církev a věřící, ale to už režim nebyl dávno tak bezohledný jako na začátku padesátých let,“ dodal.

Měli bychom si bez předsudků prostudovat…

Repatriací se plní poslední vůle zesnulého kardinála, jehož tělo spočívalo od jeho smrti v roce 1969 v podzemní kapli vatikánské baziliky sv. Petra. Československý komunistický režim mu návrat do vlasti znemožnil za života i po smrti. Přemístění ostatků povolil počátkem letošního roku papež František. Mši ke cti sv. Vojtěcha, úzce spjatého s kardinálem Beranem, sloužil v sobotu v katedrále sv. Víta pražský arcibiskup, Beranův nástupce v této pozici, kardinál Dominik Duka. Připomněl, že ve chvíli, kdy se v katedrále vzpomíná osud politického vězně dvou totalitních režimů, účastní se prezident Miloš Zeman sjezdu komunistů. „Je jistě náhodnou souhrou okolností, že ve chvíli, kdy my zde vítáme kardinála Berana, je prezident republiky hostem na sjezdu komunistické strany, která se přes volební porážku dožaduje stále většího podílu na moci. Je to velmi zřetelné znamení hodiny, v níž se náš národ nachází. A o to větší zodpovědnost připadá hlavě státu, aby zaznělo rozhodné slovo,“ řekl Duka a sklidil bouřlivý potlesk. A zda z jeho slov vyplývá, že prezident Miloš Zeman naštval i kardinála Duku? „Myslím, že to není tak dramatické, jak se někteří zpravodajové a komentátoři ze slov pana kardinála domnívají. Všichni přece víme, že Miloš Zeman byl členem KSČ a vystoupil nebo byl vyškrtnut až v roce 1969. Byl sympatizantem ‚socialismu s lidskou tváří‘, jak konečně o tom mluvil právě na včerejším sjezdu KSČM,“ reagoval Zbořil. „Pan prezident si jistě mohl odložit svou návštěvu sjezdu komunistů až na jeho závěr a nic by se nestalo, kdyby vzpomenul údělu 16 let internovaného arcibiskupa Berana. Komunistům mohl jít holdovat jiným způsobem. Když už je tolik potřebuje k sestavení vlády (a není jen jeho vinou, že se to nedaří). Jenom ta slova pana kardinála o tom, že se komunisté ‚dožadují stále většího podílu na moci‘, se mi nezdají přesná. Komunisté by se ‚nedožadovali‘, se svým miniaturním úspěchem či neúspěchem v parlamentních volbách vlastně ani nemohou: Podíl na moci jim nabízejí, tak jako v minulosti politické strany, které se považují za demokratické a které jsou stejně bezradné, jako byli jejich předchůdci v roce 1948. Měli bychom si někdy bez předsudků prostudovat ‚manuál Února 1948‘, abychom pochopili, proč by se komunisti mohli dostat k moci. Rok 2018 samozřejmě není rokem 1948, ale trochu sebereflexe by neškodilo i kritikům a zavilým nepřátelům Miloše Zemana,“ dodal. 

To, že se prezident Miloš Zeman neúčastnil v sobotu uctění památky kardinála Berana a přijal pozvání na sjezd komunistů, bylo ostře kritizováno řadou politiků. „Jak už jsem řekl, pan prezident mohl celou věc vyřešit diplomatičtěji, ale zřejmě už nepotřebuje střádat popularitu pro nový volební termín. A také mohl zvážit, zda nedává svým až fanaticky zaujatým kritikům další argumenty,“ uvedl Zbořil. „Nezdá se mi, že by se česká až příliš ateistická veřejnost cítila velmi dotčena, ale mnozí moji přátelé, a většina z nich nejsou věřícími a členy nějakých náboženských sdružení, si to jistě budou pamatovat. A snad by si i na Hradě mohli vzpomenout, že kapka nerozbíjí skálu jedním kápnutím, ale stálým padáním,“ dodal.

„Dva prezidenti na návštěvy chodit nemuseli.“

Bylo to poprvé od roku 1989, kdy na sjezd komunistů přijela hlava státu. A co na proslovu prezidenta nejvíc zaujalo doktora Zbořila? „Jednoznačně přihlášení se k odkazu roku 1968. Bohužel se mi ale zdá, že mluvil jen o příběhu tohoto roku a jen jménem té jeho neúspěchem postižené části frakční opozice KSČ. Ten byl ale jen malou částí tehdejší politické reality, arci s velkými důsledky. Zda současným členům KSČM, ale i mnoha dnešním občanům ČR Dubčekova výzva ‚Dejme socialismu lidskou tvář!‘ ještě něco říká, si ale nemyslím. Ti druzí dva prezidenti na návštěvy chodit nemuseli. Václav Havel s bývalými komunisty sestavil první Čalfovu vládu, Václav Klaus je ‚transformoval‘ do různých politických stran, a tak mu stačilo chodit na sjezdy transformované jako kongresy ODS,“ uvedl politolog. 

Prezident na sjezdu KSČM také uvedl: „Víte, když jsem řekl, že jsem levicový politik, a proto mě oslovil rok 1968 a socialismus s lidskou tváří, chtěl bych zcela závěrem říci, že i když je to velmi nepopulární, že jsem stoupenec socialismu. Ale pozor na to, stoupenec demokratického socialismu. Takového, jako byl například v osobě Olofa Palmeho, Willyho Brandta, Françoise Mitterranda a řady a řady dalších.“ Svůj proslov pak zakončil těmito slovy: „Tomáš Masaryk kdysi napsal, že svět jde nalevo. Chtěl bych nám všem popřát, aby svět opravdu šel nalevo, ale dá to práci.“ Podle Zbořila je vidět, že pan prezident, konečně i jako mnozí jiní, pečlivě studovali školní „marxák“ v šedesátých letech minulého století. „Tam se to výrazy pravice nebo levice jen hemžilo. Konečně i v současné EU se tak mluví v zemích, které socialistickou tradici stále uznávají. Nenechme se ale zmást tím, že Číňané dopravují do SRN dvoumetrovou sochu Karla Marxe, aby společně s evropskými soudruhy a ve společnosti Jean-Claude Junckera uctili 200. výročí jeho narození. Evropa nejde nalevo ani napravo, Evropa, a zejména pak celá EU, se hledá a nemůže se najít,“ říká Zbořil. „To, že Masaryk mluvil o ‚světě nalevo‘, musíme chápat v kontextu doby, ve které byl svědkem vzniku a zániku I. a II. internacionály, rozpadu Kominterny, počátku nacionálního/národního socialismu. A také Zemanem zmiňovaní evropští politici jsou dávno už jen postavami v historických příbězích 20. století,“ dodal.

Post předsedy obhájil Vojtěch Filip. „Volba předsedy KSČM, pokud se nemýlím, byla rozhodnuta pěti hlasy z o něco víc než 200 volitelů. Nezdá se mi, že by se z toho dalo usuzovat na ‚zářnou budoucnost‘ KSČM. To ale na jednání o vládě velký vliv mít nebude, protože si myslím, že už je rozhodnuto a hlasy KSČM v klubu ‚tolerujících politických stran‘ nebudou mít žádný vliv na  změnu i ve vedení, natož pak ve zkamenělém poslaneckém klubu,“ uvedl politolog.