Pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce podle kancléřky Angely Merkelové neexistovalo morální ani politické ospravedlnění, i když tehdejší události byly následkem nacistické diktatury. Merkelová to řekla v Berlíně při vzpomínce na oběti vysídlení. Takto o jejím vyjádření informovala ČTK. „Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury,“ řekla Merkelová. „To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění,“ uvedla šéfka německé vlády, která v této souvislosti hovořila o „hořké nespravedlnosti“. Připomenula, že až dva miliony lidí přišly následkem vyhnání a útěku o život a další miliony si musely poradit se ztrátou domova, majetku či přátel a začít nový život ve válkou zničené zemi. Její vyjádření vyvolalo rozruch. „My se v dohadování se s některými ‚Němci‘ soustřeďujeme příliš na sebe. Nikoli ‚vyhnání‘, ale tzv. transfer, což překládáme od roku 1945 do češtiny jako odsun, je součástí dohody čtyř velmocí (USA, GB, SSSR a Francie) o poválečném uspořádání vztahů s Německem (myšlena Velkoněmecká neboli třetí říše),“ reagoval Zdeněk Zbořil.

Angela Merkelová svým výrokem podle politologa kritizuje tuto dohodu tak jako mnohé německé mezinárodněprávní autority. „Proto chápu její slova o absenci morálního a politického ospravedlnění jako kritiku dohody z Postupimi. Když se v letech 1999–2000 obrátilo po jedné podobné kampani MZV ČR na signatáře této dohody s otázkou, zda se jejich postoj k tomuto čtyřstrannému ujednání změnil, odpověděli všichni, i když GB po jistém váhání, že nikoli,“ říká Zbořil. „Příležitostně, téměř výročně, se v SRN opakovaně považuje za nemorální např. bombardování německých měst, zejména Drážďan, v posledních dnech války, jindy svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki,“ dodává. 

Podle Zbořila je zvláštní,  že se při kritice odsunu nebo divokého vyhánění nezmiňuje mimořádná mobilita občanů různých zemí v posledních letech války a po válce. „Těch, kteří se účastnili tzv. pochodů smrti, utíkali všemi směry před postupující Rudou armádou, museli odejít nebo byli vyhnáni z některých západoevropských zemí, byly miliony. Ale stále se vrací jenom kritika polského a československého odsunu, který byl prováděn za dozoru velmocí a pracovníků Mezinárodního červeného kříže. Pravda je, že ti, kteří museli odejít do některé ze čtyř okupačních zón poválečného Německa, přišli o majetky, ale právě podle dohody velmocí to bylo považováno za kompenzaci válečných škod, které utrpělo např. Československo během druhé světové vály. Také tyto škody, respektive loupeže a ničení nenahraditelných historických památek (např. insignií UK v Praze, goblény z reprezentačních prostorů Pražského hradu odvezených samotným Adolfem Hitlerem ještě před vypuknutím druhé světové války, zničení Staroměstské radnice a spálení archivu Desek zemských nebo soukromého majetku Židů a někdy i české šlechty,  často v posledních dnech války, atd.) bylo také politicky i morálně neospravedlnitelné. A to nemluvíme o lidských obětech,“ dodává. Zároveň Zbořil podotýká: „Konečně, jak jsme nejen já, ale i mnoho jiných mnohokrát řekli a napsali, válka není sportovní zápolení, které řídí nějací nestranní rozhodčí, kteří nejen odpískají začátek, ale i její konec, soupeři  si podají ruce a jdou po svých.“