Tři velké rány: Trump, Erdogan a víza

Tři poslední události globálního významu staví Ukrajince do nové situace. Na prvním místě je to zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA, které může znamenat ochlazení zájmu o ukrajinský vývoj ve Washingtonu a snad určité sbližování USA a Ruska. Na to, jakou konkrétní strategii prezident Trump a jeho tým poradců a ministrů zvolí, si musíme počkat. Co je ale jasné, je to, že zvolení Hillary Clintonové by bylo pro Kyjev zdaleka průhlednější a výhodnější. Kyjev má nyní poměrně krátký čas na to, aby nového prezidenta Trumpa přesvědčil o životní důležitosti Ukrajiny pro národní zájmy USA, jak konstatoval  časopis Reporter v parafrázi článku Foreign Affairs.

Druhou událostí je ratifikace dohod mezi Ruskem a Tureckem ohledně Tureckého proudu, kterou Ankara v posledních dnech provedla. Potenciálně bude nový plynovod jižním směrem způsobem, jak obejít ukrajinské teritorium a dodat ruský plyn do Evropské unie jinak. Obchvat sníží ekonomickou a geopolitickou roli Ukrajiny v očích Ruska a také v očích partnerů v Evropě. A fakticky staví Kyjev do situace rychle si zabezpečit vlastní zdroje zemního plynu, aby se neocitl s Moskvou v situaci „jeden na jednoho“.

Ukrajinská vláda omezila  import plynu s tím, že reforma energetické efektivnosti země by měla v budoucnu skončit import plynu do Ukrajiny. Většina plynu dovezeného na Ukrajinu jsou reimporty z EU, protože Rusko a Ukrajina nejsou schopné najít společnou řeč ohledně plynových dodávek. Vladimir Putin nedávno naznačil Angele Merkelové, že v případě silné zimy hrozí, že na Ukrajině dojde k nelegálním odběrům tranzitního plynu.

Třetí nepříjemností pro Kyjev bylo ze strany EU další odložení konceptu zavést pro ukrajinské občany s biometrickými pasy bezvízový styk. Prezident Porošenko slavnostně oznamoval, že k tomuto kroku (na který země čeká přes deset let) na konci listopadu dojde, ale Ukrajinci přijeli  ze summitu v Bruselu bez triumfu a s dalším odkladem. Příčinou pro tento krok byly obavy zemí, jako jsou Německo, Francie, Belgie a Itálie, ohledně imigrační politiky. Ty pak konečnou ratifikaci v podstatě zablokovaly bez ohledu na to, že Porošenka postavily do velmi nepříjemné situace. EU sice tvrdí, že Ukrajina je pro ni prioritou, ale nezdá se, že ukrajinští občané mají mít rovná práva jako jiní Evropané. Odklad bude trvat prý několik týdnů či snad do léta 2017. Do jaké míry toto poslední odložení souvisí také s celkovou nespokojeností EU s pokrokem reforem na Ukrajině, se dá jenom domýšlet.

K dovršení všech trampot se v ukrajinských médiích objevila zpráva  o tom, že se snad uvažuje o přesunutí soutěže Eurovize z Ukrajiny do Ruska. Důvodem mají být snad finanční problémy, se kterými se potkala ukrajinská strana při pořádání této události…

Reformy a vnitřní politika

Základním motivem „majdanu“ bylo nejen zcela změnit geopolitický vektor země, ale také Ukrajinu europeizovat, zreformovat a změnit k lepšímu, tj. přiblížit standardům Západu. Všechno to byly více či méně oprávněné požadavky. Tyto přísliby ale pronášeli až moc často staronoví politici ve spojení s ukrajinskou oligarchií a její regionálně-klanovou strukturou, kteří společně vedli zemi od roku 1991 pod různými politickými hesly a vlajkami. Tato skutečnost byla zřejmě hlavní zdrojem toho, že ani vláda Arsenije Jaceňuka, ani vláda jeho následovníka Volodymyra Hrojsmana nezačaly s radikálními reformami, po nichž byla poptávka zdola.

Především nedošlo k odstranění starých institucionálních prvků, ale k jejich zdvojení, jak to bylo patrné v případě boje s korupcí anebo s reformou generální prokuratury. Obě otázky jsou spojeny s cestou Ukrajiny k právnímu státu. Konflikt na Donbase navíc zemi stočil k bezpečnostním ohledům a k nacionalismu. Katastrofické finance pak na pospas „donorům“ z MMF nebo z EU, kteří si kladou podmínky a omezují tak hospodářskou autonomii Ukrajiny. Ta musí sledovat přesně stanovené podmiňující „návody“ zvenčí a je tak fakticky ve stavu závislosti na Západu.

Na poli domácí politiky se věci příliš neposunuly směrem ke stabilizaci, která je základem a hlavním znakem liberální demokracie. Ukrajinská politika je nadále velmi nestabilní a nepřehledná. Současnou situaci si shrňme v několika bodech:

1. V současné době neexistuje na Ukrajině fungující vládní koalice. Fakticky se všechny zákony a návrhy musejí projednávat ad hoc, což samozřejmě znamená složitý proces vyjednávání a hledání kompromisů, které jsou časově náročné. Zároveň taková situace dost otupuje hranu jakýchkoliv radikálních reforem a změn v zemi.

2. Rozložení sil v parlamentu neumožňuje ratifikovat politické body minských dohod, takže celý minský proces je uložený u ledu, což se v daný moment hodí oběma stranám. Moskva vyčkává na nástup Trumpa a na výsledky voleb v Německu a ve Francii, a Kyjev se nemusí starat o složitou poválečnou integraci „proruských“ regionů. Minsk-2 zůstává na papíře a v poslední době se dohody a jejich „nutné plnění“ přestalo objevovat ve slovníku světových politiků.

3. Podpora a popularita současné vlády a prezidenta výrazně poklesla, když 69 % Ukrajinců si podle výzkumu Kyjevského mezinárodního ústavu pro sociologii myslí, že prezident vede zemi špatným směrem. Podle tohoto výzkumu by ho v současné době mohla porazit jeho konkurentka Julia Tymošenková jako kandidátka na prezidenta země. Její strana Vlast má zatím nejlepší rating a Porošenkův Blok je hned za ní. Celkově čísla ukazují velkou fragmentaci hlasů v menších proporcích (Vlast kolem 20 %, Blok kolem 13 %, Opoziční blok 9 %) a prognózovaný pokles volební účasti. Jenže dnes už víme, že výzkumy říkají jedno a výsledky voleb jsou potom jiné.

Za určitou zmínku stojí nový politický projekt kolem M. Saakašviliho, který měl podle posledního výzkumu veřejného mínění 3 % podporu respondentů ještě předtím, než skutečně vznikl. Podle všeho teatrální odchod Saakašviliho z postu gubernátora Oděské oblasti a také výsledky voleb v Gruzii vznik nové strany či spíš politického projektu (které se tu rodí jako houby po dešti) urychlí. Není nicméně vůbec jasné, zda Saakašviliho nynější kritika prezidenta Porošenka není jenom zastírací manévr. Má se za to, alespoň v daný moment, že Saakašviliho strana bude oslabovat především pozice Porošenkovy hlavní konkurentky Julie Tymošenkové a její Vlasti.

Situace v hospodářství dál drtí obyčejné Ukrajince

Polovičaté reformy – v oblasti spravedlnosti, boje s korupcí a dále finančně náročné reformy armády a vůbec bezpečnostního aparátu – byly doposud klíčovým rámcem reformní činnosti Porošenkova prezidentství. Další oblastí reformního zájmu pak je deformovaná postsovětská ukrajinská ekonomika, jejíž stav má vliv na sociální podmínky ukrajinských občanů.

Porošenkova administrativa prosadila alespoň částečnou makroekonomickou stabilizaci, ale za cenu nárůstu vnějšího zadlužení země, které se vůči HDP skoro zdvojnásobilo. Ukrajinský HDP na osobu v roce 2016 citelně propadl  a nezastavil se pokles reálných příjmu obyvatel země. Pro dokreslení situace jeden konkrétní příklad: Pokud někdo dostával před třemi roky plat v hodnotě 25 tisíc korun, je dnes jeho příjem něco kolem 7500 korun. Kupní síla i kvalita života Ukrajinců se v důsledcích značně zmenšily. Je nicméně fér dodat, že toto vše nejde jen na vrub post-majdanského establishmentu – fakticky je ukrajinská ekonomika v nepříznivém cyklu, který začal v roce 2008 s globální hospodářskou krizí a jejími domácími dopady. Ukrajinská krize nicméně celkově nepříznivou situaci ještě prohloubila.

Z hlediska obyčejného občana se reformy se týkají bolestivé otázky liberalizace komunálních služeb a jejich cen, včetně dlouho dotované – tj. netržní – ceny plynu dováženého z Ruska. Tato cenová liberalizace znamená postupné zdražování za základní služby, které je od dubna 2015 rozděleno do pěti etap, k nimž byla Ukrajina v podstatě donucena geopolitickou situací a tlakem vnějších partnerů. Liberalizace jde nicméně ruku v roce s hospodářským propadem, který vytváří nerovnoměrně sociální tlak na obyčejné Ukrajince. Zdražování tarifů je dnes jedním z velmi konfliktních témat v ukrajinské společnosti.

Reformy vyvolaly konflikty v bezpečnostních složkách

Reformu bezpečnostního aparátu, která má na Ukrajině obecně prioritu, doprovázejí specifické problémy. Nejde jen o zdvojování úřadů (staré nejsou zrušeny a vznikají nové), ale také o boj o pravomoci a válčení mezi těmi „prohnilými“ a nezkorumpovanými siloviky. Tady se platí cena za neochotu k radikálnějším řezům současné vlády, která je projevem vnitřních omezení politického systému a jeho jednotlivých aktérů.

Například 4. prosince Ukrajinu šokoval incident, ke kterému došlo nedaleko Kyjeva. Došlo ke střetu, při kterém zahynulo celkem pět policistů, kteří se dostali do přestřelky se členy Státního oddělení ochrany čili dalšího bezpečnostního orgánu. Jak k něčemu podobnému mohlo dojít, není v daný moment jasné. Ví se nicméně, že vyšetřována byla kriminální skupina, která měla krytí v bezpečnostních orgánech. V důsledcích bylo už uvolněno z pozic 25 policistů a opozice žádá hlavu ministra vnitra Arsena Avakova. Vážnost události je podtržena faktem, že si ji vzal osobně pod kuratelu Petro Porošenko.

Bohužel to ilustruje dění v uplynulých měsících, kdy například došlo  k podobnému konfliktu mezi generální prokuraturou a novým úřadem pro boj s korupcí, který vyšetřoval korupci v řadách generální prokuratury.

Bída a možné protesty

V poslední době se v médiích  na Ukrajině začaly objevovat zprávy o nejrůznějších protestních mítincích v centru Kyjeva, které jsou vesměs kritické k současné vládě a občas při nich dochází k násilí. Nejde o masové akce, ale jejich frekvence je, zdá se, větší. Tyto akce někteří dávají do souvislosti s přípravou „majdanu-3“ a chápou je jako pokus o to destabilizovat současnou Ukrajinu. Plán „Šatun“ má pocházet z pera nikoho jiného než Vladislava Surkova, Putinova zvláštního zmocněnce pro lidové republiky na Donbase.

Na druhou stranu ukrajinští demografové upozorňují  na to, že chudoba na Ukrajině už překročila 50 % obyvatel (konkrétně 58 %). A to je číslo, které protesty znamenat může, nebo přinejmenším pomáhá k nárůstu autentických protestních nálad ve společnosti. „Majdan-3“ v průběhu posledních třech let už prognózovali mnozí, počínaje dnes už politicky irelevantním extremistou Dmytro Jarošem, a zatím se zdá, že ukrajinská společnost je v očekávání na svůj vlastní „návrat do Evropy“ velmi trpělivá. Kolem 48 % Ukrajinců si přeje vstup do Evropské unie, alespoň podle výzkumu sociologů.

Jak se říká: Naděje umírá jako poslední.