Jak byste pro naše čtenáře rozšifroval prohlášení po první schůzce německé kancléřky Angely Merkelové a nově zvoleného francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že jejich společným tématem bude také uprchlická a azylová politika?

Snad zůstane jen u prohlášení, ale uvidíme. V opačném případě nás Bože chraň. Ale jedna věc jsou slova a druhá je konfrontace velkých idejí s realitou, jak francouzskou, tak německou. Jen na první pohled by se mohlo zdát, že jde o nějaké skutečné, realistické, nikoliv jen deklarované partnerství. Síla i motivace tzv. partnerů je diametrálně odlišná. Macronovi lze jen blahopřát k takovému partnerovi, je silný, je bohatý, jen ještě nemluví o účtu. Ale to přijde a nebude to dlouho trvat. A nezkušený Macron, který, při vší úctě, byl jen lepší variantou ze dvou naprosto špatných a kterého, bohužel, absolutní většina Francouzů nevolila, si na skládání účtů teprve bude muset zvyknout. První zkouškou skutečného francouzského odhodlání nechat se vést Německem budou parlamentní volby. Myslím ty francouzské. Ale svoje ukáží i ty pozdější německé.

Dá se po zkušenostech s jejich dosavadními postoji a vyjádřeními očekávat, že Macronův nástup do čela země zvýší v Evropě tlak Německa a Francie na podporu imigrace, tím i tlak na Českou republiku, aby přijímala imigranty, což by vedlo k dalšímu omezování suverenity České republiky?

Nemylte se, ve skutečnosti nejde o podporu imigrace, jde jen o německé uchování tváře. Není divu, zcela nesmyslné a od samého počátku zjevně nefunkční kvóty jsou německý výmysl. Ale tím mnohem podstatnějším a nebezpečnějším kýženým cílem je prohloubení evropského federalismu. Kvóty jsou jen jedním z mnohých, sice typických, nic neřešících, bombasticky prezentovaných a absurdně prosazovaných euronesmyslů, nicméně, přesto, pouze jedním z okrajových příznaků. Ovšem na cestě k německé hegemonii v Evropě tenhle federalistický stupeň vytváří vynikající předpolí. Dnes už snad nikdo nemůže myslet skutečně vážně, že by šlo o dobro jakéhosi imigranta, který riskoval život, aby žil ve vysněném Německu, a kterého německý či francouzský úředník z Bruselu natrvalo usadí do Rumunska, v lepším případě na Slovensko.

Tlak na Českou republiku, stejně jako na Polsko, Maďarsko a částečně i Slovensko, zejména ze strany Německa, bude pokračovat a jistě se najdou i u nás velcí koryfejové této „oboustranně“ výhodné spolupráce. A znovu připomínám – vůbec nejde o to někomu pomoci, někoho někam přemístit, něco někde vyřešit – jde o to jasně a bezpodmínečně deklarovat poslušnost a bezmezný souhlas s čímkoli, o čem Brusel a Německo prohlásí, že to je to pravé evropské. Ze 160 tisíc naplánovaných přesunů nebude ani desetina. A je jedno, kdo nesplní ty desítky tisíc, byl-li dostatečně poslušný. Ale ti, kteří byli vzpurní a navíc nenaplní nařízené stovky, půjdou na pranýř. A suverenita? Tak její osud je v rukách právě těch, kteří teď z nějakého, jakéhokoli důvodu, ustoupí bruselským hrozbám. Že to je cesta do pekel, je zcela jasné. Ale to bychom se museli vracet hodně daleko. Jen nenaskakujme na myšlenku, že méně Bruselu znamená více Moskvy. Tak jednoduché to opravdu není.

Po zablokování takzvané balkánské cesty vede nejpopulárnější trasa běženců do Evropy z Libye přes Středozemní moře. Co je z hlediska zastavení nelegálního přílivu dalších Afričanů do Evropy největší překážkou?

Asi opravdová vůle něco skutečně udělat. Víte, je to jako sršně, co jdou za světlem, odhánět novinami, pokud to světlo za žádnou cenu nechceme ani přistínit. Balkánskou trasu zastavila vůle, snad ze zdravého rozumu nebo z obavy, že pokračování náporu na Maďarsko bude fatální. A vzpomeňme si, kde byl klíč. Zajistit, aby Makedonie, když ne evropské Řecko, byla aktivní. Znamenalo to nejen poslat policisty na hranice či drát na ploty, znamenalo to ale hlavně odstínit všechny ty dobrorádce, kteří hledali cestu, jak provést ten proud dál přes Makedonii a Srbsko do srdce Evropy. A ty zištné dobrodince z řad UNHCR a nevládních organizací bylo třeba odpojit od organizátorů této nelegální migrace. Jen si vzpomeňte na anarchisty v řeckém Idomeni po přehražení hranice. Použili všeho, včetně násilí. Výhodou Makedonie bylo, že jí minulo budování pomocné infrastruktury organizátorů nelegální migrace. Těch pár taxikářů, sem tam nějaký převaděč či ubytovatel, to byl jen malý zisk místních mafií. Právě vyloučení místního organizovaného zločinu anebo jeho soustředění jiným směrem pomohly zastavit proud. Organizátoři naštěstí tuto zemi podcenili. V Srbsku, s podporou jednotlivých vlád i EU, dál dobrodějové působí, i české ministerstvo zahraničních věcí posílá finanční prostředky tzv. Czech teamu, občas je přijímá Špidla a premiér jim děkuje za velkou reprezentaci naší země.

A může tomu náporu vůbec nějak Itálie čelit, aby se kvůli té migrační trase přes Středozemní moře nepotýkala s tak velkými problémy?

V Itálii je to jinak. To není jen, dnes už konečně na povrch vyplouvající, spolupráce nevládních organizací s pašeráky. Konečně se o věci, o které se ví od počátku projektu Safe Lives, námořní operace italského námořnictva, která rozpohybovala libyjskou-italskou trasu, zvýšila poptávku zúčastněných, začíná více hovořit. O lodích NNO – přes 90 procent – se ví dlouho, prozrazuje je GPS navigace a lodi s konkrétními jmény a provozovateli. Nejen připlouvaly na předem domluvená místa mimo libyjské pobřežní vody, ale některé před cestou zpět do Itálie možná kotvily, možná se jen pohybovaly, přímo u libyjských břehů. Nepochybuji o tom, že už nejde jen o lovení nešťastníků na moři, ale jejich nakládání či rekrutace přímo na africké – libyjské – pevnině. A ne každá z nich mířila do určeného italského přístavu, ale do určité doby si kapitáni těchto lodí vybírali spíše ty přístavy, ve kterých nebyl hotspot. To, že na palubách těchto lodí nebyly rozlišeny oběti od jejich převaděčů, snad také o něčem svědčí. Kdo tyto lodě financuje, se možná neví, možná ví a tají se to. Rozhodně to nebudou pouze Sorosovy a podobné fondy, jistě to budou i dotace EU. Jen nevěřme, že ono bruselské tytyty snad vylučuje přímé financování, spíše však, spolu s pašeráky, kofinancování, různých ukrajinských, panamských, mauricijských a kdo ví jakých dalších námořníků. Je potřeba obchodní artikl převézt, tak se našel převozník. Že by se v Itálii či na italské Lampeduze objevila nějaká loď přímo z Libye, tak to opravdu ne. Inu z převoznictví a převaděčství se stal průmyslově organizovaný dovoz „materiálu“ k uspokojování evropských potřeb.

Co si pod těmi evropskými potřebami máme představit?

Tak ty nejsou ledajaké. Dokud se laciná africká pracovní síla objevovala jen na jihoitalských polích, nebylo potřeba velkých lodí. Vždyť sezóna zemědělské produkce začíná shodně s uklidněním na Středozemním moři. Už dávno jsem mluvil o ideální příležitosti propojení libyjských a italských mafií, stejně jako o tom, že nejde o uprchlíky, ale o ekonomické migranty, s nimiž někdo čile obchoduje. Drogy jsou dávnou minulostí. Lidské bytosti mají totiž ještě jednu výhodu: dotace dobrodějům, italské jsou dobré, ale bruselské jsou lepší. A tak vzniklo pod taktovkou mafie další průmyslové odvětví: péče o tzv. uprchlíky. A Evropa platí a platí. A nejvíce vynášejí trvalejší centra pro nezletilé. Hledejte linku. Ano, funguje bezvadně.

A kdy to skončí? Nikdy, stejně jako zatím nikdy neskončila mafie, ale sledujme to někdy upřímné a často pokrytecké snažení něco s tím udělat. Nikdy však nepřistupme na to, že kvóty jsou dobrem pro nově přicházející. Vzpomeňte si na to, až budete sledovat jednání Evropského parlamentu, Evropské komise, snažení německé vlády i vlád dalších zemí. A nikdy nezapomeňte, kam že ty peníze z cest za „lepším“ jdou. Kdo si skutečně pomůže.

Podle současných pravidel má přitom z těchto běženců nárok na azyl jen 30 až 40 procent, zbytek je považován za ekonomické migranty. Problém je v tom, že jak jsou jednou v Evropě, tak je z ní už nikdo nedostane, protože jejich domovské státy je odmítají přijímat zpět. Existují recepty, jak tomu bránit, ale evropští politici se k tomu nemají, nebo žádné dobré řešení momentálně opravdu není?

To procentické vyjádření již dávno neodpovídá skutečnosti. Když jsem o 20 až 30 procentech mluvil před lety, byl jsem napadán. Dnes už to číslo zdaleka není tak „vysoké“. Dnes jde téměř čistě o obchod s lidským masem. Používat označení ekonomická migrace je dnes už eufemismus, přílišné barvení skutečného stavu narůžovo, jak jednoznačně ukazuje integrace těchto nově příchozích na trh práce, a to třeba i ten nelegální. O azylové migraci dnes už snad hovoří jen páni Rozumkové a jemu podobní, aby se jim i nadále žilo dobře jako doposud. Hitem sezóny jsou ale nezletilci, skuteční i ti jen vypadající jako nezletilci, protože v těchto případech je Evropa obzvláště „humanitárně štědrá“ a navíc vlastně nehrozí ani zpětná deportace. Na některých lodích je jich až 80 procent. Jen připomínám, že libyjský kanál je dobře ošetřen i pro chvíli, kdyby se snad podařilo nastavit nějaký systém ochrany hranic, tedy těch libyjských, a kdyby se i mohlo začít snnávraty alespoň do vybraných afrických zemí. Přímá letecká linka z bangladéšské Dháky do libyjského Tripolisu, a to v době tzv. velkého tlaku Evropy a zejména Itálie na snad legitimní libyjskou vládu, je jen – zatím – letmým opakováním politiky Turkish Airlines z doby velkého putování z Turecka na řecké ostrovy, kdy podobné linky s vízem udělovaným až na tureckém letišti spojovaly – a asi ještě spojují – tuto krásnou zemi s více než polovinou Afriky. Až jednou přestaneme mít klapky na očích, možná uvidíme, jak se ty všechny věci měly, mají a zřejmě budou mít. Zatím to nejsou jen klapky, ale pytel plný neschopnosti, rafinovaně kombinované s politickou korektností. To vše, v čele s evropskou diplomacií, definuje stávající sebezničující evropskou migrační politiku. A, bohužel, zatím nic nenasvědčuje, že bude jinak. Je-li mezi 400 zachráněnými 252 Bangladéšanů a dva lidé z Eritreje, o čem to svědčí?

Samostatnou kapitolou je přimět, zatím jen vybrané, zejména africké státy, k přijímání vlastních občanů. Pákistán je mimo hru: ti oznámili, že nebudou přijímat zpět své občany proto, že se v Evropě zradikalizovali. Tak to se jim nedivme, že svou bezpečnou, vysoce demokratickou zemi, atomovou velmoc, nechtějí pákistánští představitelé zamořit nějakými evropskými džihádistickými praktikami. A Afrika: tady jsou překážky dvě. Jedna, o které se mluví, tedy neochota těchto zemí přijmout kohokoli, kdo opustil vlastní zemi. Ta druhá, příznačně horší, je neschopnost naše, evropská. Jakkoli jsou silná slova na summitech či Radách, v reálu si „sluníčka“ uhájila téměř absolutní nedotknutelnost všech rozvojových projektů, a tak dál z Evropy plynou miliardy eur. A že by se někomu podařilo zkrotit obchodníky nějakým embargem či sankcemi, tak o tom jsem také neslyšel. A tak jen tlacháme a děláme zoufalé pokusy zlomit ve stávající Evropě smrtelně nepříznivý stav, samozřejmě po bruselsku. Zavíráme ústa vlastním občanům, aby někteří vyvolení mohli pokračovat ve své bohorovné krasojízdě.

V poslední době přecházejí do Turecka v podstatě jen džihádisté i s rodinami, které syrská armáda se svými spojenci ve stále větších počtech zatlačuje – nebo v rámci dohod o evakuaci převáží – do provincie Idlíb u tureckých hranic Jde o zcela zahalené a vesměs negramotné ženy ověšené spoustou dětí a vedle nich náležitě vousatý manžel. Pokud se tito lidé dostanou až do Evropy, máme prý čekat příchod nefalšovaného islámského středověku. Je proto Turecko, ať si o režimu prezidenta Erdogana myslíme cokoli, někým, koho si musí Evropská unie moc a moc předcházet?

Všechno tomu nasvědčuje, zejména pak politika samotného tureckého vůdce. A k tomu evropská povinnost plnit úkoly, vyplývající z dohody EU a Turecka. Jen Řekové svou pověstnou (ne)schopností něco podle této, či jakékoliv jiné, dohody udělat, vlastně paradoxně chrání Evropu. Podle ní za každého syrského občana, navráceného z řeckých ostrovů bude jeden syrský občan přesídlen z Turecka do EU, a to s ohledem na kritéria zranitelnosti, vypracovaná OSN. Jen několik desítek vrácených z řeckých ostrovů je zlomkem syrských uprchlíků, kteří byli z Turecka přemístěni do Evropy. Možná právě tady je dobré pochopit, o čem a proč jsou všechny ty bezpečnostní prověrky. A to ten vlastní útěk džihádistů začal teprve nedávno.

Kdo a jak si bude předcházet Erdogana ještě mimo Putina – a Trumpa – teď úplně nevím, ale Evropa to tak nějak ani dělat nemůže vzhledem k tomu, jak Erdogan miluje lidská – a jakákoli evropsky pochopitelná – práva. A s tím si budou muset rychle lámat hlavu zejména v Berlíně a také v Haagu, jak ukázaly události kolem tureckého referenda. My to teď máme také o něco složitější kvůli těm dvěma bláznivým aktivistům, které turecké úřady obvinily z podpory terorismu. Jen na okraj lze pochopit, kam až může vést ideologie fanatických sluníčkářů.