Zatímco u nás se válčilo o poslanecké mandáty, v Sýrii se úspěšně vyválčilo „hlavní město“ Daeše, Rakká. Kdo se o to nejvíc zasloužil a jak se tím narýsovaly zóny toho, co kdo v Sýrii vlastně ovládá? Mnohokrát jsme se bavili o tom, že válka rozdává karty pro poválečné (nikoliv povolební) vyjednávání. Tak tedy, jak to u toho pokerového stolu teď vypadá?

Rakká osvobodily převážně kurdské oddíly s leteckou podporou Spojených států, jehož bombardování srovnalo se zemí asi 80 procent města. Rusové s gustem – poté, co drtivá většina Aleppa zůstala i po jejich loňském bombardování funkční – nyní přirovnávají Rakká k Drážďanům na konci druhé světové války. Ta otázka – „Proč bylo nutné Rakká zcela zničit?“ – přitom není vůbec od věci. Daeš totiž Rakká nakonec vydal v zásadě dobrovolně, výměnou za to, že Kurdové a USA jeho bojovníkům umožnili volný odchod. Uvidíme, kde se těch pár tisíc fanatických teroristů vynoří v příštích dnech a týdnech. Někteří z nich zcela jistě budou pokračovat v boji především proti Damašku, další nejspíš zamíří domů, Evropu nevyjímaje. 

Nicméně, s tím „hlavním městem“ je to trochu složitější – zprávy o tom, že se velení Daeše přesunulo do nedalekého Majadínu, se objevovaly už aspoň před dvěma měsíci, čímž si pro změnu onu nálepku „metropole“ vysloužil na úkor Rakká právě Majadín. I ten už je ale osvobozený, konkrétně „péčí“ syrské armády a jejích spojenců a s ruskou leteckou podporou, takže by se možná za aktuální „hlavní město“ Daeše dal považovat třeba ještě tak Al Bukamál dále na iráckých hranicích, ale i tam už míří syrská armáda a z druhé strany hranice jsou připraveni Iráčané s místními šíitskými oddíly… Čili, „hlavní města“ v principu došla.

Leitmotivem celého „závodu“ o ovládnutí východní Sýrie je beztak dálnice mezi Damaškem a Bagdádem, jediná funkční – a z hlediska například Íránu rovnou „životodárná“ – spojnice uprostřed pouště, k jejímuž ovládnutí mají nyní blíž syrské oddíly. A k tomu samozřejmě pokračuje osvobozování okolních pouštních oblastí a související kontrola tamních ropných nebo plynových polí a rafinérií. Získají je Kurdové/USA, nebo režim? A v této otázce panuje spousta nejasností – objevují se zprávy, podle nichž Kurdové (ne)předali tu rafinerii Damašku, ondy zase obsadili ropné pole syrské armádě těsně před nosem, protože jim je Daeš vydal sám a bez boje. Odsud z Prahy netuším, jaká je přesně situace na východě Sýrie, ale na druhou stranu platí, že syrští Kurdové tvoří osm procent obyvatel Sýrie, v rámci války ale ovládli už pětinu syrského území a k tomu snad až 40 procent energetických zdrojů. A pokud sledují – jako že zcela jistě sledují – jak USA zradily irácké Kurdy v jejich tažení za nezávislostí, tak musí i těm syrským být jasné, že se o USA dlouhodobě opírat nemohou. Zahájili proto jednání s Moskvou i s Damaškem, v jehož rámci sami od sebe odmítli „balkanizaci“ Sýrie a souhlasí „jen“ s autonomií, přičemž si umím představit, že její míru si budou nyní „kupovat“ navracením ropných a plynových zdrojů Damašku. Možná i proto syrská vládní média optimisticky tvrdí, že do měsíce bude režim kontrolovat veškerou syrskou ropu a zemní plyn a že „všechny překvapí rychlost“, s níž režim dostane zpět také Rakká. Neumím posoudit, zda je to jen umělé „našlehávání“ optimismu, nebo zda jednání o autonomii opravdu „jedou“ tak rychle a k oboustranné spokojenosti. Ale uvidíme, nechejme se případně i překvapit. 

Nicméně, faktem je, že pokud se Kurdové „trhnou“ od Američanů a spojí svůj další osud s Damaškem a s Moskvou, tak je očividné, že bez jejich pozemních sil skončí i „hostování“ – a tím i případné „okupační“ choutky – Spojených států na východě Sýrie, neboť s prostým bombardováním by nic moc nezmohly. Ono celé to spojení Kurdů s USA bylo podivné od samého počátku. Syrští Kurdové, silně ovlivnění myšlenkami v Turecku vězněného lídra Ocalana, razí fakticky utopickou společnost, která víceméně zakazuje i soukromý majetek, zatímco se opírají o USA, baštu té jedné desetiny nebo snad i setiny procenta (vše)mocných? Jednou tento kamaráčoft skončit prostě beztak musí, a možná že už i skončil. 

Pentagonu samozřejmě na východě Sýrie ještě zbývají místní arabské kmeny, které tři čtyři roky kolaborovaly s Daešem a za odměnu tyly z jeho finančních zisků, například z ilegálního prodeje ropy, ale pakt s těmito „bývalými daešáky“ by se z hlediska Washingtonu a jeho „války proti Daeši“ přece jen „městu i světu“ prodával složitě. Tím spíš, že doma mají v Americe svých problémů víc než dost…      

V Katalánsku to i nadále nevypadá dobře. Lidé se chystají demonstrovat v ještě masivnějším měřítku a zdá se, že se nic nevyřešilo. Vidíte nějaký posun?

O dalším vývoji celé krize by se mělo rozhodnout dnes, kdy se Madridu na truc – vlastně možná jako další významný příklad občanské neposlušnosti – sejde katalánský parlament. Má se domluvit na tom, jak budou katalánští separatisté reagovat na hrozbu, že jim Madrid zruší i dosavadní autonomii. Bude to napínavé. Zatímco se totiž katalánské „elity“ začínají drolit a část z nich je už ochotných namísto vyhlášení nezávislosti uspořádat volby, jak požaduje Madrid, na druhé straně adekvátně sílí „energie ulice“. 

Podle mého za aktuální situace žádné dobré řešení neexistuje, protože extrémní postoj z obou stran by mohl vést jen ke krveprolití, které nepomůže nikomu a ničemu. Pokud by ale Katalánci lehce zvolnili krok a neustálým „okopáváním kotníků“ Madridu a nekončící sérií menších či větších provokací vyvolávali čím dál méně přijatelné, protože podrážděné odpovědi z Madridu, mohli by za čas proměnit svou kauzu v hlavní bolehlav všech bruselských jednání. EU má svých existenciálních starostí až nad hlavu, takže neustále oslabované Španělsko, které se navíc bude uchylovat k „frankistické“ brutalitě, opravdu nikdo potřebovat nebude. A donutí pak Madrid, aby vše nějak vyřešil, v klidu a bez zbytečného násilí… Ale to si asi jen tak něco představuju… 

Po prezidentských volbách v USA se objevila jakási podivně vypadající složka materiálů, které měly dokazovat, že lidé kolem zvoleného prezidenta Donalda J. Trumpa jsou napojeni na Kreml. Dával to dohromady penzionovaný britský zpravodajec, který tam včlenil mimo jiné informaci, že v Praze pro DJT cosi zajišťoval pracovník zdejšího ruského kulturního centra. Tomu se možná dodnes kolegové posmívají „James Bond“. Teď se ukázalo, že práci tohoto „detektiva“ platila kampaň Hillary Clintonové. Co nám to říká o vyšetřování „ruského vlivu“ na zvolení DJT? A kam to vyšetřování vlastně spěje? 

Každý správný cynik se musí náramně bavit. Ten, kdo křičel „Chyťte zloděje!“ se sám ukázal jako zloděj a podvodník a lhář navrch. Je příznačné, že zatímco ona zmíněná zaplacená „složka na Trumpa“ nedokázala za rok vygenerovat snad nic prokazatelného, nyní se údaje a fakta na Hillary, na jejího manžela Billa, na Baracka Obamu, který pomáhal krýt jejich zlodějiny, i na celou Demokratickou stranu, hrnou snad ze všech stran. Senátní výbor už nařídil zvláštní vyšetřování, přičemž středobodem této nové kauzy není jen vylhaná koupená „složka“, ale především sedm let stará kauza, v jejímž rámci si rodinný fond Clintonových přišel na hafo milionů, když vědomě vpustil ruské firmy do významné pozice v americkém uranovém průmyslu. Umíte si dnes, v současné rusofobní hysterii, představit, že bývaly nedávno doby, kdy Bill Clinton jezdil do Moskvy, inkasoval půl milionu dolarů úplatek za jakousi přednášku a k tomu se ještě v zákulisí sešel s Putinem? Kde byly ty naše evropské hodnoty našich Evropských hodnot? 

Zvláštní ovšem v celém tom skandálu, který nyní propukl, je role FBI. Pokud je to služba hodná svého jména, a přinejmenším v detektivkách u nás v televizi to tak vypadá, muselo přinejmenším její vedení od samého počátku vědět, že ta štvanice na Trumpa s „ruskou stopou“ je podfuk. Přesto celý rok vytrvali, „vyšetřovali“ jednotlivá tvrzení ze „složky“ a hrozili, že Trumpa impíčují… Chci říci, že jedna z páteřních organizací amerického státu byla očividně využita jako nástroj politického boje a utajování faktů, které by kriminalizovaly nejen manžele Clintonovy, ale i spousty lidí v americkém establishmentu jako takovém. A to nemluvím o situaci, v níž se ocitl americký (a nejen americký, ale všechen obvykle papouškující) mediální mainstream. Najednou se objevují odvážná přiznání novinářů, že o všem věděli, ale bylo jim zakázáno jít s tím ven… Ztráta důvěry v „oficiální“ média už nemůže být hlubší.

Předpokládám, že nyní vyšetřování „trumpovin“ citelně ochladne, protože se Trump a jeho lidé dostanou na koně a začnou padat hlavy. Mnohé padnou oprávněně, mnohé, obávám se, zahučí jen tak z principu, aby uvolnily křesla jiným hlavám. Bude to frmol.  

Jo, a zajímalo by mně, proč se všechno „provalilo“ až nyní. Nebo lépe, proč zrovna nyní? A je náhoda, že zrovna v téhle době Trump rozhodl zveřejnit tisíce dosud utajovaných stran o vyšetřování atentátu na Kennedyho, což by mohlo amorálnost Clntonových i celého establishmentu nějak „přebít“, a poskytnout tak zlodějům, lhářům a podvodníkům možnost se s Trumpem nějak srovnat? Znáte to: Padouch, nebo hrdina, my z jednoho promile „tam nahoře“ jsme jedna rodina! Titulky médií už s tím Kennedym předjímají tehdejší „sovětskou stopu“… Vtipné. Bude zajímavé sledovat, za co všechno teď bude moct ten Putin… 

Poté, co volby u nás dopadly, jak dopadly, se zdá, že euro se u nás přijímat nebude. Jupí? Či ne? Dokonce se uvažuje o tom, že se najde většina pro vypsání referenda o setrvání v EU. Což by bylo dobře? Každopádně, Robert Fico začal vykládat, že v rámci Visegrádu je Slovensko „proevropským ostrovem“, který míří do „jádra EU“. Není vám to líto?

Všemožných „mluvících hlav“, které mudrují a „analyzují“ všemožná „co by, kdyby“ už se vyrojilo beztak až moc, tak bych nechtěla k těm tunám zbytečných slov přidávat další. Počkejme si, jak dopadne vyjednávání, ono nás při tom čekání neubude, věřte mi. 

A jestli se u nás nebude přijímat euro? No asi ne, protože všechny strany, které o tom přemýšlely, dobrovolně odcházejí „plnit své programy“ a „přání svých voličů“ někam do opozičního kouta, kde budou spokojeně čekat od výplaty k výplatě a od jednoho poslaneckého „výletu“ k nějakému dalšímu. 

Totéž platí pro referendum. Obecně jsem pro, ale už se těším na ten chaos, který by nastal, kdyby u nás takové hlasování o vystoupení z EU opravdu proběhlo a nikdo po něm netušil, co si s jeho případným kladným výsledkem počít.    

A ten pan Fico. Nevím, ale jeden z těch starostovských parlamentních „vejškrabků“ po vyhlášení výsledků voleb snad ani nepochopil, že už volby skončily, a pokračoval v kampani jako by se nechumelilo. A přitom prohlásil cosi – parafrázuji – o tom, že snad díky němu budeme „nejvýchodnější částí Západu“. Čímž zcela „vygumoval“ Slovensko z mapy EU. Trapnost myši, která řvala. Jestli se to třeba k panu Ficovi doneslo, tak chápu, že si rýpl. Tím spíš, při pohledu na to, jak u nás dopadli „ryzí proevropané“, má samozřejmě pravdu. 

Úplně jinou otázkou ovšem je, zda má být člověku líto, že Slováci míří do „jádra“ a my snad ne. Osobně mi to líto fakt není.

Náš prezidentský mluvčí Jiří Ovčáček pokáral české novináře, že málo informovali o tom, jak jeho chlebodárce chválil izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Jak rozebrat ta vřelá slova, která se dostala naší hlavě státu, která pravidelně sbírá vyznamenání židovských komunit po celém světě?

„Blahopřeji svému příteli Miloši Zemanovi, prezidentovi České republiky, za odvahu říkat pravdu!“ zatvítoval si izraelský premiér. A z čeho že byl tak nadšený? Zemanův projev v Radě Evropy, kde mimo jiné prohlásil, že je „přítelem Izraele, velkým přítelem Izraele“, že „mír na Středním východě musí být založen především na bezpečnosti Státu Izrael“ a proto je prý třeba odzbrojit „teroristické organizace a ze všeho nejdřív bychom měli začít u Hamásu a Hizballáhu“. 

Smíchejme hrušky s jabkama, překruťme dějiny, jednu stranu konfliktu zbavme veškeré viny a všechno zlé hoďme jen na ty druhé, o nějaké Palestině, která „mizí“ pod izraelskou okupací a zábory půdy, ani nemukněme… A je to! Je jasné, že si od Netanjahua vysloužil pochvalu, protože takto demagogicky celou tu komplikovanou a především – i z hlediska Evropy – výbušnou situaci na Blízkém východě popisuje málokdo, z řad nejvyšších politiků snad vůbec nikdo. Naopak, třeba osm evropských zemí nyní požaduje po Izraeli náhradu za jejich zničené investice v Palestině. Řeč je o pestré škále zničených humanitárních objektů, počínaje školami a konče solárními panely… 

Ale co, pan Zeman je svým proizraelským puzením už dlouhé roky vyhlášený, tak je i logické, že za to sbírá jednu izraelskou, potažmo židovskou cenu za druhou. Někdo sbírá známky, někdo krabičky od cigaret s těmi drastickými chorobnými obrázky… Proti gustu žádný dišputát.  

Co bychom měli ve světě sledovat v nejbližších dnech?
Jak už jsem řekla, dnes bude asi jasněji o budoucím postupu Katalánců, zajímavý bude rovněž vývoj Clintonovic skandálu… Na nudu čas nebude.