Ruský obrat na Východ
Ruská ekonomika má jak známo poměrně velký podíl státu, který se nyní v kontextu částečné ekonomické (respektive finanční) blokády sankcemi a ztráty investorské důvěry snaží Putinova administrativa využít jako jeden z nástrojů růstu. Rusko se pokouší vyřešit hned několik problémů najednou. Změnit svoji jednostrannou závislost na Západu (EU) v oblasti investic, technologii a spotřebního zboží, a diverzifikovat přitom ekonomiku, tak aby v ní nedominoval surovinový komplex, který činí Rusko závislé na světových cenách těchto komodit. Kromě toho v souladu s plány staršími, než jsou ukrajinská krize a rozchod se Západem, se rozvojové těžiště Ruska obrací směrem na Východ, a to dvojrozměrně. První rozměr východního obratu se týká dálněvýchodní oblasti Ruska, kam chce z geopolitických, ale také sociálně-demografických a geoekonomických důvodů přilákat nové investice, zvýšit ekonomickou přitažlivost a význam této oblasti. Není pochyb o tom, že součástí těchto plánů jsou konkurenční ohledy směrem k Číně. Ruský Dálný východ je oblast bohatá na nerostné suroviny, ale chudá na populaci a moderní infrastrukturu.
Druhým rozměrem je potom sázka na rozvíjející se trhy Asijsko-tichomořského regionu (ATR), jenž zdaleka nezahrnuje jenom ekonomiku Číny, ale také dalších zemí a který pro svůj růst potřebuje ruské suroviny. Kritici samozřejmě mohou podotknout, že princip využití surovinového bohatství na domácí reinvestice do moderních infrastruktur a diverzní ekonomiky přichází po 15 letech mluvení poněkud opožděně a v podmínkách určitého stresu. Ostatně depopulace Dálného východu probíhala také v posledních 15 letech a není ničím novým. To nic nemění na tom, že plány Putinova Ruska jsou v tomto ohledu poměrně velkorysé a navazují na modernizační projekty Putinových „hrdinů“ Petra Stolypina a Sergeje de Witteho na konci 19. a na začátku 20. století.
Obrat k Číně jako zdroji investic a ekonomického rozvoje ovšem nevyvolává u některých pozorovatelů velké nadšení. Kromě geopolitických ohledů, které mimochodem shrnul velmi lapidárně v rozhovoru pro The National Interest Henry Kissinger „... myslím, že to protiřečí přirozenosti obou zemí“, jsou tu ohledy ekonomické, které zhmotnila současná finanční krize v Číně. S ohledem na geografické a ekonomické reálie je ovšem ruský postup nejenom logický, ale v zásadě se stal v důsledku ukrajinské krize také jedinou možností spolu s projekty BRICS a Šanghajské organizace spolupráce. Putinovo Rusko také přistoupilo k čínskému megaprojektu Nové hedvábné stezky, v rámci kterého počítá především s rozsáhlými investicemi (spolufinancovanými Čínou) do dopravní infrastruktury. Ruský plán pro Dálný východ funguje na podobném principu – chce využít regionální blízkost Číny jako zdroj pro meziregionální spolupráci k rozvoji vlastního regionu.
Rozvoj Dálného východu na křižovatce mezi ekonomikou a geopolitikou
Nebylo náhodou, že po Putinově návštěvě Pekingu u příležitosti 70. výročí vítězství ve druhé světové válce se ruský prezident přesunul do Vladivostoku na první Východní ekonomické fórum, které je jedním z prvních „dětí“ ruského obratu na Východ. Cílem fóra byly především investice do ruského Dálného východu. Putin při svém vystoupení pragmaticky vykreslil ambiciózní projekt rozvoje oblasti následovně:
Rozvoj Dálného východu má všenárodní a historický význam a bude se týkat infrastruktury a také sociálního rozvoje regionu. Rusko bude investovat nebo už investuje do následujících megaprojektů: stavba ropovodu Síla Sibiře, dostavba nového kosmodromu Vostočnyj (Rusko mimochodem přestane být závislé na pronajatém kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu), modernizace BAM (Bajkalsko-amurské magistrály) a Transsibiřské magistrály, rozvoj šelfu na Sachalinu, Kamčatce a v Magadanu, výstavba projektu Východního ropného a chemického komplexu, vytvoření komplexu stavby lodí a technologií k dobývání šelfu, těžba železné rudy, zlata a dalších minerálů a projekty v oblasti zemědělství (kde se počítá s rozdělením jednoho ha půdy zdarma).
Putin dále označil oblast za místo pro vytvoření „energetického mostu“ mezi Ruskem a ATR, což označil za „strategický cíl“ země vzhledem k tomu, že tuto oblast považuje i přes současné, krátkodobé těžkosti za „lokomotivu světové ekonomiky“ a podtrhl roli nových finančních institucí v podobě Banky rozvoje BRICS a Asijské banky pro infrastrukturu a investice. Cílem jeho řeči bylo nicméně především přilákat nové investice na spolufinancování rozvoje ruské brány k ATR s příslibem vytvoření výhodných podmínek pro investory v nejrůznějších oblastech včetně technologií a ekonomiky znalostí, kterou Putin zvláště podtrhl. Investorům přislíbil především pomoc v oblasti rekonstrukce či výstavby nutné infrastruktury a představil také novou ekonomickou roli svobodného přístavu Vladivostok včetně ulehčení některých byrokratických omezení v oblasti cel, hraničních kontrol a víz.
Pole informací prezidentského reprezentanta na Dálném východě (polpred) Trutněva byl výsledný objem podepsaných investic fóra celkem 1,3 bilionu rublů. Řada z nich se týkala investic v oblasti rozvoje technologií, která signalizuje zájem Ruska o to, rozvinout právě technologie jako nový vektor svého ekonomického růstu. Nicméně jedna z uzavřených smluv stojí za zmínku, i když z poněkud jiných důvodů.
Severní proud 2 a limity evropské solidarity
Ve Vladivostoku došlo k podpisu akcionářské dohody o stavbě dalšího plynovodu Severní proud 2 mezi ruským Gazpromem, německo-ruským BASF, francouzskou firmou En.gie, rakouským ÖMF a nizozemským Royal Dutch Shell. Plynovod povede z Ruska do Německa přes Baltské moře a posílí severní cestu, která se vyhýbá problematické Ukrajině, a měl by být funkční v roce 2019. Důsledky ponese především tranzitní země, kterou je Ukrajina. Ta ze svojí tranzitní role nepochybně geopoliticky těží směrem k Rusku i směrem k EU. Severní proud 2 Ukrajinu v této oblasti velmi oslabí. Ruský plyn navíc představuje jeden ze zdrojů obohacování místních oligarchů a jejich domácích válek. Zdá se, že Severní proud 2 je určitou alternativou k Tureckému proudu, jehož realizace se zastavila mimo jiné díky politické krizi v Turecku. Jak ale konstatoval ruský ekonom Alexej Grivač pro Vzglad, EU se nelíbilo posílení role Turecka, a dali proto přednost tomuto osvědčenému řešení. S jistotou lze tvrdit, že Ukrajina z této dohody profitovat nebude.
Jakuninův odchod
Srpnový odchod Vladimira Jakunina z čela ruských drah, který představoval jednoho z letitých putinských manažerů s portfoliem železniční dopravy, podle pozorovatelů ukázal na to, že Putin dokáže stále reagovat poměrně pružně a zřejmě také pragmaticky. Jakunin nebyl nahrazen samozřejmě nějakým outsiderem, ale mladším profesionálním manažerem Olegem Belezjorovem, který se v oblasti dopravní politiky pohybuje dlouho. Kolem Jakuninova obchodu se objevila řada spekulací o důvodech této kádrové výměny. Nicméně pokud si dovolím spekulovat, je dost možné, že za odchodem Jakunina mohly být také čínské tlaky a nutnost postavit do čela ruské železnice někoho pružnějšího a důvěryhodnějšího. Kromě toho Putin tak podle svého zvyku vyslal signál ostatním vysokým činovníkům o tom, že nejsou nenahraditelní. Je očividné, že „nová ekonomická realita“ vytváří tlaky na putinskou elitu, která dobře tuší, že se slovy a dobře znějící rétorikou si navždycky nevystačí.
Medicínská „offshorizace“ a ukaz, aby se nekradlo
Tyto tlaky v tomto ohledu ukázala diskuse o současném stavu zdravotní péče v Rusku, kterou nešťastně podtrhla kauza ruského operního umělce a poslance Josifa Kobzona, který se bude jako velká část ruské elity a bohatších středních vrstev léčit v zahraničí, a nikoliv doma. V kontextu snižujících se příjmů obyvatelstva a dlouholetých nedostatečných výdajů na zdravotnictví budou podobná privilegia vypadat minimálně „nevlastenecky“. Ruské zdravotnictví přitom trápí podobné „nemoci“ jako i jinde: zvyšující se nároky na výdaje dané nemocností populace, systémové podfinancování a tlak na finanční spoluodpovědnost pacientů na léčbě.
Putin se snažil takovou kritiku zmírnit osobním příkladem, když při diskusi o perspektivách a problémech ruského zdravotnictví v pondělí řekl, že on sám se léčí v Centrální klinické nemocnici, a dále také, že „... co se týká činovníků, kteří se léčí za hranicemi, je to podobný problém jako mít účet v zahraničí“. Při diskusi Putin předvedl další příklad svého proslaveného „ručního řízení“. Na „koberečku“ v přímém přenosu před „nejvyšším šéfem“ se ocitl tentokrát ředitel Federální služby pro dohled v oblasti ochrany zdraví Muraško, který musel vysvětlit, proč potřebuje nařízení shora k tomu, aby „se nekradlo“.
Reforma versus „systěma“
Na ekonomické plány Putinovy vlády existuje celá řada názorů a především ruští liberálové nad nimi nijak nejásají, a to především s ohledem na její strukturální nedostatky, jako jsou nedostatečná reforma vládnutí, přehnaná byrokratizace a korupční prostředí. Je také nepochybné, že geopolitika se stala základní osou těchto plánů, což ve zlém i v dobrém navazuje na starší ruské a sovětské tradice. Všechno to jsou do značné míry relevantní argumenty. Faktem je, že v této oblasti je Putin jako do značné míry ruský konzervativní liberál (právě v tradici Stolypina) mnohem méně ambiciózní. Otázka, do jaké míry dokáže „systěma“ reformovat sama sebe, je pořád nejen otevřená, ale zůstává ruskou otázkou par excellence. Ukrajinská krize a ekonomická válka se Západem ale reálně k politické otevřenosti v Rusku nepřispěly, a Putin tak stále spoléhá na tradiční kombinaci nástrojů v podobě umírněného reformátorství vzhledem k posílení ekonomické svobody, významné roli státu jako zdroje investic a v podstatě modernizačního rozvoje.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Veronika Sušová-Salminen