Zdá se, že Asadova armáda úspěšně útočí s pomocí ruských leteckých úderů. Má po tomto týdnu syrský prezident důvod k radosti? Jak se změnila skutečná mapa Sýrie a zdá se vám nyní možné, že by mohl Asad nejen „vymlátit“ Daeš, ale získat znovu na mapě své země dominantní pozici? Co uvést důležitého z vojenského hlediska? Skutečně se ruské nálety Daeše dotýkají jen okrajově, jak poznamenávají USA? 

Hned z kraje bych upozornila, že Asadova pozice nebyla ani před zahájením ruských náletů „nedominantní“ – západní (a tím pádem i český) mainstream skloňoval ve všech pádech skutečnost, že džihád ovládá 60 procent území, ale když se člověk podívá na mapu, toto území ve skutečnosti tvoří pár měst roztroušených v poušti. A poušť je prostě jen poušť – nabírá sice procenta z hlediska mapy, ale z hlediska vlády nikoli. Většinu velkých měst, která se táhnou od Damašku na západ až k pobřeží, měla pod kontrolou vláda, takže mluvit o nějakém opětovném získání dominantní pozice asi není zcela přesné. Na druhou stranu je jasné, že ruské letectvo dál kryje pozemní operace syrské armády, šíitských oddílů ze sousedních zemí i Hizballáhu, takže se nyní mapy války překreslují asi mnohem rychleji. 

Nevím, co uvést důležitého z vojenského hlediska, protože tomu z vojenského hlediska nerozumím, ale je zvláštní, že USA a Západ jako takový už přes týden vlastně ruské bombardování ani nekritizují. Tento počínající úzus narušil ve středu jen náměstek amerického ministra zahraničí Antony Blinken, podle něhož ruské akce ve prospěch syrského režimu „nejsou moc úspěšné“. Jistě je možné, že na každém šprochu je pravdy trochu, ale vzhledem k tomu, že neprozradil, v čemže to onen neúspěch spočívá, beru to spíš jen jako jedno z dalších prázdných prohlášení. Navíc jakoby nahrazuje už utichající mantru o tom, že Rusové střílejí na všechny ostatní, jen ne na Daeš. Znovu, pokud se podíváte na mapu a ujasníte si, odkud startují ruská letadla, a kde se nacházejí hlavní síly Daeše – tedy na opačné straně Sýrie, až u hranic s Irákem – zjistíte, že výtka amerických jestřábů o nebombardování Daeše by měla směřovat spíš do vlastních řad, protože Irák je – stále ještě – „americký“. A když říkám „stále ještě“, myslím tím dny, protože Bagdád už podle neoficiálních zpráv přizval Rusko k útokům i na svém území, neboť Američané o tom sice hodně mluví, ale málo dělají. 

Pak zde máme hledisko diplomatické, které jste popsala v nedávném článku. Citovala jste WSJ, podle kterého funguje proruská koalice Asad–Irák–Írán–Hizballáh, dokonce s podporou Jordánska, která válcuje blok Západ–Turecko. Někteří komentátoři naznačují, že Američané, zaskočeni ruskou akcí, zůstali stát a koukat jak hlupáci. Krom toho Asad souhlasil s vypsáním voleb a nejnověji též vyslal náznak možné spolupráce s roztříštěnou Svobodnou syrskou armádou. A k tomu přišla Íránu nabídka zúčastnit se jednání o statutu Sýrie. Tak tedy, co všechno tyto jednotlivosti znamenají? Kdo s kým nyní proti komu a kdo bude nakonec spokojen? 

Ano, jsme svědky malé revoluce. Západ poslední dvě století koloniálně i postkoloniálně ovládal Blízký východ. A najednou u stolu k řešení syrského problému zasednou USA, a budou mít po boku jen Turecko a Saúdy. Zatímco Rusko na své straně bude mít Sýrii, Irák, Írán, Libanon, Egypt, Jordánsko; a už jen samotný fakt, že Saúdové usednou vedle Íránců znamená, že se planeta „pohnula“. 

Pod tím vším zůstávají samozřejmě zmařené sny třeba „bombardovací“ Francie, která by ráda Sýrii z blíže neurčených, ale o to obsesivnějších důvodů zničila – stejně jako třeba Libyi. EU zase dál dělá hloupou, že netuší, co je z hlediska řešení imigrační vlny nejlepší, a tak vydává prohlášení, aby Rusku na jednu stranu v ničem moc nebránila, ale aby mu rozhodně nepomohla a nerozházela si to tak s USA. A tohle chytračení ve finále z EU činí hloupou horákyni… 

Rusko zase dlouho popíralo byť jen teoretickou existenci „umírněných“ rebelů, ale pak si během uplynulého víkendu najednou jakousi svou partu „umírněných“ přece jen našlo a může tak nyní formálně mluvit o tom, že mu nejde jen o Asada. Kdo jsou tito „umírnění“, fakt nevím. Amerika neuměla své „umírněné“ rebely na přímý dotaz nijak definovat, natož ukázat, a je dost dobře možné, že ti nynější ruští jsou z řad asi 16 tisíc rebelů, kteří se v uplynulém roce vrátili do řad vládní armády, protože najednou zjistili, že už zašli – po boku USA nebo Daeše, Al Káidy a dalších – příliš daleko, kde vlastně ani nikdy být nechtěli. 

Shrnuto, Rusko si k řešení syrské krize vytvořilo mnohem silnější a aktivně spolupracující koalici, a to na základě společného zájmu jednotlivých zemí – zatímco pro USA je Daeš vlastně jen vzdálený nástroj k manipulaci Blízkým východem; pro vlády i obyvatele regionu je to smrtelná hrozba. Je jasné, že půjdou s tím, kdo chce proti této hrozbě skutečně bojovat. A svou motivaci Putin vysvětlil před pár dny na Valdajské konferenci: Je lepší bojovat s teroristy v Sýrii, než čekat, až se objeví v Rusku. Tohle, každá sama za sebe, podepíšou všechny země regionu. Je trapné, že k tomu má EU stále výhrady, vlastně jen proto, že by měla stanout po boku Ruska. Jako by fakt záleželo na tom, kdo při hašení požáru stojí s hadicí vedle vás. Důležité je přece uhašení požáru, ne? Vždyť přece i v Bruselu musejí chápat, že je pro nás všechny výhodnější Daeš zničit v Sýrii a Iráku, než ho pak mít „doma“ v Evropě. 

Jestli to skutečně tak dopadne, do jaké míry půjde o fiasko Američanů? Proruské kanály šíří názory, že toto je poprvé za desítky let, kdy dostali takto, lidově řečeno, „na budku“. Tak tedy, jak odlišně by nyní mohl fungovat Blízký východ? Stabilní proruská Sýrie? Irák, který vašimi slovy „směřuje k nezávislosti na USA“? Silný Írán, spojenec Ruska? Skutečně to je pro USA ústup z pozic, nebo jde jen o nesmyslné spekulace? 

Myslíte, jako že by se Rusku podařilo opravdu porazit Daeš? Pokud se tak opravdu stane, byl by to nejen další důkaz, že USA jsou velmocí – eufemisticky řečeno – na ústupu, ale zároveň i konec mnoha zdejších mediálních „talking heads“, což by bylo od toho Putina hrozně asociální. 

Ne, vážně. Rusko – bez ohledu na to, že je v aktivní pozici –  rozšiřováním kruhu zemí, které mají společným postupem Daeš a další teroristy zlikvidovat, vědomě vytváří prostředí pro případný „kolektivní triumf“, v němž by se nikdo nemusel a ani nemohl vyvyšovat nad ostatní a sbírat hlavní zásluhy. To je cosi, co je v posledních dekádách mezinárodní politiky pod vedením USA naprostou novinkou. 

Přitom lze ale brát za očividné, že jen v posledních dvou letech se Rusko na úkor USA sblížilo s Egyptem, že dál rozvíjí vazby na Írán, že nově uzavírá spojenecké dohody s Libanonem, Jordánskem, že Irák – unavený z bezvýchodné krvavé tragédie, kterou tam USA zavlekly a způsobily smrt půldruhého milionu lidí – hledá racionálnějšího spojence, že syrská armáda, pokud dojde k vítězství, bude nejbojeschopnější armádou na celém Blízkém východě, že s Ruskem v syrské „otázce“ spolupracuje už i Izrael… ano, to vše ukazuje na to, že se Blízký východ změní. Přinejmenším zatím se zdá, že Rusko při tom všem postupuje na logické platformě vzájemné výhodnosti. Co bude potom, tedy po případném konci války v Sýrii, si netroufám odhadnout. Ale před pár dny mi kamarád z Káhiry poslal fotku – udělal ji ze svého auta a auto před ním mělo na kufru velký nápis v duchu „Rusko nás zachránilo před tím kapitalistickým „píp“. A to je legrační, protože Rusko je kapitalistické, pinochetovsky kapitalistické, ale jestli v něm přesto lidé na Blízkém východě vidí spásu, tak to pro nás „kované demokraty“ o něčem vypovídá. Mimo jiné i o tom, jak hloupě postkolonialní politika Západu, která svým vazalům nenaslouchá a vidí v nich pouze „slouhy“, ustupuje politice Ruska, která se možná liší „jen“ v tom naslouchání. 

Na druhou stranu je jasné, že aktuální ruská součinnost s několika státy Blízkého východu spočívá na ad hoc shodě kolem Daeše. Lze přitom očekávat budoucí spory, třeba s Íránem, který hledí dál a podle všeho považuje Sýrii (spolu s libanonským Hizballáhem) za součást svého budoucího „valu“ proti Izraeli, s nímž má ovšem Rusko nadstandardní vztahy, které nebude „jen“ kvůli Íránu zhoršovat. Zkrátka, po sporech dnešních přijdou spory budoucí. 

Důležité ale bude, zda se nyní region naučí spolupracovat a řešit problémy jednáním. Pokud jsou s Íránem schopni jednat Saúdové, proč by si – jednou, někdy – za společný stůl nesedli také Íránci s Izraelci? 

Naši čtenáři sledují stav v Saúdské Arábii. Od brutálních poprav a bičování přes drogové a sexuální excesy členů královské rodiny až po finanční problémy způsobené cenou ropy, o kterých referují i západní média. Jakými slovy byste vy vystihla současnost v království, které několikrát navštívil i Karel Schwarzenberg? Co řeči o převratu v královské rodině? A jakkoliv nemusí působit královská rodina sympaticky, nebyla by po hypotetické revoluci země vržena do chřtánu ještě radikálním muslimům? 

Všimla jsem si, že „jedete“ Saúdskou Arábii, a je to jen dobře – utápíme se na Západě v sebechvále kolem našich hodnot a trvání na lidských právech, a přitom držíme ochrannou ruku nad saúdskou lidskoprávní hororovou šou. Kdo nás má pak brát vážně? 

Nicméně, o sílících rozporech v královské rodině se spekuluje už přinejmenším dva měsíce, kdy se do médií „náhodou“ dostal dopis jednoho z princů, který požadoval svržení dementního krále vedoucího Saúdy do záhuby. Některé okolnosti dnes už ale naznačují, že oním „nespokojeným princem“ není žádný „idealista“, který by chtěl království modernizovat, ale naopak „stará“ parta napojená na neokonzervativce ve Washingtonu. To by pak vysvětlovalo i časté cesty syna stávajícího krále a ministra obrany do Moskvy. Je bizarní, že se House of Saud štěpí na „tradicionalisty“ a „novátory“ a všichni hledají oporu mimo své vlastní království. To vypovídá o mnohém, hlavně o tom, jak že si tam všichni stojí pevně v kramflecích. 

A k vaší otázce – radikálnější muslimy, než jsou už dekády ti u moci v Saúdské Arábii – nenajdete. To saúdská královská rodina vyznávající extremistický wahhábismus už dávno vypustila – s americkým souhlasem – do světa džina radikálního islámu a neustále ho financuje. Cynicky kalkulují, že nastolením co nejtvrdších „pravidel hry“ se sami udrží u moci a prostřednictvím „outsourcingu“ k tomu ještě budou mít naději na posílení svého vlivu ve světě. Nevím. Jejich „ideové děti“ z Al Káidy či Daeše saúdské panovnické rodině vyčítají, že při tom všem dovolují americké základny na dohled od Mekky a Medíny, to znamená, že jsou vlastně na jedné straně šiřitelé idejí, ale zároveň zaprodanci Západu. O tom mluvil už Usáma bin Ládin. Takže, hodně dnes závisí na tom, jak dopadne „palácové“ přerozdělování moci a jakým směrem pak Saúdové zamíří. Nějak se ale pohnout musejí, protože nevím, jak dlouho ještě budou s to radikální islám podporovat a současně se ho i bát. 

Máme zde také problém Turecka, kde se schyluje k opakovaným volbám. Máme reálné důvody bát se destabilizace země v případě, že by se jejich výsledky někomu nelíbily? Evropští konzervativci varují, že pod Erdoganem už v žádném případě nejde o sekulární stát, ale o islamistickou zemi. Je tomu tak? 

Do předčasných voleb v Turecku zbývají ještě tři dny, tak uvidíme, co bude. Zatím se zdá, že žádná strana nezíská takovou většinu, která by umožnila jednobarevnou vládu, ale i kdyby, Turecko je tak polarizované, že je na obzoru vlastně jen vleklá krize. Turecku pod současným prezidentem Erdoganem se před více než dekádou přezdívalo „islámští kalvinisté“; byla to země sice islámská, ale nábožensky uvolněná. Následovaly roky ekonomického růstu a s tím i proměny Erdogana z premiéra v prezidenta a následně i v megalomana, který si pro sebe vysnil obnovení Osmanské říše i s posílením role islámu. Chtěl ovládnout znovu celý Blízký východ, ale přitom nepochopil ani význam druhé egyptské revoluce, při níž před třemi lety 14 milionů lidí v ulicích svrhlo Turky podporovanou a podle Erdogana až „vzorovou“ vládu Muslimského bratrstva. To byla první velká Erdoganova regionální porážka. Druhá linie počítala s ovládnutím Sýrie, ale k dosažení tohoto cíle se mimo jiné zapletl s Daešem, turecká tajná služba inscenovala v Sýrii útoky sarinem, aby přiměla USA k „finálnímu útoku“… a 

dnes Erdogan vede válku s Kurdy, zatímco teroristy z Daeše, které financoval a vyzbrojoval, má zpátky v Turecku, a zdá se, že neví, kam dřív skočit. Nejčernější scénáře mluví o tom, že je Turecko na nejlepší cestě upadnout do totálního chaosu a stát se neřiditelným „Pákistánem“ na hranicích Evropy. Ideologická zaslepenost a realpolitika, která Západ nutila Erdoganovu výbušnou politiku i její zločiny tolerovat, se Evropě tedy může zle vymstít. 

Volby byly též na Ukrajině. Komunální. Sice vyhrál Porošenkův blok, nicméně na východě bodovaly proruské síly a v některých velkých centrech partaje oligarchů a různých „odbojníků“. Agentura AFP zveřejnila smutný komentář, podle kterého ze Západu nepřichází pomoc, poměry v zemi se zhoršují a demokratické síly jsou tak vystaveny hrozbě vítězství extremistů a proruských sil. Je to skutečně tak zlé? Co z toho, co se stalo na Ukrajině, stojí za pozornost? 

Ano, Porošenko sice vyhrál, ale podle posledních údajů ziskem 18 procent hlasů, což je při počtu zúčastněných stran a sil v zásadě jen důkazem prohry. Tam, kde mohli vyhrát „doněčtí“, byly volby rovnou pro jistotu zrušeny a většinu Ukrajiny si fakticky rozdělili místní oligarchové. Jak podotkl jeden ukrajinský novinář, „místní volby znovu prokázaly, že se Ukrajina skládá z feudálních knížectví“. 

Nevím, proč zmiňujete „smutný komentář AFP“, když by přece mělo jít už jen o zvyk. Afghánistán, Irák, Sýrie, Libye, Jemen, Ukrajina… všude, kam přišel Západ se svou exportní demokracií, zůstávají jen trosky. Na Ukrajině se sice zrovna už pár měsíců neválčí, ale Credit Suisse zrovna konstatovala, že Ukrajinci jsou nejchudší v Evropě. Mezinárodní měnový fond „nechápe“ tamní daňovou reformu a už nechce kleptokratům v Kyjevě ani půjčovat, průmyslová produkce dál padá, ale většina oligarchů bez ohledu na sankce proti Rusku dál provozuje své firmy na Krymu a vesele s Ruskem obchoduje. A jestli se mezi těmito ukrajinskými faktickými nebo jen morálními troskami ještě někdo obává, že náhodou převáží názor toho nebo jiného, tak už si dopřává opravdu přepychu. 

Fakt by mně zajímalo, jak z toho všeho chce Západ vybruslit. Stačí si vzít jen kauzu Donbas. Válkou zničené území, které Rusko anektovat nechce. Kyjev se ho nechce – hlavně z politických důvodů -- vzdát, ale pokud nad ním v rámci minských dohod znovu převezme formální správu, nemá peníze na jeho obnovu. Znamená to tedy, že miliardy na obnovu infrastruktury zaplatí daňoví poplatníci EU? Proboha! A nebylo by nakonec přece jen lepší hodit Donbas do klína Rusku? Ale Moskva ho nechce, protože potřebuje mezi svým územím a prozápadní Ukrajinou nárazník a navíc i nástroj, jímž bude ovlivňovat politiku Kyjeva… Bludný kruh. 

Evropská unie se stále snaží něco dělat s uprchlickou krizí. Jak to všechno skončí a co s tím dělat? Mimochodem, i renomované komentáře naznačují, že éra Angely Merkelové se chýlí ke konci. Lze to dovozovat? 

To je další z řady akutních problémů, s nímž si EU očividně neví rady. Půl roku zpožděné nápady typu „uprchlickou krizi je třeba zastavit“ jsou jasným důkazem beznaděje. A nehodnotím ani to, zda skončí paní Merkelová nebo někdo jiný, protože mi to už nepřipadá primárně důležité. Německá kancléřka ještě před čtrnácti dny vylučovala turecký vstup do EU, minulý týden už ale byla v Istanbulu a zkoušela Erdogana uplatit několika miliardami eur a nadějí na vstup do EU. Stačí, aby si tam začali zřizovat koncentráky pro uprchlíky a drželi je všechny mimo Evropu. To považuji za důkaz morálního i politického krachu: namísto skutečného řešení veleproblému přichází EU s hokynařením a pocitem, že peníze zmůžou všechno. 

Důležitější je, že dnes sklízíme „plody“ politiky, kterou Západ razí už dlouho, a zatímco se dnes všichni tváří překvapeně a snaží se hledat vinu všude jen ne u sebe, očividně nejsou s to měnit své postoje a politiku. Současnou petrifikovanou politickou garnituru sice chtějí různě po Evropě vystřídat nacionalistické síly, ty ale často stojí jen na vágních národoveckých heslech a odporu vůči islámu, což je ke správě státu a společnosti fakt zoufale málo. Co z toho všeho může vzejít? Žádnou selanku na obzoru nevidím. 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Jak už jsem zmínila, pro Evropu budou velmi důležité volby v Turecku a totéž platí i pro sérii multilaterálních rozhovorů o válce v Sýrii. Nevím, jestli si máme držet palce nebo klobouky.