Nemocný muž na Bosporu 

Nedávná informace v médiích, že americká armáda operující v Iráku a místy i v Sýrii chrání část Kurdů před tureckou armádou, jen potvrzuje nestabilitu NATO. Zároveň je důkazem, že současná evropská a islámská koncepce světa je stále méně slučitelná. Vinu na tomto vývoji však mají jak USA a státy EU, které se označují jako demokratické, tak Turecko a rostoucí agresivita islámu.

Dlužno dodat, že Američané přistoupili k ochraně svých kurdských spojenců dost pozdě. Konec konců, jsou již téměř sto let garantem vzniku států Kurdů a Arménů, které měly být na základě mezinárodních dohod ze Sevres vytvořeny na území dnešního Turecka. 

V tamním teritoriu jsou to právě Kurdové, kteří pomáhali Američanům již od první války proti Iráku (1990–1991) a těžce na to doplatili. Po drsném výprasku a vyhnání armád Saddáma Husajna z Kuvajtu se koaliční slepenec zastavil na hranici Iráku. Potrhlý irácký diktátor, plod spojení bratrance a sestřenice (stejně jako mnozí jiní muslimové) si mohl doma oddechnout, vyrovnávat účty a napravovat válečnickou reputaci. Politická reprezentace v USA počítala se Saddámem stále jako s nepřehlédnutelným silovým faktorem proti Íránu, takže nad jeho zločiny američtí a evropští demokraté usilovně zavírali oči stejně jako v současnosti před terorismem ze Saúdské Arábie. Doplatili na to šíité na jihu, a především Kurdové na severu. V Kurdistánu byly použity i chemické zbraně a nastal masový útěk do Íránu a Sýrie. 

Při genocidě Kurdů spolupracovaly irácká a turecká armáda, člen NATO a žhavý kandidát přijetí do EU. Iráčané označovali Kurdy za teroristy, Turci za komunisty. I když ani jedno není pravda a jedná se pouze o národ, jenž chce vlastní stát, demokrati a obhájci lidských práv v Evropě se tvářili, že tureckým a iráckým výmyslům věří. Dokonce se zdá, že taková prohlášení dávají Turkům a Iráčanům právo na páchání genocidy. Proto je zde legitimní otázka, zda levicový či vlastenecký politický názor dává komukoli právo na vyvražďování jeho nositelů, včetně žen a dětí. Zde mají evropští a američtí bojovníci za lidská práva, zvláště ti údajně levicoví, opravdu značné rezervy a zcela zapomínají na základní články Charty OSN, stejně jako atlantické smlouvy, a především jimi tak milovanou listinu základních lidských práv a svobod. Na to, kolik evropských politiků, mediálních pracovníků, politických neziskovkářů a dalších státem placených povalečů si z omílání lidských práv v médiích dobře a pohodlně žije za peníze jiných, se jedná o ilustrativní doklad reality takzvaných evropských hodnot. Turecko se v současnosti politicky vrací o sto let nazpět a EU jako koloniální žalář národů s rostoucí totalitou možná až do středověku. 

Turecký islámský multikulturalismus a spolehlivost 

Hlavním problémem Turecka je dlouhodobě kombinace islámu a nacionalismu dosahujícího úrovně šovinismu, až rasismu. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo Turecko utápějící se v hospodářské krizi, korupci a zaostalosti nazýváno nemocným mužem na Bosporu. Při bližším pohledu bychom mohli konstatovat, že se jednalo o chorobu duševní, jejímž základem byl právě islám spojený s nacionalismem. Tato kombinace je bez nadsázky afroasijskou verzí nacismu a fašismu. Lze se obávat, že tato choroba je chronická. Dokladem jsou genocidy netureckého obyvatelstva v Osmanské říši a následně v Turecku. Je zbytečné se vracet do středověku, kdy Turci táhli do Evropy a vyvražďovali křesťanské obyvatelstvo až po okolí Vídně a místy i na Slovensku a jižní Moravě. Jejich vláda založená na násilí, únosech, nespravedlivých daních a lupu poznamenala civilizační vývoj na Balkáně, jenž dlouho tvořil nejchudší a nejzaostalejší část Evropy. 

Kromě Kurdů a Řeků byli hlavními oběťmi etnických čistek v Turecku křesťanští Arméni. A zdaleka se nejednalo o jednu genocidu, kterou ostatně Turecko dodnes popírá. První genocida Arménů v moderních dějinách se konala roku 1829 po válce Turecka s Ruskem. K vyvražďování křesťanského obyvatelstva na Balkáně docházelo rovněž za druhé války s Ruskem v období 1877–78. Berlínský kongres vyzval Vysokou portu k zlepšení ochrany Arménů, ale Velká Británie podpořila Turecko. A byla to opět Británie, která znemožnila zahnání Turků za Bospor ruskými vojsky, čímž nese odpovědnost za mnohé následné etnické čistky. Několik tisíc Arménů bylo pobito v roce 1894 kurdskými prapory Hamídie, které zorganizovali Turci podporující vzájemné boje netureckých národů. Následně byl vyvolán pogrom, při němž bylo pobito 60 000 až 100 000 Arménů v celé Osmanské říši. V dalším roce pět arménských revolucionářů obsadilo Osmanskou banku. Výsledkem byl pogrom se zhruba 6000 povražděnými Armény. Další genocida vypukla v Turecku po střetech mezi Armény a Azery v roce 1903 a znovu roku 1909 se zhruba 25 000 mrtvými. V průběhu první světové války se turečtí vojáci dopouštěli odporných zvěrstev na arabských obyvatelích dnešní Saúdské Arábie, Iráku a Sýrie, přestože se jednalo o muslimy. Nejlepší popis zanechal britský agent T. E. Lawrence. Po kapitulaci britské armády u Kútu obklíčeného Turky vedenými německými poradci zahynula většina indických a britských zajatců. Do konce války bylo pobito i několik tisíc Židů žijících v Palestině jako odveta za boj několika židovských praporů na britské straně u Gallipoli a v Palestině. Roku 1915 se konalo zasedání komise tureckého Ústředního výboru pro sjednocení a pokrok, která připomínala nacistickou konferenci ve Wansee a připravila známou nejhorší genocidu se zhruba milionem povražděných arménských obyvatel a 200 000 unesených žen a dětí. Mohli bychom to označit za pokrok po turecku či po muslimsku. Hlavní organizátor genocidy Talal paša nařídil pozabíjet i arménské sirotky v sirotčincích a adoptované arménské děti v tureckých rodinách. Po válce žil v Německu a nakonec byl zabit v bojích proti rudé armádě na Kavkaze. V Turecku mu nedávno postavili pomník. Čistku přežilo 20 % Arménů. Realistický popis zanechal rakouský doktor Hansa. Jeho kniha nedávno vyšla u nás, nicméně podezřele rychle zmizela ze všech knihkupectví. Dalších 70 000 Arménů povraždili turečtí vojáci při vpádu do Zakavkazska po odchodu ruské armády v roce roku 1917 a 250 000 bylo pobito, nebo zahynulo do roku 1922 v bojích za nezávislost, kdy sovětské Rusko doslova vydalo původní území Arménie turecké zvůli. Přitom Turecko podpisem smlouvy v Sevres uznalo nezávislost Arménie. Po krátkém konfliktu s Řeckem následovala etnická čistka zaměřená proti Řekům. Pravděpodobně nejlépe se podařilo národnostní problém vyřešit ve vztahu Bulharska a následně Řecka a Turecka, bez ohledu na předešlé protislovanské a protiřecké genocidy. Do roku 1923 se přesunulo kolem 45 000 osob na obě strany hranice mezi Tureckem a Bulharskem a 190 000 Řeků a 350 000 Turků. 

Demokratický spojenec západu 

V té době již probíhala modernizace turecké společnosti. Mladoturecký vůdce a první prezident Mustafa Kemal (Atatürk) zásadním způsobem potlačil vliv muslimského duchovenstva na obyvatelstvo a prosadil všeobecné sekularizované školství, čímž odstranil dvě brzdy modernizace Turecka. Všemožné závoje, šátky a jiné muslimské pohlavní ozdoby, které doporučuje Evropankám současný rakouský prezident, zmizely v Turecku přes noc poté, co Kemal nařídil, že je musí povinně nosit prostitutky. V té době země vykročila směrem k civilizovaným zemím a tento vývoj trval až do osmdesátých let minulého století. Garantem sekularizace a modernizace se stala především armáda. Před vypuknutím druhé světové války podepsal Kemalův nástupce tajnou smlouvu s historickým spojencem, Německem, o dodávkách strategických surovin a následném vstupu do války na straně Osy. Nicméně porážky wehrmachtu u Moskvy, Stalingradu a Kurska turecké nadšení ochladily a Turci přeběhli v roce 1943 na stranu spojenců, samozřejmě pouze slovně. 

Vzhledem k tomu, že USA potřebovaly spojence proti Sovětskému svazu v prostoru Černého a Kaspického moře, byly po válce zapomenuty genocidy, neplnění mezinárodních závazků a spolupráce s nacisty, takže asijský islámský stát Turecko se již roku1952 stal členskou zemí NATO. Brzy poté nastal transfer tureckých pracovních sil k islamizaci Německa. 

V období 1950 až 1970 dostalo Turecko vojenskou pomoc z USA v hodnotě 2,5 miliardy dolarů. Vojenskou pomoc dostává dodnes. V roce 1954 došlo na vybudování obrovské základny amerického letectva v Incirliku, kde bylo skladováno 60 jaderných bomb. Z toho 40 pro Turecko, o čemž se v EU skromně mlčí. Kromě toho se na území Turecka nalézá řada dalších menších amerických vojenských pracovišť. Dále se na tureckém území dočasně objevily americké balistické rakety Thor s jadernými hlavicemi. Vojenská pomoc přicházela rovněž z Německa. Turecké tajné služby spolupracovaly se CIA na operaci Gladio v Itálii a zároveň na území spojenců v NATO vedly boj s Kurdy. Roku 1974 napadlo Turecko neutrální Kypr a obsadilo severní část ostrova. Odtud odešlo nebo bylo vyhnáno 142 000 Řeků, občanů spojeneckého státu v NATO. USA stejně jako EU nezasáhly, takže okupace trvá dodnes. Údaje pocházejí z britské knihy Etnické čistky vydané u nás roku 2003. Je zajímavé, že Kurdové v ní byli vynecháni. 

V poválečném období zesilovalo právě pronásledování kurdské menšiny, které nabylo podoby zlovolného šikanování a národnostního útlaku. Kurdové, kteří aktuálně tvoří kolem 19 % obyvatel Turecka, se nakonec nesměli nazývat Kurdové, ale dostali oficiální označení Horští Turci. Kdyby se Kurdové z Turecka, Iráku, Íránu a Sýrie spojili, bylo by jich početně víc než polovina Turků. Postupně docházelo k atentátům a teroristickým útokům na turecké vojáky, policisty a politiky, a to i v zahraničí. Rostoucí ozbrojený odpor Turecko brutálně potlačovalo a snažilo se zároveň zmocnit ropných polí na severu Iráku, kde se mimo Kurdů vyskytuje i nepočetná turecká menšina. Turci označovali Kurdy za komunistické teroristy, což umožňovalo politikům EU pokrytecky přehlížet genocidu. Konec konců, něco podobného jsme viděli v Jugoslávii a v současnosti na Donbase. Tam už se nemusí jednat ani o komunisty, stačí Rusové vraždění ve svých vesnicích a městech ukrajinským dělostřelectvem za dohledu pozorovatelů NATO a OSN. Před čtrnácti dny povraždili islámští teroristé 200 syrských dětí z uprchlického konvoje za dohledu tureckých zdravotníků, a nikdo v EU se neozval, v Turecku samozřejmě taky ne. K humanisty přehlížené, ba utajované genocidě dříve Arménů, dnes Kurdů, Srbů a Rusů můžeme připočítat i syrské děti. 

Regionální islámská velmoc 

Turecko je díky velkému počtu obyvatel, strategické poloze a silné armádě regionální velmocí na úrovni Německa. Rozdíl je v tom, že má prezidenta a vládu podporující zájmy vlasti a národa. Avšak už informace o populaci jsou rozporuplné. Oficiální statistiky uvádějí 2,03 dítěte na ženu, což stačí sotva na vyrovnání úmrtnosti, a přitom od roku 1968 vzrostl počet obyvatel z 31 na 80 milionů. Důležité je, že Turecko si postupně vybudovalo moderní obranný průmysl. Tank Altay, bojové vozidlo pěchoty Tulpar, raketové systémy společnosti Roketsan a kolová obrněná vozidla společností FNSS a Otokar jsou na světové úrovni. V oboru letectví se podařilo realizovat licenční výrobu amerických víceúčelových letounů F-16, což vytvořilo znalostní kádr leteckých specialistů. Armáda má přibližně 550 000 příslušníků a k nim je třeba připočítat kolem 200 000 příslušníků četnictva a dalších ozbrojených složek. Nelze zapomínat na 800 000 záložníků. Armáda prošla v posledních patnácti letech transformací, při níž byli plánovitě odstraněni vyšší důstojníci, kteří bránili islamizaci Turecka v duchu odkazu Kemala Atatürka. Nahradili je mladíci s lepším vztahem k mešitám. Hlavní výzbroj tvoří téměř 300 tanků Leopard 2 a objednáno je 800 tanků Altay vlastní výroby. V záloze je přes 2000 tanků starších typů. K tomu lze připočítat 1700 bojových vozidel pěchoty, více než 4000 starších obrněných transportérů a odpovídající počty dalšího materiálu. Jen moderní obrněné techniky bude mít Turecko tolik jako velké státy EU dohromady. Bojových letounů F-16 je téměř 450 a blíží se dodávka více než 100 amerických F-35. Nákup ruských systémů S-400 vytvoří vysoce účinnou mobilní protileteckou a protiraketovou obranu. I v případě odchodu z NATO může Turecko počítat s možností nákupu výzbroje v Rusku a Číně. Vojensky spolupracuje se Saúdskou Arábií (slangově označovanou jako Saudíje), Pákistánem a nedávno byla podepsána smlouva o spolupráci s Ukrajinou. Tam již bojuje první islámský prapor proti obráncům Donbasu. Ropu a zemní plyn získává Turecko ze spřáteleného Ázerbájdžánu. Další ropa byla a možná stále je přikrádána z Iráku a Sýrie. 

Rovněž ekonomické informace jsou poněkud zvláštní. Na jedné straně je udáván růst přesahující 3 % HDP, a na druhé má Turecko značné hospodářské problémy, přičemž hodnota dovozu výrazně převyšuje hodnotu vývozu. Deficit byl v minulém roce 2 % HDP a inflace 8 % při nezaměstnanosti převyšující 10%. Turecko je v situaci, kdy se bez saúdských peněz neobejde. Hlavní obchodní partneři jsou Německo, Itálie, Francie, Irák a Itálie. Hlavní exportní artikl jsou suroviny a výrobky lehkého a oděvního průmyslu. Nicméně rok od roku roste vývoz zbraní a vojenského materiálu. U nás jsou známé levné a poměrně kvalitní brokovnice. 

Právě země EU v čele s Německem pomáhají zachraňovat Turecko hospodářsky a sociálně. Chovají se jako turecký úřad sociálního zabezpečení, ovšem na účet obyvatel Evropy. Především odčerpávají turecké nezaměstnané a živí je jako uprchlíky. Turecká kmenová islámská komunita v Německu posílá příbuzným peníze. K tomu je třeba dodat, že s výjimkou několika větších měst je životní úroveň v Turecku výrazně nižší i ve srovnání s koloniální východní Evropou. Služba v armádě a státní správě je rovněž jakousi formou sociálního zabezpečení pro věrné islamisty. Bez ohledu na privatizaci průmyslu narůstá státní sektor. Významným zdrojem turecké šedé ekonomiky je transfer nemalé části drog z údolí Bekáa, Pákistánu a Afghánistánu do Evropy. Podílejí se na něm s velkou pravděpodobností tajné služby a slouží ke korumpování evropských politiků a financování politických neziskových organizací podporujících islamizaci Evropy. 

Bezpečnostní vývoj v regionu dostal za posledních dvacet let Turecko do silné pozice. Mohlo si dovolit odmítnout podporu USA při koaliční válce v Iráku. V současnosti se opírá především o spolupráci s USA a Saúdijí ve válce v Sýrii a vydělává na naprosté bezpečnostní impotenci EU, Německa a OSN. Zároveň s podporou USA vytvořilo pragmatické vztahy spolupráce s Izraelem, který je jinak obklíčen nepřátelskými zeměmi. Turecko však v rozporu s mezinárodním právem vojensky zasahuje na území Sýrie a Iráku a provádí etnické čistky Kurdů. Získalo movitého sponzora výměnou za vlastní islamizaci. Tím v podstatě odvrhlo odkaz Kemala Atatürka a z dlouhodobého hlediska se to negativně projeví na znalostní úrovni společnosti. Snaží se prosazovat nezávislejší politiku v regionu a budovat základny v zahraničí. To je špatný signál především pro EU. Doba komedií a poručníkování je u konce. 

Budoucí vývoj s otazníky 

Zásadní je vztah Turecka a USA. Americká politika paranoidně setrvávající na snaze o zničení a kolonizování Ruska potřebuje tureckou armádu a vliv v prostoru Černého a Kaspického moře a také k likvidaci Sýrie jako ruského opěrného bodu ve Středomoří. Ve spolupráci se Saúdijí zároveň vytváří protiváhu Íránu. Na země EU americká globální politika nebere ohled, takže Evropané platí za válku v Sýrii, Libyi, Iráku a Afghánistánu přívalem migrantů včetně teroristů, proudem drog a zároveň dopadem ekonomických sankcí proti Rusku. EU nemá bezpečnostní zájmy v oblasti Černého a Kaspického moře, přesto se tam v zájmu USA razantně angažuje, především v otázce Krymu – bez ohledu na ekonomické ztráty a růst rizika vzniku jaderného konfliktu s Ruskem. Zde je třeba připomenout nejen vazalskou smlouvu mezi Německem a USA, ale rovněž fakt, že dodnes nebyla podepsána mírová smlouva o ukončení války mezi USA, Británií, Francií a Německem. To vše mohou být důvody k zcela nepochopitelné německé protinárodní, protikřesťanské a protibělošské politice a podpoře Turecka, Saudíje a wahhábistického islámu. 

Vedení EU a Německa rovněž doplácí na své nesolidní jednání s Tureckem, kterému dlouhodobě slibovalo členství v EU, přestože každý dobře věděl, že se nejedná o evropskou zemi. Nicméně v našich médiích se Turecko nadšeně propagovalo ještě v minulém roce. Je vcelku jedno, zda tendence přičlenit Turecko a další islámské země k Evropě v rámci programu EuroMed, který je součástí Lisabonské smlouvy prosazované hlavně Francií, je produktem evropských globalistů. Bezpečnostní a ekonomický dopad na Evropu by byl katastrofální. Proto již jen EuroMed je důvodem odchodu každé země s rozumnou vládou z EU. 

Jako další negativní faktor se jeví posilování spolupráce mezi Tureckem a Saúdijí, která je základnou islámského terorismu a tlaku na islamizaci Evropy. Vše by mělo být korunováno společnou armádou, i když je otázkou, jaké by byly vztahy v turkicko-arabské armádě. Turci se totiž považují za rasově nadřazené Arabům a Arabové zase černochům. Arabové i Turci například považují Egypťany za černochy, přestože až na výjimky jsou všichni muslimové. Turecko-saúdská armáda by samozřejmě měla působit na propojeném území. Toho lze dosáhnout pouze na úkor Sýrie a kurdských oblastí. To je další z důvodů zaryté podpory islámských teroristů a snahy o rozdělení Sýrie. Tím by bylo zároveň přerušeno spojení Sýrie s Irákem a Íránem a zcela pohřben projekt islámského plynovodu z Íránu přes Irák do Sýrie a Evropy financovaný Ruskem. Naopak by se vytvořila přímá cesta pro plyn ze Saudíje do Turecka a Evropy mimo Sýrii plynovodem financovaným z USA. 

Saúdíje disponuje obrovskými finančními zdroji a velkým množstvím moderní výzbroje. Má však středověký politický systém a ubohé hospodářství totálně závislé na exportu ropy a zemního plynu. K tomu mizernou armádu určenou především na potlačování vnitřních nepřátel. Těmi jsou především početní zahraniční dělníci, kteří jsou v pozici občanů druhé kategorie, někteří údajně doslova otroků.Turecko má naopak moderní vojenský průmysl, početnou a dobře vycvičenou armádu. Záložáci mohou obsluhovat saúdské zbraně. Dohromady jsou silnější než prohnilá EU. 

USA sice energetické produkty ze Saudíje prakticky nepotřebují, ale finančně se podílejí na jejich exportu a vojensky je kontrolují, což posiluje jejich globální strategickou pozici. Proto se snaží zvýšit závislost Evropy na arabské ropě a zemním plynu a omezit závislost na ruských zdrojích. K tomu slouží i Turecko, které by vydělávalo poplatky za transfer plynu přes svoje území. USA by tím dále posílily svůj vliv na Evropu a zároveň omezily ruský a ještě Rusko ekonomicky poškodily. Kromě toho saúdské zásoby ropy a plynu jsou podstatně větší než americké, takže vytvářejí kontrolovanou zásobu do budoucna. Proto budou USA Saúdy podporovat a přehlížet jejich podporu islámského terorismu, arogantní porušování mezinárodního práva i financování islamizace Evropy. Saúdské peníze navíc platí žoldáky a teroristy bojující za americké zájmy v Sýrii i na Ukrajině. 

Závěrem lze konstatovat, že Turecko je islámská země mimo Evropu, jejíž obyvatelstvo se od evropského liší. Politika a zájmy Turecka nejsou stejné jako zájmy evropských zemí a jejich obyvatel. Je to evidentně nespolehlivý spojenec, který logicky dává přednost vlastním zájmům a chytře využívá do krajnosti současného rozvratu EU. Integrace Turecka do Evropy je zcela mimo logiku a zájmy Evropy jak ekonomicky, tak bezpečnostně. Přesto neexistují důvody, proč bychom neměli s Tureckem ekonomicky spolupracovat bez politického a ideologického podtextu jako partneři. Obchodník v krámě si také nezve každého zákazníka do bytu. Ovšem nelze se zbavit dojmu, že vedení EU je schopné si pozvat zákazníky nejen do bytu, ale i do postele, pravděpodobně nikoli zadarmo a bez ohledu na svoje občany. Proto je třeba přestat vymýšlet výmluvy a hledat cesty, jak z EU co nejdříve odejít.