Brzy si budeme připomínat tři roky od úmrtí Václava Havla. Myslíte si, že se za ty tři roky nějak proměnilo vnímání Havlovy osobnosti? A jak vy sám hodnotíte případné chyby, které Havel udělal?

Myslím, že jsme teprve ve fázi, kdy se začínáme otevřeněji a racionálněji bavit o počátcích prezidentství a přerodu Václava Havla z občansky angažovaného a výrazného spisovatele, dramatika a kulturního činovníka v politika evropského střihu s pragmatickými rysy, čímž se ale zároveň vnímání Havlovy osoby normalizuje. Společnost si k "reálnému" Havlovi jakoby teprve nachází přístup. Pravdou ale je, že co se týče rozboru jeho prezidentství, jeho jednotlivých kroků, tak až na drobné vlaštovky debatu kolem toho zatím vůbec nevedeme. Takže vztah společnosti k jeho osobě je stále neutrální a spíše pozitivní. Někdy se sice osoba Václava Havla navenek až heroicky vykresluje, ale ono je to vlastně obrazem nás všech, neboť si stále vyhodnocujeme přístup ke konci osmdesátých let, tedy k těm změnám, které nastaly v souvislosti s kupónovou privatizací a s mnoha dalšími oblastmi, třeba zahraničně – politickými. Nebudeme si nalhávat, že zvláště v souvislosti s Ukrajinou si dnes lidé také řeší i svůj vztah ke středoevropské identitě a k náklonnosti k západu, ale i ve vztahu k východním zemím a to už proto, že tady máme početnou ukrajinskou komunitu z obou konců Ukrajiny.

Zatímco Václava Havla si v zahraničí cení, u nás doma je stále více negativizován. Dokonce i Václav Klaus si do něj nedávno kopl. Řekl o něm, že i když to fakticky nebyl komunista, tak mentálně v mnoha ohledech tím reformním komunistou byl a také prý nechtěl politickou demokracii standardního typu, neboť nenáviděl politické strany. Čím to je, že Havla tolik lidí v poslední době kritizuje?

Protože stále ještě masivně jako národ neputujeme světem a nejsme tak permanentně konfrontováni s pohledem na zahraniční politiku, tak si ani možná neuvědomujeme, jakou ikonou a jakou značkou ČR se Václav Havel v cizině stal. Když se bavíme o amerických, španělských, či francouzských reáliích politiky a jejich představitelů – třeba o Nelsonu Mandelovi, či o Charlesi de Gaullovi - tak to jsou pro nás také postavy skoro až filmové, které vnímáme jen prizmatem konkrétní historické události. Kdybychom ale šli do vnitřního a hlubšího rozboru jejich osobnosti, tak by to pak také bylo jiné. Prostě některé osobnosti politiky světa jsou pro nás takovými filmovými hrdiny, ať už kladnými, či negativními. Jenže tím, že my na Václava Havla nahlížíme z pohledu dlouhodobosti jeho politické kariéry, která se od roku 1990 nezastavila, tak je pak logické, že vnímáme jeho povahu a také jeho přístupy k politicko-společenským otázkám jinak a pestřeji, nežli svět. Známe prostě i Havlovy některé kontroverze.

Pokud se ale mluví o tom, že některým politikům Havel nedokázal čelit, že se na Pražském hradě uzavřel a soustředil se více na své prezidentství, a už netlačil na prosazování některých hodnot a na některé cíle dokonce rezignoval, tak to se přece stává i mnoha jiným politikům! Všechny aspekty uhlídat by prostě nedokázal nikdo. Nesmíme také zapomenout na to, že Havel postrádal jakousi „svou“ prezidentskou stranu, či sílu, a proto se mu prostě stalo, že byl občas uzavřeným solitérem, který pracoval s vahou své osobnosti a s jistou dávkou mediální náklonnosti. To ale nelze vnímat jako jeho kritiku. Znamená to totiž, že to je naše snaha normalizovat Havlovu postavu. Něco podobného jsme přece již zažili i u Masaryka a Edvarda Beneše! Jde o to, že čím více o těchto politicích přemýšlíme a probíráme jejich „každodenní chléb“ a jejich politickou rutinu, tak tím více zároveň nalézáme, že to byly postavy složitější, které občas dělaly i věci kontroverzní a ne ze zcela idealistických důvodů. To stejné se děje i kolem Václava Havla. Takže nemám dojem, že by česká společnost od jeho odkazu opouštěla, spíše si k jeho osobě staví normální vztah.

Co by asi Havel dnes řekl Miloši Zemanovi za to, jak vykonává svou funkci?

Václav Havel by si s Milošem Zemanem nejspíše udržoval intenzivní kontakt – už v souvislosti s tím, že by chtěl vyvažovat Václava Klause. Ten vztah by mezi nimi ovšem byl spíše interní a nebyl by tak nijak zvláště medializován. Havel nebyl totiž člověkem, který by měl touhu dávat vše do titulků novin – tam spíše dával témata zahraničně politická a témata, kdy se s někým chtěl zásadně rozejít a oslabit ho v politice.

Jak by podle vás vypadala jejich jednání?

Asi by se Havel snažil při jednání se Zemanem využívat svého významného a neformálního vlivu, ovšem o některých svých názorech kolem zahraničních priorit a zahraniční politiky ve vztahu k vládě by jej asi přesvědčoval jen na čtyři oči. Asi by spolu hovořili i o způsobu vystupování... Možná, že by Havel také na Zemana tlačil v otázkách řešících sociální témata a snažil by se jej přesvědčit o tom, že se těchto věcí má ujmout už proto, že je středolevicovým politikem.

Myslíte si, že veřejnost přijala dobře přejmenování letiště po Havlovi?

Upřímně si myslím, že pojmenování institucí nebo případně pražského letiště Havlovým jménem česká veřejnost moc neřeší. Občany spíše zajímá, proč Havel mlčel k finální podobě kupónové privatizace, anebo proč nevysvětlil postoj k některým svým problematickým krokům kolem amnestie, kde – jak se ukazuje - zvýhodňoval i své přátele. Česká veřejnost je možná zklamaná i tím, jak Havel rezignoval na podobu vnitřního politického života a soustředil se jen na to, aby měl po svém boku ve vybraných politických stranách pár jednotlivců, kteří jej vymezovali od Václava Klause. Také občany určitě zajímá, proč se Havel nevěnoval sociálnímu zákonodárství, vymáhání práva a proč netlačil více na soudy, aby zrychlovaly svá rozhodnutí. V tomto ohledu asi lidé od něj čekali mnohem razantnější vstupy. Možná také očekávali, že Havel bude mnohem více aktivním moderátorem nebo spoluřešitelem vnitřních politicko - morálně a sociálně - ekonomických témat. Ke konci svého českého prezidentského období se totiž spíše pouštěl do zahraničně politických témat, což je sice důležité pro středně velký stát, který je v určité mravní transformaci, ovšem prezident také musí být aktivní ve vztahu k tvorbě nových zákonů a férových a spravedlivých opatření.

Česká společnost nyní vnímá, že kolem prezidenta Miloše Zemana dochází k soupeření dvou táborů - "havlistického", tedy lidí, co následují odkaz Václava Havla, a pak lidí, co jsou stoupenci a fandové Miloše Zemana. Jak toto ostré soupeření vnímáte vy?

Chápu jej jako nedořešené a neukončené volební finále. Na jednu stranu stále ještě dobíhají a zklidňují se vášně z prezidentské kampaně, ale na druhou stranu je to již jakési troubení do nového volebního boje. Oponenti Václava Klause a Miloše Zemana si ale neuvědomili, že prohráli ať již v nepřímé, či v přímé volbě z toho titulu, že byli roztříštěni, a nebyli schopni si najít jednoho široce respektovaného kandidáta a zmobilizovat se dovnitř. Už jim to ale pomalu dochází. Už pomalu začínají přepřahat a mobilizovat se a spojovat se i na odkazu Václava Havla a částečně i na odkazu Karla Schwarzenberga, ač to významně pokřivují. Tak trochu si dokonce privatizují Václava Havla pro sebe – kdyby Havel ještě dnes žil, tak by jim možná ani on sám mnoho věcí neodsouhlasil. Ovšem ti Havlovi příznivci to dělají s jedním cílem – aby rok před volbami byli připraveni a měli pokud možno už vybraného vyzyvatele Miloše Zemana z tzv. realistického křídla, který by od počátku uměl vést realistickou a funkční kampaň napříč státem. Pokud se takového člověka Havlovým příznivcům podaří najít, pak mohou uspět. Ovšem zatím jsou roztříštění, příliš intelektuálští a příliš negativističtí. Pokud mohou na Miloši Zemanovi zkritizovat jeho jméno i příjmení, tak to prostě udělají. Jenže už jim nedochází, že tím také kuriózně Miloše Zemana posilují.

V souvislosti s debatou nad Milošem Zemanem se začíná hovořit o tom, který ,,havlistický" kandidát by měl být vygenerován v příští prezidentské volbě. Padají jména jako Šimon Pánek či Tomáš Halík. Koho očekáváte vy?

Nejsem si jistý, že jmenovaní mají před sebou reálný úspěch a to z jednoho prostého důvodu: nepodařilo se jim zatím přesvědčit širší celek veřejnosti, a ani nemají bezprostřední zkušenost z politiky. Dokonce ani zatím nemají zásadní témata, která jsou pro řadového občana důležitá. Zatím zůstali uzavření na úrovni Prahy a krajských měst, což je málo a působí to elitářsky. Musí si také uvědomit, že prezidentská kampaň se bude odehrávat ve složité zahraničně politické situaci, kdy ještě nevíme, kam přesně se ukrajinské dění posune. Rozhodně to bude prostředí, které bude bázlivější a nebude nahlížet do budoucna růžovými brýlemi. Proto v tomto kontextu bude důležité volat po někom, kdo dokáže v této situaci obstát a kdo také bude brán vážně i v zahraničí. Prezidentská kampaň se navíc povede ve velice unikátní situaci, kdy si budeme připomínat stoleté výročí založení republiky. Zeman totiž bude uzavírat svůj mandát v roce 2018. Symbolikou století trvání republiky proto bude nejspíše provázána i kampaň, takže je logické, že v ní bude muset rezonovat člověk výrazný a akceschopný, s elánem a energií, který by byl schopen fungovat i v náročnějším období kupříkladu nestálého ekonomického růstu. Slavnostní stovka totiž z republiky udělá starobylý stát, v němž Češi logicky budou chtít znát odpovědi i na to, co nového další prezident pro nové století vnese a jak bude ovlivňovat státní politiku.

Existuje na dnešní politické scéně podle vás strana, z níž by Václav Havel neměl radost? Naopak jsou politické síly, které následují jeho odkazu?

Havel by asi byl fascinován výraznou postavou Andreje Babiše a faktu, že stojí nad stranami, neboť tento koncept sám také vyznával. Asi by se ale zároveň zhrozil z toho, co všechno říká Babišovi pane, tedy kolik průmyslu v mnoha odvětvích od zdravotnictví po strategické suroviny, zemědělství, chemický průmysl a mediální odvětví Andrej Babiš ovládá. To by asi bylo pro Václava Havla varujícím momentem. Asi by nakonec paradoxně ani nejásal nad tím, jak oslabily tradiční politické strany. On sice chtěl, aby fungovaly podle systému, v němž by naslouchaly prezidentu republiky a plnily tak jeho přání, ale asi by na druhé straně nechtěl, aby tady byly strany typu Silvia Berlusconiho a na straně druhé zase strany jako je Dělnická strana sociální spravedlnosti. Jde totiž o to, že v situaci, kam se svět ubírá, by takové proudy posilovaly pouze populismus a rychlá řešení, či zbrklé recepty, ovšem  chyběl by jim státotvorný duch a státotvorná odpovědnost.

• Další odborné názory v rubrice Politologové