Ačkoli se od začátku nového roku chystají pro mnohé problematické kroky ministerstva vnitra v rámci boje proti proruské propagandě nebo proti neevropské propagandě, všichni ti jindy tak viditelní a slyšitelní zastánci svobod dle Zbořila mlčí jak zařezaní. Zticha jsou i ti, kteří tak rádi zdůrazňují význam Charty 77, neformální československé občanské iniciativy, jež kritizovala politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv. „Nejen česká, ale i ‚evropská‘ rozhodnost bojovat proti ‚ruské propagandě‘ nebo ‚protievropské agitaci‘ mi opravdu připomíná rok 1977. Ono ani tak nešlo o text Charty 77, ten ani nebyl nikde publikován, jako o ty, kteří ji sepsali a podepsali,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politolog Zdeněk Zbořil.

To byl ve skutečnosti hon, ke kterému zatroubili politici. „Ujala se ho Československá televize a konečně došlo na ‚odborníky‘ z Ministerstva vnita, respektive StB a její Správu bojující s ‚vnitřním nepřítelem‘. Také dnes jde o jakousi polotajnou aktivitu veřejnosti neznámých agentů a nikdo neví, čeho se vlastně týká. Jde o ideologii, nebo o peníze? To za hraběte Sedlnického z Choltic, v úřadu v letech 1817–48, všichni věděli, anebo alespoň tušili, co se smí a nesmí, a dokonce se proti rozhodnutí jeho úřadu mohli odvolat k soudu c. a k. monarchie. Dnes tedy nevím, co smíme a nesmíme, kde dojít zastání a jen díky prozrazenému panu Jandovi tušíme, kdo by mohl být naším policajtem, soudcem i katem. A abychom nevzpomínali jen Chartu 77. Ono to také připomíná Orwellovu Farmu zvířat a její prasátka,“ upozorňuje politolog.

Ochrana názorů a možnost jejich šíření byly jednou z nejkřehčích svobod

Podle novely zákona o Vojenském zpravodajství bude moci rozvědka odposlouchávat a pozměňovat provoz na síti, získat data z cizího počítače, pozměnit, vymazat nebo jinak znehodnotit data z cizího počítače. Nebo také vyřadit cizí počítač nebo síť z provozu či převzít úplnou kontrolu nad cizím počítačem či sítí. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl předseda Pirátské strany Ivan Bartoš, že v reálném světě se přece lidé nesledují, co kdo komu říká, ale postihují nebo šetří se konkrétní nahlášené případy konkrétních obětí. Přidal i ironické doporučení, jak se vyhnout tomu, abychom tou novelou nebyli postiženi: „Moc neremcejte. Nikoho moc nekritizujte. Nelezte nikomu do zelí a šoupejte nohama.“

„Trochu jsme zapomněli, nejen my, ale i v EU, že z hlediska práva jsou pozoruhodným referenčním bodem teze a výroky Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku z let 45–46, kde se nesoudila ‚zločinná a zrůdná ideologie‘, ale zločinné a zrůdné činy. A potom celé půlstoletí byla považována ochrana názorů a možnost jejich šíření za jednu z nejkřehčích svobod, ke které se vztahuje celá tak hojně dnes citovaná lidsko-právní agenda. To, co říká pan Bartoš, bohužel, není jen ironie. Ale není to nic nového. Dokonce bych připomněl i tři staročínské a japonské opičky, které nám s dobrým úmyslem radí nevidět, neslyšet, nemluvit, ale my jsme si to už dávno vyložili jako symboliku lži, neupřímnosti a hlouposti. Jsme už v takovém stavu. Máme ÚSTR, který vše zkoumá od roku 1939 do 89, ale nevíme, co se dálo a děje od 1990 do 2016. Možná, že už bychom potřebovali zase nějaký nový seznam agentů. Veřejný zájem by o něj jistě byl,“ domnívá se Zdeněk Zbořil.

Typického stylu zacházení s nepohodlnými se žádný režim vzdát nechce

Bývalý elitní zpravodajský důstojník, diplomat a publicista Miroslav Polreich při představení své nové knihy „Špioni v diplomacii“ tento týden líčil, jak mu ministerstvo vnitra poslalo pozvánku na nějakou konferenci, která se konala v budově ministerstva. Poslouchal tam příspěvky, hlavní slovo měli Ukrajinci, kteří vyprávěli: „Nemyslete si, Rusové napadnou Evropu, bude nukleární válka.“ To byl první den. Nelíbilo se mu, že ministr vnitra organizuje takovou blbost a nechá tam takové lidi vůbec mluvit. No, ale přišel na další den konference, došel do sálu a v tu ránu vyskočil nějaký malý mužík a tlačil ho ven se slovy, že tam nemá co dělat, že tam nemá přístup. Argumentoval, že ho pozvalo ministerstvo a to je budova ministerstva. On mu vpálil: „Mě to nezajímá, ministerstvo jen zajišťuje servis, my to tady řídíme!“ Zeptal se ho: „A vy jste kdo?“ Odpověděl, že je Jakub Janda. Bývalý diplomat to chápal tak, že vlastně dnešní ministr vnitra je podřízen Jakubovi Jandovi.