Po útoku 7. října 2023 zdůraznil prezident Joe Biden s odkazem na utrpení civilistů, že je potřeba zvýšit tok humanitární pomoci. Zopakoval, že Izrael má právo bránit občany před terorismem. Zvlášť odporné totiž je, že každý mrtvý civilista je pro Hamás požehnáním. Tento zásadní postoj ale naráží na problém, který se dá zformulovat do otázky: Nezmenšuje se role Spojených států amerických na Blízkém východě?

Aby nedošlo k nedorozumění: Ústup Spojených států z role globálního hegemona je zřejmý a zákonitý. Ale je to změna postupná se zpětnými vlnami. Kdesi jsem četl, že USA jsou jako desetibojař: Celkově vedou, ale v řadě disciplín již prohrávají. Zjednodušeně řečeno, destruktivní síla USA se nezmenšila, konstruktivní upadá. Afghánistán je dobrý příklad: Obsadit jej nebyl pro americké ozbrojené síly velký problém. Psal jsem kdysi posudek na práci jednoho slovenského vojáka, který se vrátil z Afghánistánu, o plánech USA a jeho spojenců na budování míru. Práce popisovala americké projekty týkající se nové afghánské infrastruktury, výstavby školství, zdravotnictví, kulturní osvěty… Podle mého názoru celkové plány byly výborné, téměř dokonalé. Jenže, byly tu drobné nedostaly: Chyběli odborníci na výstavbu, nikdy se nepodařilo dát dohromady dostatek peněz a příliš mnoho lidí v Afghánistánu si okupační vojska nepřálo. Nakonec se musely Spojené státy stáhnout.

Teď je to obdobné. Irácký parlament může odhlasovat, že americké základny na území Iráku mají být zrušeny, ale američtí vojáci neodejdou, dokud tak nerozhodne Washington. Neodejdou, protože své tamní základny pokládá Pentagon za důležité a má dostatek síly je ubránit – což je ještě výraznější v případě americké okupace ropných polí v Sýrii. Dvě letadlové lodě se svým doprovodem, které Pentagon vyslal na východ Středomoří, tam nejsou kvůli Hamásu, ale kvůli arabským zemím a Íránu. A stačí to, aby tyto země odradily od silové angažovanosti ve sporu mezi Palestinci a Izraelem. Což ale nic nemění na faktu, že velikost hrubého domácího produktu USA podle parity kupní síly již není největší na světě, že USA jsou nejzadluženější zemí světa, že existují strategické jaderné síly, které se těm americkým vyrovnají, že se prohlubuje rozštěp americké společnosti.

Osobně se domnívám, že velký podíl na současné krizi na Blízkém východě má Washington, konkrétně takové jeho plány, jako ten, který prezident Trump vyhlásil v lednu 2020. Tento plán nebyl jen jednostranně proizraelský a doprovázený řadou nadutých výroků, ale vytlačoval z mírových jednání Evropskou unii, Rusko a vlastně i klíčové arabské státy. Obdobně se USA chovaly i na Středním východě, konkrétně v případě Íránu. Suma sumárum, role USA na Blízkém východě je nenahraditelná, ovšem nebývá vždy příliš konstruktivní. 

Kam to spěje na Ukrajině? Ve své glose Vojáci špioni a diplomaté psané pro Argument, jste hovořil o tom, kolik milionů dolarů utratila americká CIA za „přeměnu ukrajinských sovětských služeb na silné spojence proti Moskvě“. Stačí se spokojit s konstatováním, že jsou to prostě Anglosasové? Nebo že se nahoru prostě posílají jen informace, u kterých se předpokládá, že nezpůsobí konflikty? Mimochodem, v glose uvádíte významné paralely.

Ukrajina vlastně situaci na Blízkém východě připomíná. Západ dokáže roztahovat NATO na východ až do bodu zlomu – a pak si neví rady. Evropská unie, slavná to nositelka Nobelovy ceny míru, dokáže jen posílat zbraně a dává nevratné půjčky, ale není schopná vymyslet jediný plán na urovnání konfliktu, jedinou mírovou iniciativu. Není schopná generovat politiky, kteří by uměli samostatně myslet a jednat. Chudák Ukrajina, má-li takové spojence…