Uplynul přesně týden od vyhlášení výsledků prezidentských voleb ve Spojených státech. Vy jste tam léta působil jako zpravodajský důstojník…

Než se soustředím na vaše relevantní otázky, které nakonec jsou předmětem mnohého současného uvažování expertů a komentátorů „po bitvě“, chtěl bych upozornit na fakt, že jak se uvádí, 90 procent všech předpovědí favorizovalo paní Clinton. To nebyl výsledek analýzy ani věcného rozboru, ale politické tendence. Chcete-li manipulace. Co s tím. Převléknou se kabáty jako v případě vítězství pana Clintona – kterého naši neocons, kteří byli proti demokratům, označili pomocí BIS dokonce za agenta KGB, školeného v Praze –, či Obamy, a budeme spokojeni dál? Na jedné straně ať si tento problém řeší Amerika, ale i my jsme byli předmětem manipulace, a to vedené tím nejsprostším způsobem. Vynechávám naši kavárnu či stoupence neocons, ale co naši politici, komentátoři a hlavně zaměření veřejnoprávní TV. Víme přesně, o kom mluvím a není je třeba jmenovat. To se jen tak zase přejde? A lidem se bude lhát dál? Uvedu jen jeden a velmi závažný příklad, o kterém se kupodivu vůbec nepíše.

Náš přední státní představitel (třetí v řadě) pan Hamáček hrubým, spíš sprostým způsobem napadal kandidáta Trumpa s ohlasem dokonce v anglickém tisku. Neomluvil se. Nerezignoval, což by v jeho pozici měl. Není soukromou osobou.  Ale okamžitě znovu zaútočil, tentokráte na prezidenta Zemana, snad hlavně proto, že byl jedním z mála, kdo přišel k jinému závěru, a to, že bude vítězem Trump a jeho volbu nyní přivítal. Hamáček, pokud by byl alespoň trochu gramotný, tak by se omluvil a Zemanovu úvahu by veřejně ocenil. Nestalo se tak. Naopak, mediálně se uvedl, že Zeman by se měl omluvit americkému velvyslanci, protože ho neviděl 28. října na Hradě a také to veřejně uvedl. A pan velvyslanec tam ve skutečnosti byl. Našli se o tom dokonce fotky, jak se někde v davu krčí. Dle diplomatického protokolu a vzhledem k závažnosti události, tam vlastně nebyl. Jinak by jako velvyslanec přední a spřátelené mocnosti musel přijít k panu prezidentovi a blahopřát, jak je zvykem a jak jiní to také tak udělali. On však neuznal za vhodné zdůraznit hodnotu našeho svátku. Jak je vidět, tento velvyslanec není na svém místě. Ale o něj nám nejde. To jistě nová americká administrativa snadno vyřeší. Pan Hamáček se připojil s nadšením k častým a nekonečným relacím tisku a televizi, označujícím prezidenta za lháře s povinností se americkému velvyslanci (skrytému v davu) omluvit. Takže kampaň proti prezidentu jede dál. Nebylo by načase projednat celou věc ve vládě, či alespoň v sociální demokracii, když to tak aktivně rozviřuje, a tuto tendenci zastavit?

Tím jsem se dostal k podstatě věci. Naše média včetně různých analytiků projevila absolutní neprofesionalitu. Je to dobrý a oprávněný důvod, aby si hledali vhodnější práci. Je tu i jiná šance – zalézt do kanálu. Jen pár dnů po volbách média a veřejnoprávní TV nám však v dlouhých diskusích a rozumování představují ty stejné nekvalifikované tváře. Já jsem, jak je vidět mylně, předpokládal, že politické či programové vedení již dávno odstoupilo. Nebudu jmenovat ty komentátory z tisku i TV. Všichni je známe. Je to ostuda a svědectví manipulace a krize naší demokracie a svobody tisku. Přemýšlejme, dnes dosud jinou šanci nemáme.

Ne všichni však propagovali vítězství Clintonové. Byl jsem v panelu na předvolební besedě v Evropském domě EU v Jungmannově ulici v Praze. I zde byl proveden rozbor prezidentských kandidátů na základě faktů. U Trumpa hlavně se zaměřením na rozbor stanovisek jeho poradců. Přítomná studentka (Filipa – příslovečné jméno) poté iniciativně zorganizovala tajnou volbu všech přítomných.  Zde je výsledek:  2 pro Clintovou, 1 se neúčastnil, a všichni ostatní v sále na základě politického rozboru hlasovali pro Trumpa. Co s tím, páni analytici? Hlavně nepřipusťte mezi sebe kvalifikované lidi. Dosud se jim to, pane premiére, daří.

Donald Trump, k překvapení mnohých, vyhrál. Co od něho lze po nástupu do úřadu očekávat? Bude skutečně tak razantní, jak sliboval v kampani? A v čem se jeho způsob výkonu funkce bude nejmarkantněji lišit od toho, kdyby vyhrála Hillary Clintonová?

Co očekávat? Samozřejmě neočekávané. Protože naše česká společnost je nastavena dosti servilním způsobem vůči té komplikované Americe, která vyžaduje urychlené řešení. Mým osobním zadáním nyní je obhajovat Ameriku. Tu moji, jak jsem ji poznal v šedesátých letech a později v letech devadesátých, kdy hledala cestu ke spolupráci a pomohla likvidovat bipolární svět. Ne aby se stal unipolárním pod vedením USA, ale globalizovaným pod vědomím globální odpovědnosti. Zde je opět nová šance i naděje. Nebude to snadné, ale jsou cesty, jak i my k tomu můžeme přispět. Zeman jistě, ale možná i Zaorálek, mají dobře nakročeno. Nebude to snadné. Na své straně mají mezinárodní právo, ale i závazky včetně Washingtonské smlouvy NATO. Doporučuji přečíst Chartu NATO, kterou jsme vydali. Nakonec i generál Petr Pavel, jak jsem si ověřil, má kapacitu proniknout do podstaty poslání a smyslu NATO a to ne ocitovat jediný náš závazek z článku 1, ale plnit ho.

Kdyby vyhrála Hillary? Promiňte, nevyhrála. Nemusím odpovídat, je to přeci jenom žena a vyžaduje respekt. Jen snad, že minulost nebývá vždy dobrým doporučením pro novou cestu.

Někteří prezentují Donalda Trumpa jako „poslední vzpouru bílého muže“, či poslední tón „klasické“ politiky dvacátého století. Lze to tímto způsobem popsat? Co jeho úspěchu nejvíce pomohlo?

Trump není vzpoura „bílého muže“ – je to vzpoura muže. Nebo raději – je to vzpoura člověka, a to je nesnadné poslání. Vzpomeňme na Dostojevského. Vždyť jeho celoživotním posláním bylo „hledat člověka v člověku“. Tím jsem se vrátil dokonce před dvacáté století.

Co Trumpovi nejvíce pomohlo? Chcete opět klasika, ale toho nebudu jmenovat. Americká, ale i naše, společnost je těhotná a nutně vyžaduje změnu. Není to snadná cesta a to zvláště, když má přijít z prostředí republikánské strany. Ale jiné východisko není, protože před námi stojí problémy společenské, bezpečnostní, a dokonce existenční, abych to zjednodušil, a ty nejsou řešitelné jedinou mocností. K tomu Trump potřebuje Rusko, Čínu a čistou hlavu, a – jak doufá Zbigniew Brzezinski – alespoň být v týmu. Jinou šanci nemá.

V moderní historii se občas stávalo, že politici, kteří uspěli v USA následně „strhli“ řadu světových politiků, kteří se jimi inspirovali. V osmdesátých letech Ronald Reagan, o dekádu později Bill Clinton… Zažijeme podle vás něco podobného nyní s Donaldem Trumpem? V čem konkrétně by byla či naopak nebyla taková inspirace přínosná?

Myslím, že máte pravdu. Proto americké volby se stejně tak týkají nás a nemůžeme být pasivní, ale spoluúčastni na formování nového směřování společnosti jako takové. Prozatím se nám to moc nepovedlo. Snad směr, který ukazovalo Pražské jaro, ale aktivity jednoznačně zaměřené proti Americe v devadesátých letech, do kterých byl vmanévrován „hochy“ kolem Hradu i Václav Havel („Američané jsou zrádci – nechtějí nás do NATO“) vstoupí nejenom do naší historie jako výkřik neodpovědnosti. Stál ale i mnoho obětí a včetně amerických.

Naše „nezávislá“ diplomacie byla velice aktivní v šedesátých letech a přispěla k řešení několika krizových situací, aby se na druhé straně vinou nízké inteligence a odpovědnosti v letech devadesátých trestuhodně podepsala na mezinárodním dění.

Michael Žantovský ještě před sečtením výsledků na svém Twitteru napsal, že „svět, který jsme znali, skončil“. Je to jenom rétorika poražených, nebo můžeme být skutečně na prahu zásadní proměny světa? A co se vůbec dá od Trumpa očekávat ve světové politice?

Nechci hodnotit motiv Žantovského, ale snad cítí či uvědomuje si, zcela správně, že svět se mění. Není asi sám a tito dřívější „hoši“ Hradu jsou sami na rozcestí. Je na nás i jim pomoci hledat cestu a nenechat je se vrátit do sfér nenávisti a hledání nepřítele jen proto, že necítí po porážce dostatek síly nalézt cestu k novému směřování.

Trump ve světové politice? To se brzy dozvíme po prvém setkání velkých. Bohudík v dobrém slova smyslu nemá ani on ani jiní moc na výběr. Očekávání však by mělo být jen pozitivní.

Od odpůrců Trumpa můžeme slyšet, že bude oslabovat NATO, že se soustředí hlavně na vnitropolitické věci, Evropa zůstane sama a těžko bude čelit ruským hrozbám. Mají tyto obavy reálný základ? Měli bychom se začít obávat toho, že dojde k oslabení NATO?

Je velmi překvapivé, že jediný výstup našich komentátorů je závěr, že USA – pokud nebudou podporovat NATO a tím oslabí bezpečnost jejich členů – je veden k tomu, že musíme začít zbrojit, alespoň na ta příslovečná 2 %. Nu, do roku 2025 jen do 1,4  %, ale do 2030 k danému cíli. Nikoho nenapadlo, že výdaje na zbrojení se určují a stanoví stavem bezpečnostního prostředí a celkové situace. Pokud bychom se řídili zásadami Washingtonské smlouvy, tak by naopak závěry a výstupy mohly mít zcela opačný trend. A ten by se naopak měl odvíjet od nové politiky spolupráce. Copak to je k nepochopení? Takže nejde o oslabení NATO, ale pracovat pro vytvoření podmínek pro reálný bezpečný svět. Vždyť dle Kissingera, a dnes i Brzezinského, NATO je organizace bezpečnostní, a ne minulé bipolární doby „jak by si postkomunistické státy, dnes členové NATO, přály“. Tito staří pánové (93 a 88), by mohli být zdrojem poučení.

O Trumpovi jeho odpůrci říkali, že přenechá Evropu vlivu Ruska. Důležitý bude rovněž jeho postoj k Číně. Jaké proměny vztahů těchto tří supervelmocí můžeme očekávat? Domluví se mezi sebou a Evropa bude v podílu na rozhodování mimo hru?

Ruské hrozby či raději „agresivní Rusko“ se snadno vysvětlí i bez ruské propagandy. Stačí se podívat, jak se rozpadala tato poslední koloniální říše. Žádné statisíce mrtvých jako v Alžíru, milióny ve Vietnamu a potoky krve anglickým přičiněním. Je nutno opakovat Jelcinovo „vezměte si tolik moci, co unesete“ a buďme přáteli?

Pozor, nezapomeňme na „anexi“ Krymu. Stačilo by se snad odvolat opět na toho Zemana: „Krym byl ruský, je ruský a bude ruský.“ Někomu se to nepozdává, třeba těm dřívějším kolonizátorům z EU, snad proto, že Krym byl odejmut od Ruska rozhodnutím komunistické strany a to je stále síla a autorita, přes jejíž rozhodnutí „nejede vlak“ (neplatí to dobré lidovecké, co bylo ukradeno musí být vráceno). Anebo raději, jak se už i stává, vzpomenout si, že opravdu byly doby před Kateřínou, kdy Krym patřil k Řecku, Osmanům, Tatarům a komu ještě. Pozor, těmto mudrcům však již nejde o Krym. Oni vidí Aljašku, Texas a Kalifornii. Prostě svět se musí „rozesr…t“ a pak jsou doma. Pozor na ně. Myslím, že jsem se vyjádřil dost jasně.

Jak se podle vás bude Donald Trump stavět ke krizím, které zdědí po prezidentu Obamovi? Co na základě jeho dosavadních výroků čekat ve vztahu k Sýrii a Ukrajině? Objevují se analýzy, že ho bude zajímat především domácí politika a ke všemu se bude stavět coby obchodník a spočítá si, že Ukrajina nic USA nepřináší…

Jedná se o vážné krizové oblasti. Ukrajina, ta dnešní, vznikla na Majdanu pod fašistickými černorudými vlajkami, symboly vraždění za II. světové války. Ukrajinské tam byly asi dvě. Ano je to velký problém, ale předně ukrajinský, ale i ruský, protože je to velmi nejisté zázemí v jejich bezprostředním sousedství. Zde je nutno respektovat určitý ruský zájem. Vzpomeňme na americký přístup ke karibské krizi a ruské raketové základně na Kubě. Myslím, že Američané to jsou proto schopni pochopit. A povedou i nás k uklidnění a zbytečnosti bránit letecky Pobaltí. Tam však máme i my skutečné problémy ve stále fungujících SS divizí z doby fašistického Německa, které tam chráníme.

Myslím ale, že nyní nebrání nic tomu, aby tento problém byl chápan nadále USA i RF souladně.

Jak se podle vás budou se situací vyrovnávat české a světové elity, které do poslední chvíle před Donaldem Trumpem varovaly?

To je jejich problém. Já jsem je nikdy za elity nepovažoval. Nestarám se. Ony mají dostatek servility a přizpůsobivosti. Nemějme péči.

Na některých místech Spojenýc států se demonstruje, davy lidí vykřikují, že Trump není jejich prezident, v Kalifornii dokonce hořely popelnice… Přitom dříve to prý v USA chodilo jinak, lidé nakonec uznali prezidenta, přestože ho nevolili. Nakolik může dojít k zahlazení příkopů vykopaných kampaní? Je na místě srovnání, že to připomíná situaci během i po české prezidentské kampani 2013?

Srovnání se opravdu nabízí. Ale hledejme i v tom pozitivní prvky. Vždyť každá společnost je rozdělena ovšem dle jiných kategorií. Ta naše, v Rakousku, Maďarsku, Anglii a jinde mají mnoho společného. Je ve stavu odpovědnosti a inteligenci, která nás k ní vede. Ano je to problém náš, i prezidentské kampaně a vidíme nesnadnost jejího doznívání.

Je vždy snadnější hledat nepřítele ba dokonce ho vytvářet, než se rovnat s kvalifikovaným a schopným sousedem. Není to jen vnitropolitická záležitost. Funguje to i v mezinárodních vztazích.

Premiér Bohuslav Sobotka uvedl, že Trump vsadil na agresivní populismus (nikoli už pak v oficiálním blahopřání), jeho tajemník pro EU Tomáš Prouza byl ještě ostřejší. Podle něho se nenávist a populismu stává účinným programem i za oceánem. Co k tomu říci?

Má předcházející odpověď charakterizuje populismus trochu jinak, než nám ho předsouvá pan Prouza. V novém pojetí se však jedná o práci, která je v hledání nových vizí, trpělivosti a hlavně odpovědnosti k sobě sama. Nehledejme náhradní termíny. Život sám určuje priority.

Největšími poraženými jsou dle mnohých analytiků americká média a výzkumné agentury, které stále favorizovaly Clintonovou. Deník New York Times týden před volbami zveřejnil údaj, že Clintonová má 84 procentní šanci na vítězství, zatímto Trump jen 16 procent. Všechny tyto odhady se brutálně pletly, američtí novináři ve většině otevřeně stranili Clintonové. Přesto to dopadlo obráceně. Kde hledat příčiny toho všeho?

Vaše otázka na závěr je návratem k našemu problému. Jestli demokracie znamená diskusi, tak naše mediální prostředí a nejenom u nás, nám ukazuje, jak jsme od demokracie daleko a jak jsme neoperativní. Současná metoda práce medií a jejich jednoznačná nepřátelská tendence je jakoby nenarušitelná. Sám mám zkušenost s „nezávislým“ Právem. Psal jsem tam pravidelně, tak jak rozumím a jsem znám. A slušným dopisem jsem byl uzemněn a nahrazen. Protože oni nyní píší že „Putin dští síru a nenávist“. A to opravdu nemohu. Příčiny jsem popsal. Je v nekvalifikovanosti, nabádání k servilitě a odmítání a priori jiného názoru.

Kde hledat řešení? Nejenom poukazovat na hrubé chyby, ale odhalovat i pozadí úmyslu manipulace. Bohužel orgány k tomu ustavené i s popisem práce nekonají. Prostě se bojí. Tak v našem českém politickém skansenu budeme poslouchat mediální lži a sprosté nadávky nositelům oprávněných analys a pozitivního směřování.

Bohužel i Ministerstvo vnitra ČR, které je dokonce i vrcholným orgánem zpravodajské služby (?) dnes organizuje utajená zasedání ve svých zařízeních s ukrajinskými aktivisty propagující blížící se nukleární válku. Tyto jeho aktivity spolu v souznění s organizací „Evropské hodnoty“ však neprojdou. NO PASA RÁN.