Na konci roku 2018 vyvolal velkou odezvu plán Donalda Trumpa stáhnout vojáky ze Sýrie. Trump je kritizován, že v Sýrii uvolňuje místo Putinovi a Íránu, případně ještě Turecku. Pro nesouhlas s prezidentem rezignoval ministr obrany James Mattis. Také zvláštní americký vyslanec u mezinárodní koalice bojující proti Islámskému státu Brett McGurk rezignoval po tomto rozhodnutí, protože je považuje za lehkomyslné. Přestože Trump teď trochu couvá, je jeho postup moudrý? A jak se bude situace vyvíjet?

Donald Trump o těchto otázkách hovořil už v době předvolební kampaně. V tomto je konzistentní. Stažení vojsk z oblasti, kde boje nepřinášejí žádný užitek, ale naopak jsou ztrátové z ekonomického i lidského hlediska, vždy pokládal za součást své politiky. Už několikrát oznámil stažení vojsk ze Sýrie, ale nikdy se mu to nepovedlo, proto ani teď nemůžeme ještě s jistotou tvrdit, že se američtí vojáci vracejí domů.

Dnes je situace nová v tom, že američtí vojáci v Sýrii překážejí americké zahraniční politice. Bílý dům se potřebuje dohodnout s Tureckem a Turci pokládají kurdské jednotky, s nimiž  Američané spolupracují v Sýrii, za teroristické. Otázka je, co je pro Spojené státy výhodnější, zda dohoda s Tureckem, nebo s kurdskými bojovníky. Další problém je, že američtí vojáci v Sýrii jsou nelegálně, v rozporu s mezinárodním právem, nikdo je tam nepozval. Mohou jen symbolizovat imperiální politiku. Jestliže válka s tzv. Islámským státem končí, je třeba přijmout realitu a dohodnout se s nejdůležitějšími subjekty, které ve válce uspěly či válku přežily. To je v současné konstelaci možné, jen když Pentagon vojáky stáhne. Ptát se, jestli Rusko nebo Turecko zvítězilo? To je nesmysl. Podstatné je, že v zásadě skončil Islámský stát a je potřeba vymodelovat novou rovnováhu zájmů.

Jak si to kritici Trumpova rozhodnutí představují, nechápu. Skončí válka s tzv. Islámským státem, a co tam budou Američané dělat? Hájit kurdské bojovníky? Ale proti komu? Proti Turkům, kteří jsou klíčovým spojencem USA na jižním křídle NATO, proti syrské vládě či proti vládě v Iráku, kterou vlastně sami dosadili? To, po čem volají kritici Trumpa, není vytvoření stabilní situace na Blízkém východě, ale dosažení nadřazeného postavení USA, či udržení prestiže. Tito kritici si myslí, že Spojené státy ztratí tvář, když se stáhnou ze Sýrie. Jako by velikost USA byla jen v tom, že mají všude vojáky, kteří vyhrávají každý boj. Něco podobného tu už v dějinách bylo. Španělská říše byla první, nad kterou slunce nezapadalo; zhroutila se proto, že vedla příliš mnoho válek na mnoha azimutech najednou. Špatně si definovala velikost i prestiž a náklady na udržení takové říše byly větší než zisk z panování. Spojené státy mohu vyhrát tím, že se ze Sýrie stáhnou a budou se účastnit procesu rekonstrukce země a jejího nového začleňování do architektury Blízkého východu.

Je to také trochu test toho, co dělat v Afghánistánu, kde je situace pro Spojené státy ještě mnohem složitější.

A co nám říká chování Kurdů, kteří v reakci na Trumpův krok do jimi kontrolovaných oblastí pozvali Asadovy vojáky, protože se bojí vpádu Turky podporovaných rebelů?

Všimněte si, že nejvíce vystupují proti stažení vojsk ze Sýrie, když pomineme české veřejnoprávní sdělovací prostředky, představitelé Francie a Velké Británie. To jsou velmoci, které mají lví podíl na tom, že Kurdové nemají vlastní stát. Ony to byly, kdo si rozdělil značnou část dědictví po Osmanské říši. Ony si po I. sv. válce na Blízkém východě vykolíkovaly vlastní koloniální državy. Ony tam svojí sobeckou politikou zasely zmatky – a do dnes si myslí, že toto území mají spravovat. Po I. sv. válce jejich státníci a diplomaté napřed nakreslili mapu Blízkého východu i s Kurdistánem. Když v Turecku propuklo povstání, znovu zasedli k jednacímu stolu, dohodli si novou mapu a na Kurdy, kterých je dnes podle různých odhadů okolo 30 či 40 milionů, zapomněli. Kurdové skončili především v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu. Platí-li ale princip práva národů na sebeurčení, pak Kurdové mají právo na svůj stát.

Problém je, že hranice států se zpravidla překreslují válkou. Čili Kurdové sice mají právo na vlastní stát, ale měl by se nalézt nějaký způsob, jak se válčení vyhnout. Kurdové nejsou v pozici, kdy by si mohli diktovat podmínky; nemají na to potenciál. Všechny státy, o kterých jsem mluvil, se proti vytvoření Kurdistánu stavějí. To nemůžou Kurdové uhrát, je zbytečné jít do sebevražedného boje. Řešení je co největší autonomie jak v Iráku, tak v Sýrii, samozřejmě i v Turecku a Íránu. Představa, že si zajistí suverenitu zbraněmi, potažmo tím, že se tam budou toulat americké speciální jednotky, je nebezpečně naivní. 

Pokud předpokládáme, že skutečně ke stažení vojáků dojde, jaký odhadujete časový horizont?

To nejsme schopní určit, protože o tom nerozhoduje poměr sil na bojišti v Sýrii, ale vnitropolitické hádky ve Spojených státech. Když se vžijete do postoje Kurdů v Sýrii, tak dnes je po případném stažení vojáků USA ohrožuje turecká armáda. Jak Kurdové zareagují? Nejlogičtější je obrátit se na Asada, aby se jich – samozřejmě s pomocí Ruska – zastal. Při troše politického umu se začlení do obnoveného syrského státu v jeho původních hranicích, ovšem s maximální autonomií. To je nejlogičtější politika, kterou syrští Kurdové mohou provádět – a právě tohle vadí spoustě zastánců tvrdé linie. Nesouvisí to s otázkami svobody pro Kurdy, ale je to hra na důležitého za cenu udržování válečného konfliktu, za cenu lidských životů.