Média zásadně ovlivňují výsledky voleb – tolik stará nudná pravda. Teoreticky platí, že volební systém je definován volebním zákonem. Prakticky je vše jinak. S trochou nadsázky by stálo za to přijmout nový víceúrovňový volební zákon o dvou paragrafech: „Za prvé: Volby v ČR se konají dle zásady poměrného zastoupení, s výjimkou senátních a prezidentských, které se konají dle většinového systému. 2. Podrobnosti určí Česká televize.“

Narážím na čerstvou zprávu oznamující, že do krajských diskusních předvolebních studií bude ČT automaticky zvát prvních šest lídrů bez ohledu na to, zda dotyčná strana ve výzkumu v příslušném kraji překonala 5 %. 

Ukazuje to, že veřejnoprávní televize má výjimečný talent dělat věci přesně a neomylně naopak, než jak se sluší a patří a jak káže logika věci. Oč mi jde? Uzavírací pětiprocentní klauzule funguje jinak ve sněmovních volbách a jinak v krajských. Ve sněmovních platí celostátně, v krajských pro každé volené zastupitelstvo (kraj). Princip je vlastně stejný, vždyť v krajských volbách se v podstatě volí 13 různých „parlamentů“.

Česká televize si ovšem kdysi „vymyslela“ zcela fiktivní pětiprocentní hranici na úrovni kraje – světe div se - pro sněmovní volby. A naopak přesně tam, kde by takový postup dával smysl, tedy ve volbách krajských, od něj upustila. A namísto toho zavádí opět zcela nesmyslnou inovaci: automatické vpuštění 6 nejsilnějších stran.

Nejedná se přitom o nějakou malichernost.

1. Připusťme, že předvolební debaty mají impakt, že záleží, kdo v nich dostane prostor.

2. Shodněme se, že výběr má probíhat na základě nějakého férového a logicky koherentního kritéria.

3. Toto kritérium má poskytnout volební systém skutečně aplikovaný na té které úrovni (krajské, komunální, sněmovní, evropské…dle příslušného zákona). Nesmyslnost „krajského řešení“ je snad zcela nasnadě. Představme si, že v jednom kraji výzkum dopadne (v %) třeba takto: 30-25-20-3-3-2-2… A v jiném třeba takto: 20-15-12-11-9-7-6…. V obou případech zkrátka v debatě vystoupí šest nejsilnějších. (Na okraj, čísla to nejsou nikterak nerealistická!)

Na první pohled méně absurdní se jeví televizní vynalézavost ve sněmovním případě. Dopady jsou ale i zde závažné. Shodou okolností totiž debaty startují v malých krajích (LB, KV), kde – opět shodou okolností – bývají nadprůměrně úspěšné malé a nové strany. Uplatníme-li fiktivní 5% krajskou klauzuli, vytvoříme virtuální realitu - jakési zdání, že tyto subjekty mají šanci, že mohou ve volbách uspět i na celostátní úrovni.

Nejedná se přitom o pustou a nudnou teorii. V roce 2006 takto ČT do značné míry „vyrobila“ úspěch zelených. V roce 2010 podobně (a patrně nechtěně) pomohla VV, přispěla k „pohřbení“ lidovců (a málem do sněmovny dostala i zemanovce). I u krajských voleb se ptejme a dívejme, komu všemu to poslouží.

Věda zpravidla nedokáže provést jasný řez: správně-špatně, černá-bílá. Tentokrát je ale vše nad slunce jasné. Jediným metodicky správným postupem pro sněmovní volby by bylo důsledně vycházet z výzkumů na celostátní úrovni. Naopak v krajských volbách se striktně držet 5% uzavírací klauzule v každém kraji zvlášť.

Poloviční pochvala na závěr: správné je, že ČT bude vycházet nikoli ze stranických preferencí, ale volebního modelu očištěného o nevoliče a nerozhodnuté. Tím se zčásti řeší problém, o který (možná) České televizi také šlo: nepoškozovat nespravedlivě malé strany. Šťastné již ale není, že Česká televize hodlá ze vzorku eliminovat i respondenty, kteří o volbě své strany „nejsou pevně přesvědčeni“. Tím se od simulace skutečných volebních výsledků opět nešťastně vzdalujeme – vždyť kolik statisíců je voličů, kteří po několikaměsíčním váhání nakonec se zatnutými zuby do urny nějaký lístek hodí, aniž by o své volbě byli skutečně „pevně přesvědčeni“?

Originalita a invence je hezká věc – občas dokonce i v televizi, i když mnohem častěji nikoliv. Pokud jde ale o vážné věci, bývá radno držet se logiky platných norem a pravidla zdravého rozumu.

Autor je politolog