„U nás doma to máme lehké. Říkáme těm protestujícím a zlobivým pravicoví nebo levicoví extremisté a záleží jen na tom, který odborník na extremismus, případně policista, o tom rozhodne.“ Takto začíná svůj komentář k demonstracím proti summitu G20 v Hamburku doktor Zdeněk Zbořil. „V SRN je to trochu obdobné, ale i trochu odlišné. Rozdíl je v tom, že se pravé důvody sociální nespokojenosti, které tam existují, zatajují. A jen trochu jinak než u nás,“ dodal. Podle politologa je v Německu situace složitější: „Mohli bychom začít tzv. městským proletariátem, tj. těmi, kteří jsou nejen nezaměstnanými, ale hlavně nespokojenými. Domnívají se, že okázalý blahobyt menšiny v Německu, ale i v ostatních zemích EU, je uráží. Ve specifických lokalitách velkých měst nemají možnost se vyjádřit jako občané jinak než na fotbalových stadionech, kde se pěstuje německý nacionalismus nejen jako nazi, ale i jako víra v národ, který je nade vše. Kdybych si mohl pro stručnost dovolit redukci celého problému, není to ani konflikt mezi chudými a bohatými, ale mezi uraženými, poníženými a těmi, kteří jim svou pýchu a nadřazenost dávají až okázale najevo.“

Protesty se zvrhly v pouliční válku, policie nasazovala vodní děla, slzný plyn, použila obušky. Europoslanec Jan Zahradil reagoval na sociální síti takto: „Hamburk nám připomněl, že zatímco naši komunisté už jsou tlupa v zásadě neškodných a konformních strejců, skutečné nebezpečí levicového extremismu přichází od mladých ‚alternativních‘ radikálů vybavených novou revoluční ideologií a rekrutujících se ze střední vrstvy. U nás je symbolizuje třeba A2larm a Deník Referendum.“ A co na to říká politolog? „Nevím, co myslí pan Zahradil ‚levicovými radikály‘. Jistě to nejsou jako ještě před několika desítkami let obdivovatelé Che Guevary, Ho Či Mina a Mao Ce-tunga. Ale rozhněvaní jsou. Mají jinou představu o světě, ve kterém chtějí žít, a ta se velmi liší od toho, čemu se dříve říkalo establishment. Alespoň v Evropě, a není důležité, zda jsou mladými starousedlíky nebo novými přistěhovalci. Setkávají se s tolika ústrky, nemluvě o omezování osobní svobody, že se domnívají být k nim navěky odsouzeni.“  Kromě generačního vzdoru, který se s železnou pravidelností „revolučně“ vrací v Evropě během každého nového dvacetiletí, postrádají podle Zbořila i víru nejen v boží milost, jak o tom mluví papež František, ale i víru ve smysl své existence. „Reagují nejen na moc peněz, ale i na někdy až ďábelské nositele zla, které jim předkládají jako dobro,“ dodává.