Na shromáždění k výročí 17. listopadu přesvědčoval na pražském Albertově před několika stovkami studentů bývalý předseda české vlády z dob federace a později i předseda Senátu Petr Pithart o tom, že není rozdíl mezi „pražskou kavárnou“ a venkovskou hospodou. Bývalý politik, který se projevem k nedávnému Havlovu výročí v Rudolfinu, ale i úvahami o vlastní prezidentské kandidatuře a teď i v roli hlavního řečníka na Albertově jakoby vracel z ústraní, vyzval lidi, aby se nenechali rozdělovat kategorizováním a údajnou příslušností k některým uměle vytvořeným skupinám. Jednou z nich je takzvaná pražská kavárna, jak prezident Miloš Zeman označuje intelektuály, jejichž hlas nevypovídá o tom, co lidi skutečně trápí. Podle Petra Pitharta ale není rozdíl mezi pražskou kavárnou a venkovskou hospodou, protože Češi spolu vždy mluví napříč těmito skupinami a budou i nadále.

„Je zajímavé, že Petr Pithart ve svých politických esejích, ale i v politických projevech, hojně používá různé metafory – dvojdomek, slyšet trávu růst, nyní i firma, ve které se kádruje, ale nehlasuje – a jiným to nepřeje. Zejména prezidentovi, jehož některá slovní spojení je sice možné považovat za trochu obehraná, ale někdy naopak vhodnější k vystižení povahy situace než u mnoha jiných, kteří se o něco podobného pokoušejí. To porovnání pražské kavárny s venkovskou hospodou je dobrý nápad, ale odcizený TGM, který kdysi říkal, že ‚nedostatek politického a filosofického vzdělání vede k přeceňování politiky a k jejímu zvodnatění. Vzniká tak pustý politicism hospodský, jenž svým demokratickým pivem o nic není lepší než blaseovaná reakce aristokratického šampaňského‘,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.

Pithart straní těm, co za život nepostavili ani psí boudu

Zmíněnou metaforou s firmou, v níž se kádruje, ale nehlasuje, se Petr Pithart na Albertově opřel do Andreje Babiše, který se pro něj stal vedle prezidenta druhým terčem. „Bývalý předseda české vlády a kdysi také člen Mlynářovy ideologické komise ÚV KSČ někdy nedostatečně rozlišuje mezi ideologizovaným politikařením a baťovským řízením národního hospodářství. Prokázal to kdysi už při hektické likvidaci JZD Slušovice, ale i tím, že více naslouchal ‚ekonomům‘ a méně ‚národohospodářům‘. Sice si vážil a snad i váží odkazu prvorepublikového předsedy vlády Antonína Švehly, který (ačkoli statkář a sedlák) dokázal ovlivnit pozemkovou reformu a princip ‚zbytkových velkostatků‘, aniž musel parlament proti němu přijímat lex-Švehla. Babišův obdiv k Baťovu podnikání ale nemá rád a někdy to vypadá, že straní těm, kteří za celý život (tentokrát podle metafory Andreje Babiše) ‚nepostavili ani psí boudu‘,“ upozorňuje politolog.

Za varování, že se ani nenadějeme a mohli bychom se octnout v objetí partnerů z Východu, třeba toho, o němž jsme se dozvěděli, že je strategický a že umí dobře stabilizovat umrtvenou společnost, sklidil Petr Pithart na Albertově aplaus. „Myslím, že čínské ekonomiky se můžeme obávat, protože její expanze je mimořádná. Ale když jsme se nemuseli bát vřelého objetí Volkswagenu nebo Siemense, anebo dokonce hned několika bank, které své zisky spotřebovávají nikoli jen v rámci EU, ale i německé ekonomiky, tak snad to objetí nebude tak nebezpečné. Úspěšně komunikujeme hned s několika korejskými korporacemi; a to jsme se dodnes ještě nenaučili, že se ta Jižní Korea správně jmenuje Korejská republika. A možná ten aplaus přihlížejících byl proto tak intenzivní, že jde o ty, kteří z mnoha důvodů, někdy i jen díky své neschopnosti, nemají asijským ekonomikám co nabídnout,“ myslí si Zdeněk Zbořil.

Přetahování o to, kdo dokáže být nejvulgárnější

Početně největší akcí bylo 17. listopadu shromáždění na Václavském náměstí pod taktovkou iniciativ Vraťte nám stát a Kroměřížská výzva. „Svobodně zvolený prezident se stal již neúnosným morálním i bezpečnostním rizikem pro tento stát. Lidé kolem něho zrazují ideály 17. listopadu a bez mandátu voličů obracejí kormidlo naší země k nedemokratickým státům Východu,“ bouřil před lidmi teolog Tomáš Halík. Režisér Břetislav Rychlík si pochvaloval, že jeho generace žije v nejlepší době, v jaké kdy žila. „Navzdory tomu, kterého nechci ani jmenovat, který sídlí na Hradě a který je beztak mužem minulosti, protože nemá této zemi co nabídnout,“ poslal nemilosrdný vzkaz na Hrad. Režisér Jiří Menzel zase ve svém proslovu zmínil, že by se měla trestat urážka židle, na které sedí hlava státu. „Protože té urážky se nejvíce dopouští ten, kdo na ní sedí,“ konstatoval Jiří Menzel.