Jeden z ohlasů na váš předchozí rozhovor pro ParlamentníListy.cz zněl, že islám zkrátka do Evropy nepatří. Je to zlo, kterému se bude v našich „demokratických“ podmínkách dobře dařit, pokud se mu včas nezabrání. Nejjednodušší obranou je, tohle zlo do Evropy vůbec nepouštět. Jak byste na to zareagoval?

V demokracii nezabráníte šíření žádného náboženství. Umírněný a tolerantní islám v malých komunitách jistě není problém, obdobně jako nejsou problémem židovské nebo hinduistické náboženské komunity. Evropa je ze své podstaty tolerantní k různým náboženstvím a světonázorům. Zákazy nebo restrikce pouze podkopávají její základy. Ale zároveň má Evropa důležitou historickou zkušenost, kdy se jí několikrát nevyplatilo tolerování různých forem agresivního politického náboženství. Ty pak vedly k masovému násilí, rozpadu demokratických států a utrpení miliónů lidí. A právě agresivní politický islám je jedním z těch současných ohrožení.

Odvolal bych se na text Fethullaha Gülena, uveřejněný v deníku Le Monde 17. prosince 2015, který nabádá muslimy ke kritickému přezkoumání pojetí islámu. Tento text je velkou nadějí do budoucna, ale zároveň důkazem, v jaké hluboké krizi se islám v důsledku radikalismu a politizace nachází. Islám je do značné míry postaven na právních verdiktech středověku, což ostatně kritizoval i sám Güllen. Problém je tedy teologický a právní. V této oblasti evropské instituce jen těžko něco zmůžou. Nedokážu si představit, jak Juncker nebo Merkelová vstupují do teologické diskuse náboženství, kterému očividně vůbec nerozumějí. Evropské elity stále věří jen v mírumilovný islám, ale ten je určitým ideálem, ke kterému má islám v současnosti bohužel hodně daleko.

Vzhledem k tomu, že se zabýváte náboženskými zdroji genocidního násilí, určitě máte na islám svůj názor. Souhlasil byste s názorem, že islám není víra, není náboženství, ale je to jiná forma vlády než demokracie, a je jen otázkou času a podmínek, kdy nabude vrchu ta její nejhorší forma?

Islám nepochybně je náboženstvím i vírou. Problémem islámu je, že v něm neproběhlo oddělení státu od církve. Vždy, když náboženství drží i politickou moc, nebo je s ní v pevném svazku, deformuje se v ideologii. Křesťanství prošlo dlouhou cestu a stalo se plně tolerantním náboženstvím až ve chvíli, kdy ztratilo moc. Ostatně dnes slyšíme nejvyššího představitele katolické církve, který se za tuto cestu omlouvá, protože stála život a svobodu mnoha lidí v různých kulturách světa. Jaký bude další vývoj islámu, záleží především na samotných muslimech a jejich intelektuálních elitách. Prozatím se o zemích, kde dominuje islám, nedá příliš hovořit jako o demokraciích.