Angela Merkelová vyjela za Putinem a naříkala, že na Ukrajině není žádný progres. Putin odvětil, že za to může Kyjev. Vyčítala, že donbaské republiky znárodňují továrny, Putin to odmítl. Vyčítala, že v Čečensku mučí homosexuály, Putin to odmítl. Vyčítala zákroky proti demonstrantům při nedávných demonstracích, Putin odvětil, že v Evropě jsou podobné zákroky ještě brutálnější. Kde je pravda? Jak hodnotit toto setkání? Analytik Vladimír Votápek píše, že Merkelová nic nezískala, ježto Putin prohrál. 

Nemá moc smysl zabývat se konkrétními výtkami a jejich odmítáním. To je jen takový slovní ping-pong, který se v posledních letech hraje dnes a denně. Důležitější je, že Rusko nevrátilo a nevrátí Krym nebo že minský proces je dál v kómatu. Právě to byly přece hlavní argumenty, které německá kancléřka v posledních třech letech coby „lídr Evropy“ – jednomyslně s Barackem Obamou – uváděla k vysvětlení protiruských sankcí a „mezinárodní izolace“ Ruska. Za uplynulé tři roky se na této realitě nic nezměnilo. Tak proč vlastně Angela Merkelová do Soči za Putinem jezdila? Jednoznačnou odpověď na tuto otázku nemám, protože netuším, co se německé kancléřce honí hlavou. A vlastně ani netuším, proč ji ruský prezident (při vší předpokládané bezobsažnosti rozhovorů) přijímal. 

Na první pohled se zdá, že ve hře jsou blížící se německé parlamentní volby. Bavorský šéf Horst Seehofer, takto velký „Putinův přítel“, se kritikou (nejen) ruské politiky Merkelové nijak netají, šéfové koaličních sociálních demokratů zase připouštějí, že ruská tajná služba volby v Německu nijak neovlivňuje. Chci říci, že každý, kdo v Německu něco znamená, s Ruskem nějaký ten vztah, sankce nesankce, udržuje nebo alespoň neboří mosty; a hlavním soupeřem Merkelové je Martin Schulz, který proslul svým „chladem, který míří na Rusko“. Třeba si jen chtěla trochu vylepšit předvolební „image“, že není žádná zatvrzelá demagožka a že dává v současném až příliš napjatém světě přednost dialogu před konfliktem. Fakt nevím. 

V každém případě tím ale sama nabourává svůj vlastní euroúkol „mezinárodně izolovat“ Rusko. Merkelová cestou do Soči asi opravdu nic moc nevyhrála, ale nezdá se mi, že by současně měl Putin něco prohrát. Jeho vláda se se západními sankcemi v zásadě naučila žít a počítá s nimi ve státním rozpočtu ještě přinejmenším na dva roky dopředu. A protesty, které tu a tam v Rusku propukají, jsou motivovány spíš bojem proti korupci než snahou zavést zemi zpátky pod diktát Západu. Na druhou stranu ale celou tou návštěvou Rusko nejspíš ani nic moc hmatatelného nevyhrálo – Kreml sice může v médiích ukazovat cosi v duchu „hele, kdo všechno za námi už jezdí/dolejzá“, ale to je taky asi tak všechno. 

Merkelovou střídá v Soči Erdogan, který si odveze zajímavý kšeft: Koupí si ruské protiraketové systémy S-400, a to, prosím, na úvěr. Jak si máme vyložit takový nákup a co nám značí do budoucna? Zároveň přijíždí s prosbou, zda by nebylo možné zrušit všechny sankce, které proti Turecku Rusové uplatňují. Ochladly turecké vztahy s Evropou tak, že se teď bude „sultán“ orientovat na Východ? A mimochodem, co změní ve vztazích USA–Turecko americká chuť chránit syrské Kurdy, které by Erdogan s chutí pomlátil? 

Osobně silně pochybuji, že je dodávka ruských raket už opravdu „hotová věc“. Tím spíš, že o ní mluví spíš Turci než Rusové. Vlastně si ani neumím představit, jaké záruky by Erdoganovo Turecko mohlo Rusku nabídnout, že ony supermoderní raketové systémy obratem ruky nepředá svým stále ještě spojencům z NATO k rozmontování a prostudování. Spíš se to všechno jeví především jako turecký pokus vyvinout další tlak na Západ a získat od něj všelijaké další ústupky: „Udělejte, vy křižáci, co chceme, nebo ty vaše plány na obklíčení Ruska raketovým deštníkem skončí v popelnici.“ 

Faktem je, že politika současného Turecka se do značné míry nese ve znamení nejrůznějších nátlaků. Na jedné straně je tu třeba onen vámi zmíněný požadavek na zrušení ruských sankcí, ale přednesený v době, kdy Turecko samo citelně navýšilo dovozní cla na ruské obilí, což – soudě podle komentářů v ruských médiích – Moskvu hodně „nadzvedává“, a to se všemi příslušnými důsledky. Na straně druhé je tu dost razantní politika vůči Evropě, která se stále točí kolem migrace, evropského „výpalného“ Turecku za zadržování migrantů a v neposlední řadě kolem bezvízového styku. A na straně třetí pak postoj vůči Trumpovým USA, jejichž trpělivost Ankara napíná k prasknutí pokračujícími útoky proti Kurdům. Americké i ruské jednotky už zaujaly pozice mezi Kurdy a Tureckem na severu Sýrie, aby „vlastními těly“ zabránily nejhoršímu, nejspíš s předpokladem, že Turci do války s USA a Ruskem nepůjdou. V obou posledních případech hraje Erdogan na to, že je jeho země členem NATO a že „vysokými západními hodnotami“ opentlená Aliance nutně potřebuje i to „sultánské“ Turecko. A Rusko potřebuje Turky vlastně ze stejných důvodů. Ankara této pozice využívá nebo rovnou zneužívá, ale výsledkem je, že si aktuálně vytváří (ne)přátele, kam se člověk podívá, jako by zkoušela, kdo první mrkne. Mám silný pocit, že Erdogan hraje vabank. Podle mého vcelku zbytečně, protože není žádný racionální důvod vše zcela „hrotit“. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. 

A to, jestli se bude orientovat na Východ? Pokud onen „Východ“ pojímáte obecně, tak je to vcelku přirozené. Spousta zemí, jejichž politici vidí dál než za Brusel a horizont příštích voleb, se orientují na Eurasii. A Erdogan prohlubuje spolupráci se Šanghajskou organizací pro spolupráci a bude zanedlouho jedním z účastníků summitu Hedvábné stezky v Číně. 

Prezidentská kampaň ve Francii nabrala ostré tempo, když Marine Le Penová přišla mezi dělníky, kterým chtějí zavřít továrnu. Ti se s ní fotili a objímali ji. Když tamtéž přijel Macron, vybučeli ho. Nicméně, v podstatě všichni voliči odpadlých kandidátů jdou za Macronem. Sice pouhá třetina proto, že má ráda Macrona, ale zbylé dvě třetiny proto, že nechtějí Le Penovou. Je výhra Macrona neodvratná? A co se pak s Francií stane? A splní prezident Macron své silácké sliby, že si „podá“ Polsko a Maďarsko za to, že tam porušují demokratická pravidla a nechtějí uprchlíky? Jak čtete, mimochodem, toto pozoruhodné prohlášení? 

Už jsem neodhadla výsledky hlasování o Brexitu, ani o Trumpovi, a tak se nebudu znovu dobrovolně blamovat a tvrdit, že ten nebo ta v té Francii „neodvratně“ vyhrají či prohrají. Nechám se raději překvapit – nebo nepřekvapit, samozřejmě. V každém případě platí, že Emmanuel Macron je „umělohmotné stvoření“, jehož loutkovodiči usilují jen o to, aby udrželi v chodu současný „systém“. A už jen proto také Macron nikdy nebude řešit problémy, které do druhého kola prezidentské volby vynesly Marinu Le Penovou. Kapříci si vlastní rybník přece nevypouštějí. Tudíž problémy budou v případě jeho pravděpodobného vítězství jen narůstat a následná „exploze“ bude jen o to větší. Vlastně mi na tom všem přijde nejšílenější, že tady v Evropě problémy obecně neřešíme, protože nám ke spokojenosti paradoxně stačí, že jsme je přehlasovali… 

A obecně totéž platí i pro Macronovy výpady proti Polsku či Maďarsku: pamatujme, je to jen bizarní výtvor systému, a tak z jeho úst vychází jen hlas bruselské a globalizační mašiny, která potřebuje glajchšaltovat. Přitom ale netřeba zapomínat, že za sebou Macron nemá žádnou skutečnou politickou stranu, a ve francouzském prezidentsko-parlamentním systému proto nemusí spoustu věcí vůbec protlačit ani parlamentem. To platí pro Francouze, pro nás ostatní bude asi bohatě stačit, že se případně stane „novým hlasem“ a „novou tváří“ bruselských, nadnárodních a globalizačních loutkovodičů… To si ještě užijeme orwellovské bžundy! 

Saúdská Arábie dostává v rámci OSN prominentní úkoly a posty v rámci ochrany lidských práv. Pojďme se, prosím, podívat na stav lidských práv v Saúdské Arábii. Vezměme to třeba podle toho, co se vyčítá Putinovi: Nedostatek demokracie, falšování voleb, utlačování médií a opozice, ubližování homosexuálům, obrovská korupce, agresivní politika vůči sousedům, týrání vězňů, nezákonná svévole policie... 

V Saúdské Arábii žádná lidská práva nejsou, takže výčet jejich porušování je zhola zbytečný. Je to skutečná lidskoprávní hororová show, kde se sekají hlavy tupým mečem, sekají ruce, bičuje a tresty smrti se udílejí i za ateismus. Je velkou ironií, že Angela Merkelová do Soči za Putinem letěla zrovna z Rijádu, kde s tamními feudály mluvila o přátelství a spolupráci – rozuměj, o prodeji německých zbraní – a o lidských právech ani nemukla. 

Ale bez ohledu na fakt, že třeba jen ženy – tedy polovina obyvatelstva – v Saúdské Arábii žijí coby skuteční „podlidé“, je bizarní, jak Západ vylepšuje tuto image na mezinárodní scéně. Před dvěma lety USA „svěřily“ právě Saúdům šéfovské křeslo ve Výboru OSN pro lidská práva, a dokonce jim daly pravomoc, aby si sami mohli vyšetřovat své vlastní válečné zločiny spáchané při agresi do chudičkého, ale o to hrdějšího a vzpurnějšího Jemenu. V současnosti saúdské zájmy v tomto výboru zastupuje jordánský princ, který dopředu „pochybuje“ o všech saúdských válečných zločinech v Jemenu, ale aktivně hodlá trestat například Rusko nebo Sýrii. A před pár dny byla Saúdská Arábie dokonce zvolena do Komise OSN pro práva žen. To fakt není vtip! Hlasování bylo tajné, hlasovat proti ani nešlo, a tak se jen sedm zemí z celkem pětačtyřiceti alespoň zdrželo… To jen na okraj, pro chvíli, kdy tady zase někdo spustí o lidských právech. 

Donald J. Trump dal „do placu“ myšlenku, že Kim Čong-un je „pěkně hustý“ mladík, když dokázal získat moc v tak mladém věku a udržet si ji proti takovým jestřábům, jako jsou severokorejští generálové nebo jeho vlastní rodina. Také nadhodil, že by se s Kimem eventuálně i mohl sejít! Také jste měla pocit, že jste se přeslechla? 

Přeslechnutí? Naopak, měla jsem hřejivý pocit, že „jsem to přece říkala“. Už minule jsme si ujasňovali, že USA do války s fantasmagorickou Severní Koreou, která Ameriku ani nijak neohrožuje, nepůjdou, a to kvůli Číně, protože právě Peking je šéfem této oblasti. Ostatně, uznalo to před pár dny i Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN), které v rámci „zlepšené kooperace“ Pekingu dalo více méně volnou ruku v Jihočínském moři a vypustilo ze svého nejnovějšího dokumentu zmínky o dřívějších územních sporech. Kdysi se právě do této oblasti chtěl s podporou spojenců z ASEAN vtěsnat Barack Obama… 

Ale zpět. Všechny podobné krize ve vztazích různých Kimů a USA nakonec vždy vyústily v přímé či nepřímé rozhovory, a to za asistence Číny či Ruska. Takže jediným překvapením byla ta Trumpova slova o Kimovi coby „pěkně hustém“ mladíkovi. On použil hovorové „cookie“, což asi nejde přesně přeložit jen jako „mladík“, ale i tak. Svou nezvyklostí zábavné. 

Jak zhodnotit DJT po prvních 100 dní ve funkci? Tomáš Klvaňa napsal, že to kupodivu nebylo tak hrozné... Což je asi singifikantní. 

Před chvílí jsem řekla, že je Trump některými svými projevy zábavný. Zcela neprezidentsky. A harašení zbraněmi před „nejmladším z rodu Kimů“, po čemž následuje „cookie“, je svým způsobem už tak nějak Trumpův „trademark“. Vezměme si to popořadě: po chemickém masakru v syrském Chán Šajchúnu, který se pro jistotu – a pro udržení našeho příběhu o obvyklém podezřelém – stále nijak objektivně nevyšetřuje, nařídil „trestný“ raketový útok na jakousi, spíše náhodně vybranou syrskou leteckou základnu. Média byla plná toho, jak to Trump tomu Asadovi „natřel“, ale už druhý den z oné základny zase startovaly syrské stíhačky. Následovala „Matka všech bomb“, prý největší nejaderná bomba, kterou má Pentagon k dispozici, shozená v afghánských horách prý na tunely využívané Islámským státem. Dnes už i BBC přiznává, že se nikomu vlastně nic nestalo, Daeš asi nepřišel o jediného maníka a tunely taky slouží dál. Takže, cosi tam sice bouchlo, ale jen jako gesto a sousto pro média. Ochota jednat s Kimem – po pár dnech strašení – proto přesně zapadá do vzorečku. 

Nesleduji nijak do hloubky Trumpovu vnitřní politiku – naplňování onoho hesla „Amerika především“ – ale tato zahraniční šou mu jistě pomohla získat si až „clintonovsky“ válečnické ostruhy doma, aniž by ve světě nějak rozhodily běžící řád. Doma si ale špatně rozhodně nevede, protože snad 96 procent jeho voličů dále stojí za ním, zatímco preference Demokratů utopených v hledání ruských hackerů a agentů se rychle propadají. 

Suma sumárum, svět je z Trumpa po 100 dnech sice dost zmatený, protože až příliš často nemůže uvěřit vlastním očím a uším, ale třeba pochopí a zvykne si. A doma se mu daří. Takže vlastně úspěch. Přinejmenším píárový. 

Mimochodem, když jsem u těch různých trumpovských „fakeů“. Je zvláštní, že v případě raketového útoku na syrskou základnu zůstala zcela stranou pozoruhodná skutečnost, že ze 60 odpálených raket Tomahawk jich na cíl a okolí dopadlo jen necelých třicet. Co se stalo s těmi ostatními, když Sýrie nehlásí ani to, že by někam spadly „cestou“? Sestřelili je snad Rusové? Nebo je „jen“ elektronicky „oslepili“? Stali jsme se svědky skutečného americko-ruského střetu, aniž bychom to vůbec věděli? Není snad zrovna tohle důvodem, proč americký ministr zahraničí Rex Tillerson posléze v Moskvě konstatoval, že „další útoky na Sýrii už nebudou nutné“? Spekulovat je tak snadné… Nicméně, podle amerického ministerstva zahraničí obnova vztahů s Ruskem začne právě na „spolupráci v Sýrii“. Jsem zvědavá, co z toho bude. 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom příští týden měli sledovat?

Nejzajímavější událostí příštích dní bude zcela jistě druhé kolo prezidentských voleb ve Francii.