Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Rok 2015 pokládám pouze za součást přelomového období, přicházející nové „osové doby“. Tento název původně použil německý filosof Karl Jaspers pro dobu mezi 800 až 200 př. n. l., kdy se tehdejší společnosti ocitly v krizi. Nezávisle na sobě pak vznikly nové nábožensko-filosoficko-sociální systémy, které ovlivňují život dodnes. V Indii se rozvinul hinduismus a buddhismus, v Číně taoismus a konfucianismus, v Orientě judaismus a zoroastrismus, v Řecku filosofická reflexe. Ve všech případech jde o pravidla „cesty životem“, která jsou v určitém souladu s transcendentnem a přírodou, avšak na jejich formování má svůj podíl člověk. To je výsledkem jeho sebeuvědomění coby mravně odpovědného jednotlivce. Osovou dobou by se tedy dalo nazvat období, kdy se dospívající lidstvo stalo vědomým tvůrcem a interpretem svých dějin. A k nutnosti učinit podobný, kvalitativní krok spějeme i dnes.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Evropské elity nemohly neselhat, protože všechny evropské politické špičky jsou systematicky odposlouchávány. Jsou to politici vesměs tuctoví, kteří Spojeným státům poskytují hojnost kompromitujících materiálů na sebe a na financování svých politických stran. Proto ani nemohou jednat podle svého nejlepšího vědomí, protože nemají čisté svědomí.

To vše se děje v kontextu boje o udržení světové dominance dolaru, kterému je konkurencí euro, platidlo migrační vlnou masírované EU. Evropa nemůže být úspěšná, protože analyzuje věci od prostředka, až když nastanou, a nejde k příčinám. To je pak ale každá léčba těžká!

Otázkou ale je, jestli Evropa vůbec na to má. Je strašně povrchní. Odkazuje se neustále na své křesťanské hodnoty, ale téměř nic z nich ve svém rejstříku reálně nemá. Je ustrašená. A jak zní stará moudrost: Jen pro to stojí žít, za co je člověk ochoten umřít. Zde v Evropě nikdo za nic. Sebrat prachy a zmizet. Navíc Evropa ztrácí i prostou chuť k životu, vymírá. Nevaž se, odvaž se. Proč bys přiváděl na svět nějaké uřvané hladové krky? Zajeď si na zážitkovou dovolenou na „Kanáry“, zbylé prachy naházej do forbesu. No, za takovou Evropu umírat, to by asi musel být jeden na hlavu.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Prožili jsme další „antizemanovský podzim“? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Toto jsou přesně příznaky blbé nálady. A ještě blbější je, že nikdo nemá dostatek rozumu, aby přešel na sestupnou křivku společenského napětí. A může za to i Zeman, protože nedokáže svým protivníkům přiznat ani „ň“. Možná je ambiciózní, ale slepý. Kdyby prorazil onen bludný kruh nesnášenlivosti, zapsal by se zlatým písmem do historie. Ale na to on asi nemá, a je to škoda. Přitom v zahraniční politice učinil některé dobré, ba vynikající kroky. Když ale promluví na téma islámu, chová se jak náhončí teroristů. Všechny muslimy pozurážet několika vychýlenými větami, to je hrůzný sen. On měl už kdysi strašný úlet, když G. W. Bushovi nakukal neověřenou informaci (která byla průběhem času spolehlivě vyvrácena) o „pražské stopě“, která dávala do souvislosti teroristy z 11. září 2001 s Irákem, a tím pomohl uvést Spojené státy do strašného omylu. Jeho čin se podobá roli Edvarda Beneše, který měl Stalinovi zprostředkovat desinformaci německé rozvědky, v jejímž důsledku bylo velení Rudé armády hůře než zdecimováno (kauza Tuchačevský).

Zeman by se měl poučit třeba u protiteroristického experta Amichaje Magena z institutu v Hercliji, který řekl, že „bojujeme o mysli a duše muslimů, i v Evropě. Ale džihádisté taky“. Způsob chování Zemana je však přesným opakem, který plní ty nejsmělejší tužby teroristů. Uvědomí si to někdy?

Na druhou stranu je obdobná škoda, že Zemanovi odpůrci jsou na tom lidsky stejně bídně, nedokážou mu přiznat ani ťuk, ani náznakem vyjít vstříc. Kampaně proti Zemanovi jsou dosti přízemní, i když, zase pravda na druhou stranu, on sám k tomu poskytuje dost příležitostí. Není to žádná slast, aneb slovy Víta Kremličky „je štěstí v této zemi žít a je neštěstí to štěstí mít“.

A jestli to bude gradovat? Podívejte se na ty anonymní výlevy v diskusích pod články na internetu. V prostředí, kde je trpěným zvykem, neřku-li módou, anonymně kanalizovat své mysli, je mi proti té bandě psychotiků sympatický každý vrah, který šel „na férovku“. Jinými slovy, je to na každém z nás, zda dokážeme mentálně dozrát, učinit ten krok od puberty k dospělosti, a začít se chovat hrdě. Utrhli bychom se demoralizované Evropě o koňskou délku! (Ovšem nejšílenější na tom všem je, že si myslím, že na to máme!)

Totéž se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové.

Jde o souběh několika tendencí, jako ostatně asi vždy. Jednak je Evropa ustrašená, navíc neví, jak se bránit. A začíná zmatkovat, čímž ztrácí její jednání efektivitu. O mnoha nápadech se říká, že měly být nejprve vyzkoušeny na zvířatech (to by ochránci ječeli!). Ale na lidech se aplikují hned, jak se ti nejlepší z nás dostanou k mandátům a moře jim začne být po kotníky.

Nicméně největší nebezpečí pochází od nás samých. Politici by měli provádět základní osvětu, týkající se demokracie, totiž že bychom se zde měli nějak srovnat, chceme-li přežít, ačkoliv nemáme stejné názory. Ostatně stejných názorů už bylo dost, nebo se do té doby snad chce někdo vracet? Asi ne, takže se smiřme s tím, že zde s námi žijí lidé s protivnými, až velmi protivnými názory.

Jak velmi přesně napsal Přemek Houda v Lidovkách o jakési skupině: „Nechť Ortel zpívá! A proč? Zdravá společnost Ortela i s Mešitou snadno přečká, nemocné nepomůže, i když zakáže všechny Mešity a Ortely světa.“ Tudíž je blbost hned myslet persekučně, protože to bychom se dostali na úroveň Ústředního výboru KSČ v roce 1976, kdy se rozhodl zavřít Plastiky.

A jestli bude zvolena Merkelová, to opravdu není můj byznys. Zajímá mě pouze, jak se ti zvolení lidé budou chovat, ale sázet si na ně nebudu, nejsou to mí favorité a toto nejsou dostihy.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?

Rusko je na tom asi překvapivě lépe, než se zdá. Dovolím si to paradoxně odvodit od nepochybně velké podpory, které se dostává protiruským propagandistům v naší zemi. Jejich aktivity rostou jak houby po dolarovém dešti. Dobrý příměr, že? I s tím „houby“, co mají v rukách, jak se při jejich chatrné argumentaci ukazuje.

Postavení Ruska potvrzuje i ten zoufale silový boj, který ti nešťastníci vedou, aby si vysloužili svůj žold. Neštítí se vypracovávat seznamy „proruských“ webů a aktivistů – to je skutečně totalitní praktika z padesátých let. S demokracií to nemá co dělat! Jsem zoufalý z toho, že se neozvou chartisti, protože to je přesně moment, který by neměl ve společnosti zůstat bez razantní odezvy. Ukazuje se tím jen, že disent není žádná značka, že to bylo jen provizorní společenské zaparkování různých lidí v určité době, a že někteří tam byli s pochopením situace, a jiní byli pouze nešťastní, že nejsou „nahoře“. Nyní si to tedy vynahrazují, aniž by co z minulosti pochopili. Třeba to, že je třeba se zastat druhých, právě těch s protivnými názory, protože – jak se dlouho říkalo v disentu, který chtěl dosáhnout společenského dialogu – pouze v tom dialogu se může společnost zdravě vyvíjet.

Je však až komické, jak si mnozí ten dialog představují – že se snad všichni na sebe budou usmívat a mít šťastné výrazy v tvářích a hovořit to samé. Ne, nikoliv a hovno, jak pravil mistr Vaculík. Dialog, ten žádoucí společenský dialog, se totiž velmi pravidelně vede s protivnými lidmi s protivnými názory s protivnými ksichty s protivnou gestikulací a mimikou, prostě eklhaft, žádné souznění duší. Jediné, co nás může s touto situací alespoň malinko smířit, je to, že stejně blbý pocit z dialogu s námi mají ti protivní lidé.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Milan Syruček zřejmě vychází z existence americké studie „Migrace jako zbraň“. To je machiavelisticky chladná, přesná a děsivá analýza. Ano, to náhlé vzedmutí utečenců není jinak vysvětlitelné, ani směry jejich pochodu. Koincidence s teroristickými útoky není náhodná, ale nevychází z logiky migrace. Právě naopak.

Do Evropy zjitřené teroristickými útoky se vhání další dráždidlo. Ti Evropané, kteří se neudrží a prvoplánovitě zareagují plošně, obecně proti uprchlíkům, navozují situaci, že Evropa je zaplavována masou, která se tou projevovanou nenávistí homogenizuje, ale ve smyslu nepřátelském vůči domácímu obyvatelstvu, které však není schopno oné migrační vlně zabránit. Je to takový samosvorný proces, kdy si Evropa chystá vlastní nedůstojný konec. Nezbývá mi než znovu připomenout onoho již citovaného izraelského experta Amichaje Magena, že klíčovým je boj o mysli a duše muslimů. Neříkám, že se to musí někomu líbit – ale jestli Evropané dají více na pocity, než na rozum, pak je čeká konec, který si zaslouží.