O zahraniční politice nastupujícího prezidenta USA Donalda Trumpa se už dlouho spekuluje. Někteří očekávají pomalu apokalypsu. Jiní do nového šéfa Bílého domu vkládají spíše nerealistické, doslova revoluční naděje. Jisté je jedno, do Bílého domu nastupuje v řadě smyslů „nepopsaný list“, což může být výhodou, ale také nevýhodou. 

Volební kampaně nejsou přesnými signály konkrétní politiky. Tím spíše to platí pro kampaň Donalda Trumpa, která si potrpěla na mediální efekt v podobě velkých slov a gest. Zahraniční politika velmoci, jako jsou USA, je nicméně mnohem složitější labyrint a nestojí jenom na veřejně prosloveném. 

Nové pojetí USA jako velmoci ve světě 

Z dosavadních signálů je jasné, že Trump jde do Bílého domu s programem, který nestaví na myšlence „liberálního intervencionismu“, který prosazovala nejen administrativa Baracka Obamy, ale už a výrazněji předchozí vlády Bushe ml. Je pravděpodobné, že Trump nebude chtít za každou cenu všechny spasit, nicméně to neznamená, že se upne k nějakém staromódnímu izolacionismu začátku 20. století. 

Volební slogan Trumpovy kandidatury „Amerika na prvním místě“, který se nepochybně týkal také zahraniční politiky, není rezignací na postavení světové velmoci. Je to spíš výzva pro nové rozdělení nákladů a nové určení amerických priorit. Zároveň už dal Trump také ale najevo, že bude zvyšovat vojenské výdaje a vojenský arzenál USA a nebude se zdráhat zasáhnout proti ISIS – a to není program domů zahleděného izolacionisty. 

Novou prioritou bude nejspíš Čína

Zahraniční prioritou Trumpova prezidentství se aspoň v danou chvíli jeví Čína. Ta se díky vývoji v posledních několika desetiletích stala pro USA skutečným geopolitickým i hospodářským problémem. Dá se předpokládat, že Trumpova čínská politika bude do jisté míry ovlivňovat také politiku vůči Rusku Vladimira Putina. 

Podle všech příznaků nepovažuje zatím Donald Trump a jeho tým Rusko za hlavní problém a ústředního konkurenta Ameriky. To je do značné míry v rozporu s názorem odcházející administrativy Baracka Obamy, která se – zdá se – do poslední minuty snaží o další posilování protiruské noty a která do ruské karty investovala dost (ne moc dobře využitého) úsilí a času. Trump nehledě na to už odmítl zařadit Rusko mezi americké prioritní problémy či hrozby. Pokud se skutečně potvrdí, že prioritou je Čína, nebude mít Washington zájem na pokračující konfrontaci a napětí s Moskvou. 

Trump a Putin, podobnost čistě náhodná? 

Trump má jako politik k Vladimiru Putinovi blíž, než kdy měl odcházející prezident Barack Obama. Oba lídři směřují ke konzervativnímu a „politicky nekorektnímu“ vidění světa, oba lze vidět spíš jako pragmatiky, a ne idealisty. I když Trumpův pragmatismus se dá zatím jen odvozovat z jeho podnikatelského zázemí. Oba se vymezovali také vůči ideologii takzvaného globalismu, oba zdůrazňují boj proti islamismu a terorismu jako svoje bezpečnostní priority a možná také za společné pole spolupráce (snad v Sýrii a na Blízkém východě). Každý z nich nicméně představuje jinou politickou kulturu a systém, a hlavně země s odlišnými národní zájmy. To poslední je rozhodující faktor, i když často podléhá subjektivnímu definování na obou stranách. 

Na ruské straně je poptávka po normalizaci vztahů se Západem a s USA. Moskva celkově zmírnila rétoriku, naposledy se elegantně vyhnula dalšímu obamovskému pokusu o další zhoršení už tak ledových vztahů a nereagovala na vyhoštění ruských diplomatů z USA stejně, recipročně. Je to nejspíš ze dvou důvodů (ruská strana si jinak na odpovídající reakce potrpí): příprava konstruktivní půdy pro novou Trumpovu administrativu (zatímco tu dosluhující vidí Moskva už jako irelevantní) a také vědomí, že tyto kroky jsou mnohem víc mířené proti Trumpovi a jeho politické pozici, než že by šlo o součást fungující americké zahraničněpolitické strategie. Tři týdny před koncem toho ostatně asi moc nezachráníte... 

Kissingerova mise? 

Nedávno byla zveřejněná zpráva německého Bildu, která informovala o tom, že budoucím emisarem pro řešení hlavního bodu současné americko-ruské krize vztahů by snad mohl být Henry Kissinger. To by mohlo umožnit, že se na stole ocitne pragmatické řešení Krymu i situace na východní Ukrajině. Je jasné, že Washington oficiálně neuzná Krym jako součást Ruska, ale nebude tuto otázku stavět do středu vzájemných vztahů. Výměnou za tichou dohodu kolem Krymu budou ruské garance bezpečnosti východní Ukrajiny a zřejmě také hraní podle pravidel na vlastním písečku. 

Stojí za to si připomenout, že Henry Kissinger patřil k těm, kdo už v době prezidenta Nixona viděli hlavní problém pro USA a jejich postavení v Číně, a nikoliv v Rusku (SSSR). Navíc, Kissinger patří k těm politikům, kteří přiznávají Rusku určitou sféru vlivu na západo-jižním křídle jeho bezprostředního sousedství. To by mohlo znamenat konec pokusům o to Rusko „vystrkat“ ze sousedství pomocí dalšího rozšiřování NATO na Ukrajinu a dalšího – politicky zcela nekonstruktivního, ale zaručeně konfliktního – ignorování ruských bezpečnostních zájmů. 

Trump versus okolnosti 

Jsou tu samozřejmě některé okolnosti, které je dobré alespoň zmínit. Na prvním místě je to americká zahraničněpolitická komunita, která není v názoru na Rusko jednotná. Ve vládnoucích kruzích USA (podobně jako v EU) je dost lidí, kteří jsou připraveni hrát dál na protiruskou notu a kteří stále zastávají agendu liberálního intervencionismu. To platí nejen pro demokraty, ale i republikány, jak ilustruje píárová návštěva senátora USA Johna McCaina na ukrajinském Donbase. McCain je už profláknutým kritikem Moskvy ve všech jejích krocích. Naposledy zaznělo varování z Kongresu, které slibovalo, že se demokraté a republikáni spojí proti pokusům Trumpa změnit politiku vůči Moskvě. Kromě toho je poměrně známo, že konkrétně Ukrajina má lobbistický kapitál ve Washingtonu, který se bude snažit využít také nyní. Na druhou stranu případ Trumpova stratéga Paula Manaforta před několika měsíci naznačoval jinou (janukovyčovskou) lobbistickou stopu v Trumpově okolí. 

Čína jako problém No.1 

Jak už řečeno, čínská politika bude mít pro Trumpa nejspíš prioritu, která změní postavení a úlohu Ruska v americké zahraniční politice. Trump a jeho lidé vidí Čínu jako stále silnějšího hráče, který je ohrožením pro americké zájmy a globální postavení. V hospodářské oblasti je Čína chápána jako hlavní zdroj poklesu výrobního sektoru a zaměstnanosti v USA. Většina velkých firem dává už roky přednost levnější pracovní síle v Číně, která se stala továrnou světa také na úkor práce v USA. To je globalizační trend, který Trump dlouhodobě ve svojí kampani kritizoval, podobně jako nerovné podmínky pro americké firmy v Číně a výjimky, které si Čína vyjednala v rámci členství ve WTO. Dá se předpokládat, že čínská strana nebude k Trumpovým návrhům na změnu přívětivě nakloněna. 

Bezprecedentní pozici zaujal Donald Trump, když přijal telefonní hovor prezidenta Tchaj-wanu, a tím narušil americkou tradici politiky „jedné Číny“. V čínské odpovědi na to došlo k vojenskému incidentu v Jihočínském moři, kde Číňané „zajali“ americký námořní dron. Záhy na to americký admirál Harry Harris řekl, že USA budou nadále pokračovat ve svých vojenských operacích v Jihočínském moři a vytvářet tak překážky Číně v zájmu svobody námořní navigace. Harrisova ostrá slova už zřejmě počítala s podporou nového šéfa Bílého domu, nikoliv toho odcházejícího. 

Vztahy s Čínou dlouhodobě zastiňuje napětí právě v Jihočínském moři, kde se Peking snaží ovládnout sporné ostrůvky, a získat tak námořní, ale také obchodní převahu. Mimo to je celá tato oblast považována za významný zdroj nerostných surovin. USA zde Čínu dlouhodobě blokují svojí vojenskou přítomností, což ovšem není bez dalších minimálně regionálních rizik. Celá oblast se totiž výrazně militarizuje. Trump podle všech náznaků vojenskou sílu považuje za důležitý nástroj politiky a globálního postavení USA. To není vůbec zanedbatelný detail pro budoucnost. 

Hrubí a praktičtí džentlmeni? 

Donald Trump se bude ve svém prezidentství od Baracka Obamy nepochybně odlišovat, a to nejenom rétoricky či stylově, ale i obsahově a myšlenkově, i když v rámci možností amerického politického systému. Včetně toho, že pokud bude potřeba, nebude nejspíš jednat v rukavičkách a s podobnou relativní zdrženlivostí jako Barack Obama. Jak to vystihl přední americký znalec mezinárodních vztahů Edward Luttwak v rozhovoru pro časopis Russia in Global Affairs: „Rusko bude mít co do činění s hrubými, praktickými, a ne moc intelektuálními americkými džentlmeny.“ Pro Čínu bude platit totéž a zdá se, že mnohem víc.