Ukrajina: nárazník, nebo něco víc? 

Ukrajina má pro Západ nepochybně stále geopolitický význam, i když není úplně jasné, jestli se západní spojenci rozhodli ze země udělat „jenom“ klasickou nárazníkovou oblast pod svým vlivem, či opravdu počítají s tím, že v delší budoucnosti bude plnoprávným členem institucí „prvního světa“ (EU a NATO) a změní tak její letité postavení (odráží ho i sám název země). Nicméně vývoj v posledních 18 měsících zatím ukazuje na to, že Ukrajina je stále spíše než cokoliv jiného nárazníkem a platí za to vysokou cenu. A je třeba dodat, že v případě dalšího napětí mezi Ruskem a Západem bude pro Ukrajinu nárazníkovou funkci velmi těžké opustit. 

V den oslav ukrajinského Dne nezávislosti v srpnu 2014 na Ukrajinu přijela německá kancléřka Angela Merkelová a vyjádřila se v tom smyslu, že Ukrajina potřebuje výrazně upravit svoje ústavní uspořádání směrem k „decentralizaci“. Od té doby řada západních politiků a expertů po decentralizaci volala a po uzavření minských dohod II z února 2015 se tato otázka stala politicky urgentní – alespoň pro Evropany a samozřejmě také pro Rusy. Na Ukrajině se otázka decentralizace točila především kolem dvou témat. Prvním bylo autonomní postavení doněckých a luhanských oblastí mimo kontrolu Kyjeva, které mělo být dle Minska II součást ústavní reformy a ukončit konflikt. Druhým potom otázka udržení Ukrajiny jako unitárního státu a přímo „vymítání“ pojmu federalizace jako něčeho, co znamená „konec Ukrajiny jako státu“. 

Decentralizace aneb Buď jsi pro, nebo zrádce 

Základem decentralizace je myšlenka přesunu řady pravomocí centra na několik typů samosprávných orgánů tak, aby místní politická zastoupení měla větší rozhodovací prostor a nebyla jako doposud závislá na rozhodnutích a přerozdělování financí z centra. Jinak řečeno, hlavní myšlenkou je dát větší moc lokálním politickým centrům (městům, okresům atp.) a posílit obecně demokratickou samosprávu skrze kolektivní orgány nazývané „hromady“. Jak napsal ukrajinský politolog Oleščuk, současný proces konstitučních změn šel ale ve stopách starých politických praxí za Kučmy nebo Janukovyče: skrytě a bez účasti veřejnosti. Zároveň poukázal na to, že vlastní decentralizace a zákon o zvláštní samosprávě části Donbasu nejsou podle něj zcela kompatibilní. Zákon o samosprávě Donbasu jde za hranice toho, co decentralizace ve zbytku země přináší. Konstituční soud sice tento návrh odsouhlasil, ale otazník zůstává. Oleščuk má také jistě pravdu, že celý proces ukázal, že Ukrajina je otevřená vnějším tlakům, pouze se nedá souhlasit s tím, že by jejich nositelem bylo jen Rusko. Ostatně tato „slepota“ k velmocenskému vměšování Západu (např. USA) je typická pro většinu postkomunistických zemí. Vykupující slovíčka jsou obvykle: dobrovolnost a spojenectví, které jsou v důsledcích malou záplatou na faktickou rezignaci na konkrétní národní zájmy. Základní zákon země se přijímá bez společenské diskuse a v atmosféře, kterou Oleščuk dále popsal takto: „Dokonce v době Janukovyče neexistoval podobný tlak na intelektuální elitu a projevy alternativních názorů. Vláda nejenže není připravená na diskusi, ona odmítá možnost jakékoliv diskuse. Buď jsi pro to, co jsme my napsali, a to bez jakýchkoliv diskusí, nebo jsi nepřítel.“ 

Politická kultura Ukrajiny se mění očividně jenom velmi a velmi pomalu. Ostatně, jak se říká, „starého psa novým kouskům nenaučíš“ a „revoluce důstojnosti“ přivedla do čela země velkou část politiků minulosti. Zprávy o prodeji poslaneckých mandátů i na „nové“ a „evropské“ Ukrajině proto asi překvapují málo. To, že podle sociologického výzkumu si ale 40 % dotázaných myslí, že na Ukrajině k žádným reformám nedochází, je číslo k zamyšlení. 

Probuzení do reality 

Politická realita udeřila na Ukrajinu v pondělí, když Nejvyšší rada předběžně odhlasovala zmíněnou reformu ústavy. Informace médií o tom, že návrh nebude mít podporu, se nepotvrdila, i když se potvrdila domněnka, že bude třeba se opřít o hlasy nenáviděného, „proruského“ a „zrádcovského“ Opozičního bloku (a další opozice), a nikoliv koaličních partnerů (Svépomoci, Vlasti a Radikální strany). Opoziční blok sice decentralizační návrh prezidenta Porošenka všemožně kritizoval, ale nakonec projekt podpořil jako cestu k míru na Ukrajině. Probuzením do reality byl také případ dalšího veřejného násilí, které sice lze bagatelizovat (nakonec o život přišli „jen“ tři lidé a protestujících bylo asi jen kolem tisíce a strana Svoboda přece nemá zastoupení v parlamentu), ale alespoň v symbolické rovině základní zákon země potřísněný „krví“ nevěští nic dobrého. Mimochodem, někteří už obvinili z organizování pondělního násilí samozřejmě Rusko. 

Po bleskovém odhlasování vypukly před Radou nepokoje, ve kterých figurovala strana Svoboda a také snad aktivisté Pravého sektoru a někteří členové dobrovolnických batalionů (batalion Sič). Při protestech, kde zněly slova jako hanba a zrada, došlo na násilí a dokonce použití vojenských granátů proti členům Národní gardy. Tématem protestů bylo přijetí zákona a tvrzení jeho oponentů, že ten má uznávat legitimitu DLR a LLR ukrajinskou stranou a země tak kapituluje před Putinem. 

Do berlínského jednání 25. srpna mezi Porošenkem, Merkelovou a Hollandem minulé pondělí se některým pozorovatelům zdálo, že nastal čas na „první dělení Ukrajiny“, tzn. na scénář „amputace“ Donbasu od ostatní Ukrajiny, který by byl levnější a obešel by se bez politických nákladů směrem ke kompromisu o jeho postavení. Postavení Donbasu totiž bezpochyby „narušuje“ ukrajinský národní ideál dnešních dní – unitární stát, který má být protijedem na regionální štěpení a teroristický separatismus. Jenže Porošenko všechny svoje kroky musí „koordinovat“ se „spojenci“ (USA a EU, respektive Německo a Francie) Ukrajiny, kteří, jak se ukázalo, oddělení Donbasu a zamrazení problému nakonec nejsou nakloněni. Není divu, protože by k žádné deeskalaci napětí s Ruskem nevedlo. Naopak „spojenci“ dávají přednost „politicko-diplomatickému“ navrácení oblastí pod ukrajinskou kontrolu a vyplňování minské smlouvy. A protože „spojenci“ jsou také „sponzory“ Ukrajiny a fakticky její jedinou nadějí, jak zabránit krachu, musí Porošenko formovat svoji politiku odpovídajícím způsobem. 

Pochybnosti ohledně toho, jestli tyto úpravy mohou přivést Donbas zpátky na Ukrajinu, pondělní jednání rozptýlit nemohlo. Doněčtí a luhanští totiž jsou z velké části objektem těchto úprav, ale nikoliv subjektem vyjednávání, protože Kyjev jejich legitimitu neuznává. A jejich nespokojenost s tím, jak úprava pojímá autonomii obou „republik“ byla artikulována opakovaně. Rusko jistě nemohlo nezaregistrovat, že hned v úterý premiér Jaceňuk hlasitě vyhlásil, že Ukrajina směřuje do NATO, i když podle všeho potenciální cesta do aliance bude ještě hodně trnitá a v daný moment se jedná o „politický mýtus“ pomajdanské Ukrajiny. Kancléřka Merkelová se nechala slyšet, že není nakloněna myšlence polského prezidenta Dudy o rozmístění vojenských základen NATO podél východní hranice, tedy konkrétně v Polsku. 

Zrcadlová četba nynějších ukrajinských a ruských novin ohledně účinků reformy je poučná: ukrajinské noviny tvrdí, že Rusům se nedá věřit a k žádnému řešení nedojde, ruské noviny zase, že Ukrajinci jen imitují proces usmíření, aby udrželi podporu Západu, a věřit se jim také nedá. 

Jako přes kopírák 

Televizní vystoupení k národu ukrajinského prezidenta pár hodin po ukončení demonstrací před Radou bylo výmluvné. Porošenko vysvětlil, že zákon musel být přijat, protože jeho nepřijetí by Ukrajinu stálo spojence. Podle něj by došlo k rozpadu proukrajinské spojenecké koalice a k ukončení režimu sankcí. Ukrajina by se ocitla sama tváři v tvář „agresorovi“. Shodou okolností ukrajinské Novoje vremja psalo tento víkend o vyjednávání podpory ústavním změnám a citovalo amerického velvyslance na Ukrajině s tím, že Ukrajina se ohledně reformy může rozhodovat svobodně, ale že nepřijetí zákona znesnadní americkou pozici v prosazování sankcí proti Rusku u evropských partnerů, i když USA Ukrajinu v žádném případě neopustí. Payett zároveň ujistil ukrajinskou stranu, že podle hodnocení amerických služeb Rusko do konfliktu na Donbasu „nepůjde“ díky problémům doma, sankcím i stavu vlastní a ukrajinské armády. 

Prezident Porošenko v pondělí večer „jako přes kopírák“ opakoval americkou argumentaci. Velvyslanec Payett diplomaticky naznačil, že Ukrajina buď zákon přijme, nebo nemůže počítat s další evropskou podporou, zatímco USA si v podstatě umyjí ruce. Navíc se tu i po měsících konfrontace změnila rétorika – Rusko najednou (samozřejmě díky „naší“ úspěšné politice obrany a nových investic) útočit přeci jenom nebude. Kde se nyní opravdu tvoří ukrajinská politika, je poměrně jasné. 

Tři otázky nakonec 

Pokud si celou stávající situaci shrneme, je tu několik otázek: 

První je samozřejmě, jaké budou politické důsledky nového spojenectví mezi postmajdanovským establishmentem a Opozičním blokem a jak se budou dál vyvíjet vztahy vůči Svépomoci (1 post ve vládě), Vlasti (2 posty ve vládě) a radikálům (1 post ve vládě). Radikální strana už oznámila, že odchází z vládní koalice a její ministr rezignoval na svůj post. Podle všeho to vládní koalicí neotřese, i když sběr 300 hlasů na konečné hlasování o ústavní změně bude pro koalici tvrdý oříšek. 

V pátek 28. srpna došlo ke sjednocení Udaru a Bloku Petra Porošenka, takže Udar jako politická strana přestal existovat. Před nadcházejícími volbami se mluví také o tom, že dojde ke spojení BPP a Jaceňukovy Lidové fronty, takže by na Ukrajině mohla vzniknout jedna velká politická síla pod egidou prezidenta. Výsledek je nabíledni: oslabený Jaceňuk se slabým ratingem podpory se tak s konečnou platnost stane závislým na prezidentovi. Konsolidace prezidentské moci na Ukrajině je očividná a není v ukrajinském prostředí nic nového (viz prezidentství Kučmy a Janukovyče). Není také úplně od věci si všimnout, že Ljaškovy radikály při pondělním jednání Rady podpořilo také několik poslanců, kteří se nedávno připojili k nově vzniklé straně Ukrop, za kterou nestojí nikdo jiný než oligarcha Igor Kolomojskij. Ukrop nyní žádá nové volby prezidenta a parlamentu. Je zřejmě jasné, že říjnové místní volby budou představovat další mocenskou rošádu a testovat křehkou pozici současné vlády. 

Další otázkou je, jestli současná vláda je v pozici, aby mohla učinit razantnější krok vůči politickým radikálům a politickému násilí v podobě, jakou jsme mohli sledovat červenci v souvislosti s Pravým sektorem v Mukačevu či nyní v případě útoků granáty před ukrajinských parlamentem. Informace zatím mluví o tom, že vedení Svobody bylo už předvoláno k podání vysvětlení a podle všeho budou pondělní útoky hodnoceny jako „teroristický akt“. 

Poslední velkou otázkou je, zda ústavní reforma přijatá touto formou a v současném kontextu má šanci skutečně demokratizovat Ukrajinu a vyřešit donbaský problém? Taková otázka platí ale jenom potud, pokud o to skutečně Západu jde a pokud západoevropští politici jsou skutečně schopni pochopit složité problémy této země a celého regionu. Obávám se, že ani jedno není dnes pravda. Ukrajina je pořád nárazníkem, na kterém bude Západ opakovat svoje „reformní mantry“ a dál se licoměrně tvářit, že evropskou demokracii a prosperitu je možné usmířit se současným systémem finančních bublin, faktické nadvlády nadnárodních korporací a zisků bez odpovědnosti.