Náš předseda Sněmovny Vondráček píchl do vosího hnízda, když přijel se sněmovní delegací do Moskvy a nejenže odmítl mluvit o Skripalovi, Sýrii a Donbasu, ale ještě zdůraznil, že naše vztahy jsou po hospodářské stránce dobré, naše národy se po kulturní stránce znají, máme právo diskutovat o rozsahu a podobě sankcí... A navíc se setkal se svými protějšky, kteří jsou v sankčních seznamech. Strhl se povyk. Je to skandál a ponížení České republiky? Znevěrohodnil nás před našimi spojenci? Hraje naše delegace roli užitečného idiota, když tématy návštěvy jsou školství a zdravotnictví?

Bylo asi vcelku očekávatelné, že jakýkoli kontakt s Ruskem v některých českých kruzích vyvolá místy až hysterické reakce. Co s tím? Asi nic, je to už takový folklor. A že se šéf parlamentu setkal s politiky, kteří jsou na sankčním seznamu, mi taky nepřijde moc divné, protože mám občas dojem, že už tam – po letech a opakovaných sankčních vlnách – žádné nesankcionované mít už snad ani nemohou.

Nevím, jestli tím znevěrohodnil Česku republiku v očích „spojenců“. Jak ale vůbec dneska definovat takového „spojence“? Kdo je třeba spojencem? Británie, Mayová, Corbyn, exitoví Angličané nebo unijní Skoti? Německo, Merkelová, Seehofer nebo AfD? Francie obecně, nebo Macron nebo Le Penová? A můžeme to vzít i obráceně: zrovna byla oznámena listopadová Putinova dvoudenní návštěva v Paříži. Nebo si vezměte Německo, které dál trvá na Nord Streamu II. Nebo Putin na svatbě v Rakousku. Znevěrohodňují se tím Francie, Německo a Rakousko v očích jejich „českých spojenců“? V očích některých českých politiků a hnutí ano a třeba si proti Macronovi i zademonstrují, až 28. října přijede do Prahy slavit. V očích jiných ale jistě ne. Zkrátka, Vondráčkova cesta do Moskvy vyvolala očekávané, v zásadě už kolovrátkové reakce. A tím to taky asi končí.