Objevují se názory, že v souvislosti se ztrátou zájmu Západu o Ukrajinu se celý tamní vývoj mění, jak uvedla novinářka Tereza Spencerová v aktuálním hodnocení vývoje pro ParlamentniListy.cz „v jakousi jednolitou černou kroniku.“ Zmínila také možnost „jugoslávského scénáře“. Jde o „černou kroniku“ a ztratili jsme skutečně o Ukrajinu zájem?

Souhlasím s pojmem „černá kronika.“ Na Ukrajině bylo zabito nejméně sedm tisíc lidí, a to jsou nejstřízlivější odhady, navíc lidí z řad civilního obyvatelstva. Má také pravdu v tom, že se situace něčím podobá Jugoslávii. V tomto kontextu bych připomněl brilantního amerického autora Samuela Hungtingtona, který dokonce, když hodnotil vývoj v Jugoslávii a zejména pak v Bosně, zavedl pojem tří druhů aktérů. (Primární, ti, kteří proti sobě bojují, tenkrát to byli bosenští Chorvaté, bosenští muslimové a bosenští Srbové.)

V případě Ukrajiny jsou primární aktéři lidé na západě Ukrajiny, kteří jsou pro Ukrajinu evropskou a proti nim východní proruská část. Pak existují sekundární aktéři, kteří je podporují, tedy vláda v Kyjevě a Moskvě. Důležitou roli pak hrají terciární aktéři, to znamená Spojené státy, potažmo s nimi NATO, kteří dávají backing čili oporu Kyjevu a Ukrajině proti tzv. rebelům, proti zabíjení na východní Ukrajině a proti anexi Krymu. Dalším terciárním aktérem je také Rusko, které podporuje povstalce, kteří vedou boj proti ukrajinskému státu. V tomto má Tereza Spencerová pravdu, že lze situaci s vývojem v Bosně srovnávat.

S tím souvisí i predikce do budoucnosti. Hungtington správně napsal, že terciární aktéři, tedy na jedné straně Západ a na druhé straně Ruská federace, museli ovlivnit sekundární aktéry, kterými byli Milošević v Srbsku, Tuđman v Chorvatsku, aby oni zatlačili na primární a ti přestali bojovat. Hungtington měl také krásné přirovnání, když řekl: „Válka vyvěrá zespoda a mír se snáší shůry.“ I dnes je potřeba čekat na to, kdo dotlačí primární aktéry k tomu, aby se přestalo bojovat a kdo jim vnutí shůry mír.

A zájem o situaci na Ukrajině? Neztratili jsme ho, ale není to už otvírák televizních nebo rozhlasových zpráv. Nezapomeňme také, že si spousta lidí uvědomila, že nejde o černobílý konflikt. Objevily se poznatky z Oděsy a odjinud o tom, jaké jsou prapory, pluky Azov, Doněck a další. Na obou stranách se používá krutá taktika a obě strany střílí na civilní obyvatelstvo, dělají chyby a páchají válečné zločiny. Nelze tvrdit, že je to jednostranné.

Ukrajina zažívá v politice přelomové okamžiky, například zakázala komunistům účast ve volbách. „Jde o další krok v dekomunizaci země, která svým rozsahem nemá v dějinách obdoby – padnou tisíce pomníků, některá města dostanou nová jména,“ informoval časopis Týden. O čem tohle svědčí?

Nenastane jen dekomunizace, ale také trošičku banderizace. Jak začnou odstraňovat pomníky a názvy ulic těch, kteří byli spojeni se sovětskou érou a v mnoha případech půjde o oprávněné odstraňování, zároveň bude přibývat symbolů, které připomínají Stephana Banderu. Přitom vůbec nehodnotím, zda je to správně nebo ne, ale budou přibývat.

Zmiňoval jste v reakci na první otázku, že „válka vyvěrá zespoda a mír se snáší shůry.“ Vnímáte nějakou šanci, odkud by mohla přijít nějaká naděje?

Teď ji moc nevidím. Na obou stranách je stav zabetonovaný. Nevím, zda se může něco změnit například po amerických prezidentských volbách. Pročítám názory řady amerických analytiků, a někteří z nich říkají, že současný prezident Barack Obama už je v hluboké defenzivě. Tlaky ve Spojených státech jsou velmi silně protiruské a proukrajinské, takže „zásah shůry“ bude chtít ještě nějaký čas a netroufám si odhadovat, jak dlouho to bude trvat a zda a odkud přijde.

Zatím to vypadá, že k nějaké naději na sbližování vztahů máme ještě daleko. Například slovenský prezident Kiska, když kritizoval politiku ruského prezidenta Putina zmínil: „Ilegální anexe Krymu, probíhající válka na Ukrajině, pokračující okupace Jižní Osetie a Abcházie, ale rovněž velká dezinformační kampaň namířená na naše země ukončila naše představy o strategickém partnerství s Ruskem prezidenta Putina, alespoň v dohledné budoucnosti,“ řekl Kiska. Co k tomu říci? A jak moc se projevují v Evropě opačné tendence, že právě cesta je dialog a to i s Ruskem?

Nepřísluší mi hodnotit slovenského prezidenta, a ani to nechci dělat. Mohu maximálně konstatovat, že se zařadil do názorového proudu, ve kterém není sám. Zastává tvrdá stanoviska, která ve Spojených státech říkají Republikáni, McCain a další, kteří skutečně hovoří o dezinformační kampani. Manipulace s fakty jsou ale na obou stranách. Jiní politikové jsou zdrženlivější.

Mimo jiné Kiska také ostře zkritizoval veto, kterým Rusko v Radě bezpečnosti OSN zablokovalo návrh na zřízení mezinárodního tribunálu k loňskému sestřelení malajsijského boeingu na východě Ukrajiny. Podle Kisky se Rusko vyhýbá hledání spravedlnosti, bojí se vyšetřování a lže. Lžou nám Rusové?