Islámský stát a s ním související vlna migrantů, která zaplavuje Evropu, se stává celosvětovým problémem. Scházejí se kvůli tomu summity, vyjadřuje se k tomu papež. Je správné, že se do této diskuse zapojuje i katolická církev?

Papež František měl už dříve daleko jasnější představu, že migrace bude problémem do budoucna, protože už v létě 2013 na tento velký problém upozorňoval tím, že jeho první cesta mimo Řím vedla na ostrov Lampedusa, což bylo jedno z míst, kde tehdy přistávaly lodě migrantů. Řekl bych, že už tehdy měly evropské i globální instituce jednat, protože tento problém rozhodně nespadl z nebe v posledních měsících a týdnech, ale objevil se už dávno. Už tehdy se tedy měly příslušné instituce připravovat. A tím, že to včas neudělaly, ukázaly, že nejsou schopny na tak závažnou situaci zareagovat. Papež prokázal velkou prozíravost a snaží se i v současné době upozorňovat na věci, které mohou naši civilizaci ohrožovat. On samozřejmě problém migrace nevidí jen z pohledu velkých sociálních nebo kulturních důsledků, ale upozorňuje i na nutnost omezení obchodu se zbraněmi i na to, že se musí zasáhnout proti praktikám obchodníků s lidmi. Papež pro mne tedy symbolizuje skutečného lídra, který před problémy nezavírá oči, ale snaží se je pojmenovávat a také hledat ve svých možnostech cestu k jejich řešení.

Myslíte si, že se katolické církvi daří balancovat mezi křesťanskou pomocí lidem v nouzi a mezi tím, že tak masivním přílivem lidí jiné kultury, jiné víry, jiných hodnot může dojít k ohrožení samotné podstaty naší křesťanské evropské civilizace?

Jsem přesvědčen, že se o to církve snaží. Nemyslím jen katolická, ale všechny křesťanské církve, protože to není věci jen jedné církve, ale mělo by to být opravdu záležitostí všech křesťanů bez ohledu na konfesi. Nehledě na to, že by se do řešení měly zapojit i instituce v globálním měřítku, není to jen záležitostí Evropy, v tom souhlasím s maďarským premiérem Orbánem. I z mého pohledu se v České republice daří balancovat mezi hájením křesťanských hodnot, které jsou typické pro Evropu, a mezi solidární pomocí, i když samozřejmě zvlášť katolická církev by měla tyto věci více vysvětlovat a více komunikovat s veřejností. Tady vidím určitý nedostatek, ale i v případě jiných témat. Navíc se objevuje zajímavý fenomén, že mnoho lidí se hlásí k nějakému křesťanskému charakteru naší země i Evropy obecně, ale vidím v tom hlavně určitý strach z neznáma, určitý strach z věcí, které se na nás hrnou, a my vlastně nevíme, jaké to bude mít důsledky. V tom vidím příčinu spontánního přihlášení ke křesťanství, aniž má samozřejmě toto přihlášení nějaké hlubší kořeny.

Vy říkáte, že se České republice daří balancovat mezi hájením křesťanských hodnot a solidární pomocí. Ale západoevropští politici mají jiný názor, obviňují nás kvůli tomu, že jsme nesouhlasili s povinnými kvótami pro přerozdělování uprchlíků, z nedostatečné solidarity, někteří dokonce z xenofobie, sobectví. Jak to tedy podle vás je? Jsme, nebo nejsme xenofobové?

Myslím, že je samozřejmě strašně zjednodušené nazývat tento národ xenofobním, s tím rozhodně nesouhlasím. Ale současně podle mne právě česká společnost se ani mentálně nepřipravila na to, aby byla konfrontována s přílivem jiných kultur, jiných náboženství, jiných zvyků. Ale to určitě na českou společnost v budoucnu čeká, s tím se musí začít nějakým způsobem vyrovnávat. Ale nelze hovořit o tom, že když tady existuje často oprávněný strach, že se musí paušálně celý národ označit za xenofoby. Navíc se ukazuje, že i velice otevřená politika německé kancléřky Angely Merkelové vede k tomu, že ztrácí výrazně popularitu i ve vlastní zemi a že se dostává do ostré konfrontace s jiným politikem z bavorské části CDU-CSU Horstem Seehoferem, který už vlastně otevřeně poukazuje na to, že třeba Bavorsko není schopné tolik migrantů zvládnout. Osobně si myslím, že je nutné řešit situaci v těch daných zemích. Je třeba říci, že některé evropské státy, které teď horují pro zavedení povinných kvót, měly i svoji zodpovědnost, mám na mysli zejména Francii, v tom, že došlo k rozvratu států na Blízkém východě, protože to byla právě Francie, která se zapojila do náletů v Libyi, které sice vedly k pádu diktátora Kaddáfího, ale současně tuto zemi uvrhly do obrovského chaosu. Zdá se mi, že řešením tedy není vůbec navyšování nějakých kvót, to je poměrně byrokratické řešení, ale postupná stabilizace situace v těch daných zemích, aby migrace před válečnými událostmi do Evropy nesměrovala.