V minulých dnech jsme si připomínali třicáté výročí 17. listopadu. S čím máte události roku 1989 spojeny?

Moje vzpomínka na tzv. plyšák je ryze osobní. Dokončoval jsem tehdy významnou knihu pro nizozemský Elsevier, měl jsem odborných textů plnou hlavu, a tak jsem neměl sílu se jakkoliv aktivně zúčastnit. Emotivně si pamatuji Martu Kubišovou, kdy na Václaváku zazpívala stotisícovému davu nezapomenutelnou píseň „Modlitba pro Martu“. Dále Václava Malého, když v naprostém tichu četl na Letenské pláni otčenáš. Tam také Ladislav Adamec prohrál svoji bitvu o popularitu a komunisté o zbytek moci. Pak už jenom odhaduji. Podtextem vlastně byla bezradnost komunistického vedení, kdy najednou neměli náhradní program a zklamali je představitelé tehdejšího Sovětského svazu, zejména Michail Gorbačov. Ten se nechal vnitřně zkorumpovat svým kultem panujícím v západním levicovém prostředí a rezignoval na osvědčené mocenské nástroje nutné pro udržení politické moci – chtěl se stát hrdinou a skončil jako hrobař impéria.

Šéf Státní bezpečnosti Alojz Lorenc si byl dobře vědom, že změna je nutná. V nově se tvořícím Občanském fóru měla StB své zástupce, všude disponovala odposlechy a dobře věděla, o co jde, a řadu věcí tak mohla mít pod kontrolou. To se stalo předmětem řady konspiračních teorií, ale i Petr Pithart připustil, že šlo o předávání moci. Také tehdejší role sovětské KGB zůstává dodnes záhadou. Nasazení autora pendrekového zákona Mariána Čalfy premiérem mělo skrytý význam a jednomyslné zvolení Václava Havla prezidentem komunistickými poslanci bylo trapné. Slabošský protikandidát Alexandr Dubček se pro svoji moskevskou zradu na Hrad nehodil. Vznikla vláda s rozporným ideovým údělem, kde proti Valtru Komárkovi vyhráli zastánci divoké privatizace, kterou prosadili a jejíž negativa dnes ospravedlňují tím, že podpora zákonitosti by trvala neúměrně dlouho, i když se pravidla dala přenést ze sousedních demokratických zemí. Valtr Komárek byl můj soused a spolu jsme prochodili řadu hodin diskutujíce o ekonomice. Měl jasný program a celkem lidumilný cíl – prosperitu všech, i když v řadě věcí idealistický a těžko proveditelný v rámci bezohledné konkurence. Nebyl nakloněn umožnit těm, co mají tzv. našlápnuto, opravdu si „našlapat“. Můj emigrantský idol Karel Kryl, jehož gramofonovou desku Bratříčka jsem pečlivě ukrýval, dokonce neunesl polistopadové nasměrování na zbohatlíky a utrápil se.