„Nejvíce mne zaujala disciplinovanost, pochopení a solidarita našich lidí. Alespoň jejich drtivé části. To se vskutku nezapomíná. Opravdu po delší době jsem byl velmi hrdý na to, že jsem Čech.“ Tak jste mluvil v květnu po první vlně pandemie. Jsou vaše slova platná i dnes, o osm měsíců později? A nakolik?

Samozřejmě že se mnohé změnilo. Obávám se však, že ne k lepšímu. Přispěla k tomu jistě nejen délka této výjimečné situace, ale i postupný větší a větší chaos, který kolem toho vládne. Nejen ze strany vlády, což jistě nelze přehlédnout, je mi líto. Ale je zde i vytrvalá mediální masáž, z internetu, sociálních sítí a tak dále. Mnohdy s naprostými pitomostmi. Člověk se pomalu bojí otevřít krabičku se sardinkami, aby na něj nevybaflo zase něco o covidu. K věci se denně vyslovuje přehršel odborníků, ale i rádoby odborníků. Ten říká to a ten zase tohle... kdo se v tom pak má vyznat? Problém má profesionál, natož pololaik až laik. Ve vší úctě, vy tohle pamatujete někdy v minulosti? Například v roce 2005, kdy se strašilo ptačí chřipkou? To přece není zase až tak dávno a už vůbec ne za nějaké takzvané totality. Změnilo se něco, čemu moc nerozumím, přiznávám. Zřejmě jsem již ze staré doby, kdy až tak moc neplatilo, že koho není v televizi vidět, v rozhlasu slyšet či nepíše v novinách nebo na nějakém webu, jako by nebyl.

Jak byste popsal současnou situaci jako lékař? Co prožíváte vy a další zdravotníci?

O tom se namluvilo už mnoho. Opravdu nám není co závidět, věřte mi, prosím. I když je to samozřejmě naše práce. Ne, není třeba nám tleskat z oken a balkónů, i když to potěší. Stačí nebýt sobec a uvěřit, že čeho je prostě moc, toho je příliš. A podle toho se i chovat. Nepřidělávat jiným na ústa již fakt padajícím zbytečně práci tím, že schválně nedodržuji jistá elementární pravidla. Jistě, každý má svá práva, ale taky povinnosti. Na to druhé se totiž v této nové době velmi často a rádo zapomíná. Většinou zvláště těmi, co nejhalasněji vykřikují o těch právech. Sorry jako.

Jen tak mimochodem, ačkoliv je nápor na zdravotníky všech profesí enormní, který jsem za svůj již delší život opravdu nikdy nezažil, není to jenom o nás. Smekám před řadou jiných profesí, které v této podivné době musí vykonávat svá povolání. A přitom mají, až musí vyhovět řadě někdy sice pragmatických, ale jindy i zcela chaotických až nesmyslných nařízení. Stále nám teče voda, jde elektřina i plyn, dostáváme poštu, funguje doprava. Ve zrovinka otevřených obchodech sedí u pokladen slečny či paní i pánové pokladní a tak dále. Třeba pokud si pamatuji, mnohdy při průzkumech vážnosti jednotlivých profesí na posledních místech obvykle končily uklízečky. Nechápal jsem proč, asi jsme národ bordelářů. Ale mnozí hlasující v uvedených průzkumech ani netuší, jakou práci zde v nemocnici odvádí tato profese! Nyní i na čistě covidových stanicích, ve skafandrech, několikrát denně. Bez nich – a nejen jich – bychom všichni byli … asi víte kde. Smekám před všemi, co místo planého žvanění opravdu makají. Jen mám takový pocit, že to opět dělají hlavně ti, co se tím nikdy nechlubili a ani nedávali na billboardy. Aby bylo jasno, tím nemyslím jen jednu jedinou politickou stranu či hnutí. To není žádná kampááááň, jen povzdech. 

Co je na vaší práci momentálně nejtěžší?

Psychická zátěž, stres, věčná improvizace. Trvá to dlouho a přitom stále nevyhráváme. To pak bývá problém ve všech profesích. Včetně armády. Za podobné situace je však o to více potřebné velmi schopné velení, jasné rozkazy, logistika, řád a pořádek. Nechť si každý sám odpoví, zda zrovna tohle u nás funguje. Napovídat nebudu.

Těžké je rovněž nést odpovědnost za otevřenost, upřímnost. Jako třeba pan kolega primář v Chebu. Možná to zaujalo, až zaskočilo média. Ale nemělo by pana ministra. Jestli tedy o skutečné všední praxi a ne pouze v obrovské fakultní nemocnici něco ví. Podobně mi bylo líto odvolaného ředitele českokrumlovské nemocnice. Neznám sice detaily, ale umím si je představit. Snad se hejtman Kuba (Martin, jihočeský hejtman, ODS, pozn. red.), sice odborník na urgentní medicínu, tentokrát neunáhlil. Docela jsem mu dosud za jeho postoje ke koronakrizi fandil…

Je jasné, že české zdravotnictví čelí nedostatku lidí dlouhodobě, a nyní se tento nedostatek projevuje ještě více. Jak by ho měli politici řešit v době koronaviru? Víme, že pomáhá armáda, vojáci, dobrovolníci a podobně, ale co by vám nejvíce pomohlo? Kde ty lidi vzít, případně jak je motivovat k pomoci?

Omlouvám se, ale téma zdravotnický personál by vydalo na několikastránkový článek. Snažil jsem se v tomto směru své názory již dříve prezentovat i realizovat. Pravda, asi nezajímavé a primitivní. Vždyť jsem vycházel nikoliv z různých teoretických studií, jak je dnes oblíbeným zvykem. Ale jen a pouze z třiceti let praxe. Skutečné praxe. A to se příliš nenosí. Podařilo se tak fakt málo. Kupříkladu to, že sestřičky nemusí mít vysokou školu. Na víc asi stále není vůle. Existuje spousta od reality značně odtržených zájmů. Mluví do toho až příliš mnoho lidí. A bohužel rádo.

Stejně tak se vykřikovalo, že akutních lůžek je v nemocnicích dost. A náhle jaksi chybí. Snad titíž geniální reformátoři nepočítali hasičům, jak dlouho v roce stříkali s tou kterou stříkačkou. Ono když zrovna nehoří, mohou taky připadat momentálně nadbytečné. Ale je to stejná pitomost.

Nu a jen k připomenutí. Je poněkud zvláštní, že ačkoliv vyrostly dvě velké polní nemocnice – a nic proti tomu – tak moc využití nenašly. Přitom za tu se zde v Praze – na rozdíl od Brna, klobouk dolů a říká to Pražák! – snad stále každý měsíc nemálo majiteli výstaviště platí. Proč? Vždyť i očkovat se prý bude nakonec jinde. To není rýpání, prosím. Jen že občas skoro nebylo lidi kam dávat, tedy ani je od záchranky přebírat. A to je taky stres. Pro ty nemocné i pro nás.