Stručná, ale jen zdánlivě jednoduchá otázka úvodem - co říkáte situaci na Ukrajině?

To napětí bylo znát už předtím, pouze ta míra brutality samozřejmě nemile překvapila. Jak se říká, ve válce první umírá pravda. Moje generace ví dobře, o čem je řeč. Zároveň si ale nikdo z nás nemůže být jist, že to celé, nebo alespoň zčásti není zase určitá hra Západu, zaměřená na zisk.

A to podotýkám, že opravdu nejsem v principu nakloněn konspiračním teoriím. Nikdo nemáme a ani nemůžeme mít dostatek relevantních informací. Jisté je minimálně to, že na tom proděláme my a patrně celá Evropa.

Jak hodnotit výkon vlády Petra Fialy za posledních krizových 14 dní? A to jak v oblasti reakce na napadení Ukrajiny, tak z hlediska zvyšujících se cen?

Je to hodně nelehký úkol. Já to té vládě skutečně vůbec nezávidím. Stejně tak jako byl nelehkým úkolem covid a jeho zvládnutí. Ale kupříkladu si jenom správně utříbit informace z Ukrajiny, které jsou nezřídka rozporuplné, a podle nich jednat. Oproti tomu covidu je to všechno ještě daleko složitější.

• ONLINE: Válka na Ukrajině - minutu po minutě

Je naše pomoc napadené Ukrajině dostatečná?

Já se domnívám, že je zcela adekvátní, ale co se mi nelíbí, to je dodávání zbraní, teď například byla schválena další várka. A já to principiálně odmítám, protože čím více zbraní, tím více mrtvých. Na druhé straně chápu i všechny ty protiargumenty, že se musíme zastat toho slabšího, což je evidentně Ukrajina – a také cítím a vím, že totéž morální dilema neřeším jenom já, ale zčásti i mnozí evropští politici.

Lidé kupříkladu začali své nabídky na ubytování Ukrajinců postupně stahovat, protože už pochopili, že nepůjde o dny, ale spíše o měsíce. Nevnímáte to jako asociaci s příchodem covidu, kdy jsme byli plní entuziasmu a pomoci, šili jsme roušky, vyráběli respirátory a posílali je ostatním, vzájemně jsme se radili, dobrovolníci nosili potřebným nákupy – ale za rok bylo všechno úplně jinak. Čeká nás podobné vystřízlivění i s Ukrajinou?

No samozřejmě, že nelze popřít, že těch asociací je plno a ta společnost je značně rozdělená, stejně jako v případě covidu. Vždycky to má tu trajektorii nadšení, obětavosti, vzepětí a pak stagnace a normalizace nebo jako to nazveme – stačí, když si vzpomenu na to, co jsme zažili v letech 1968 a 1989. A nebo svazáci, jak byli v 50. letech upřímně nadšení a jak to potom dopadlo. Navíc to s sebou přináší i tu psychickou únavu, která hraje významnou roli.