Začíná summit NATO ve Vilniusu. Opakovaně zaznívalo, že by tam Ukrajina měla dostat bezpečnostní záruky nebo pozvání ke vstupu do aliance. Exšéf NATO Rasmussen, který pracuje jako poradce prezidenta Ukrajiny, dokonce tvrdil, že pokud Ukrajina záruky nedostane, některé členské státy by tam mohly vyslat vlastní vojáky. Nakolik je reálné, že se Ukrajina začne přibližovat k NATO?

Dlouhodobě mi vadí způsob, kterým Západ vede svou politiku v této oblasti. Děláme stále stejnou chybu, že vyvoláváme očekávání, která nedokážeme splnit. Stalo se to mockrát a zdá se, že to teď děláme stejně a dáváme sliby, které možná nakonec nemyslíme vážně nebo jsme je vážně nikdy myslet nemohli. Západní politikové přece věděli, že je v tuto chvíli nemožné dát Ukrajině pozvání ke vstupu do NATO. Nedávno to generální tajemník NATO Stoltenberg řekl jednoznačně, že pozvání Ukrajiny do NATO ve Vilniusu nebude. Jenomže se dříve vyvolalo očekávání, což předpokládá velmi zahořklou reakci Ukrajiny, a to dokonce takovou, že prezident Zelenskyj hrozil, že tam nepřijede. 

Je vidět, jak jsme se dostali do vlastní pasti, kterou jsme na sebe sami nastrojili. Z takové pasti se můžeme dostávat podobnými polovičatostmi, jako se to stalo v roce 2008 na summitu v Bukurešti. Nepřijímám to, že jsme v dané situaci museli něco slibovat, tak to není. Měli jsme mluvit na rovinu. Je jasné, že nemůžeme rozhodovat o přijetí někoho, kdo nemá vyřešené územní spory nebo je ve válce. To je princip, který se nedá pominout a obejít.

Sám jsem se účastnil přijímání Černé Hory do NATO, o čemž se tehdy v Bruselu rozhodovalo na úrovni ministrů zahraničí a věděli jsme, že to bude trvat tak dlouho, dokud se nenajde řešení, na kterém se shodnou všichni. Tehdy byl Rasmussen generální tajemník a když jsem se ho v úvodu ptal, jak to dopadne, tak a on říkal, že to nikdo neví, protože to rozhodneme my všichni na místě. Vznikly dva tábory a mnohahodinová debata byla docela tvrdá. Nakonec byl vysloven souhlas s přijetím Černé Hory. Pokud by to někdo vetoval, tak by to prostě nevyšlo.

V tomto procesu nejde názor žádného člena aliance obejít, jediný hlas to může zastavit. Je-li země ve válce a nemá vyřešené územní spory, je evidentní, že na to členové NATO nepřistoupí a nemá cenu se o tom ani bavit.

Jaká je z toho cesta ven? Kde najít nejlepší řešení?

Co nám teď zbývá? Zase to bukurešťské řešení jako v roce 2008? Ani oblečená, ani nahá? Budeme teď hledat typ garancí? Opakuji, že je to situace, do které jsme se dostali sami. Byl jsem teď v Bruselu a zaslechl jsem tam názor, že místo toho nesplnitelného členství Ukrajiny v NATO, které si nikdo nepřeje, budeme nabízet členství v Evropské unii, což se také časem ukáže jako nesplnitelné. 

Teď se ve Vilniusu nejenom ukáže, že jsme ta slova o pozvání do NATO nemysleli jako Západ vážně, protože to je prostě nesplnitelné, tak slíbíme EU, kde to je hrát na delší čas, než se opět ukáže, že k tomu vůbec nemusí dojít, protože Ukrajina bude řešit ještě ohromné problémy. Vyvolávali jsme naděje s NATO, Ukrajina jim věřila a přichází zklamání. Podobné to může být časem s členstvím v EU. Podobné chyby jsme udělali s balkánskými státy, kterým jsme také slibovali a slibovali. Příkladem je třeba Srbsko.

Pak se nemůžeme divit zatrpklosti, protože mají pocit, že se s nimi nehrála poctivá hra. Když dnes slyšíte zatrpklého Zelenského, je jasné, že nám i Ukrajina bude vyčítat, že jsme něco slíbili a teď to nejsme schopni splnit. 

Stále čas od času zaznívají varování, že přes současnou podporu Ukrajiny nesmíme zapomínat na klientelismus, kterým tam dlouhodobě panoval.

Brzy se bude konat konference o obnově Ukrajiny v Londýně; i tam je podle mých informací pozadí konference dost zachmuřené. Mluvíte dříve s lidmi, kteří se za Ukrajince snažili formulovat formy, jak by měli čelit korupci, a tito lidé vám dnes řeknou, že jsou z diskuse v Londýně odstrkáváni. Zdá se, že londýnská schůzka o obnově bude komplot mezi velkými západními společnostmi – a těmi, kteří budou představovat Ukrajinu, ale zase mohou hledět na svůj osobní prospěch po válce.