Pane doktore, první otázka možná bude vypadat jako pokus o vtip. Jenže je to, bohužel, myšleno vážně. Socioložka Irena Reifová se vyjádřila k pořadu StarDance. Citujme: „Sálá z toho (ze StarDance) pohoda, pozitivita, sounáležitost, laskavost, vzájemná pomoc a solidarita všech zúčastněných. Je pochopitelné, že tato potřeba vzniká. Může pramenit z konkrétních událostí typu války, postpandemická situace, klimatická krize, inflace a zvyšující se sociální nerovnosti. Další příčinou je obrovská míra stresu, ve kterém západní společnost žije. ... StarDance je vlajková loď každého roku, ve kterém se natáčí. Je to naprosto konzervativní, maloměšťácký pořad, který uspokojuje potřebu pozitivity tím, že vytváří iluzi luxusu, atraktivity, blyštivého světa, který ale popírá řadu věcí a otázek. Snaha o dojem pozitivity, noblesy a elegance je tak úporná, že tím podle mě vzniká až pornografie pohody.“ Co na vás sálá z těchto konstrukcí?

Vámi citovaná slova jsou pro mne jen zajímavou a kritickou exhibicí na starodávné téma. Rád jsem si výrok Ireny Reifové  přečetl, protože na rozdíl od jiných verbálních projevů je kultivovaný. Ale hlavu si z toho nedělám. Možná se dopouští určitého intelektuálního předvádění se, ale proč ne. Jistě někoho potěší, někoho rozzlobí, ale svět se točit nepřestane, stejně jako peníze, kterých je na podobné atrakce třeba. Její hodnocení se zdá snad až příliš kriticky zaujaté, ale nejde o žádné zemětřesení.

Snad si ještě mnozí pamatujeme, čemu se říkalo konzumní orientace společnosti. Jak populární byl Herbert Marcuse a jeho jednorozměrný člověk na amerických univerzitách už v šedesátých letech minulého století. Nebo jak byli slavní a politicky aktivní italští futuristé, mj. i svou kritikou měšťácké společnosti. Nejen v Itálii, ale i v carském Rusku. Jejich názory a postoje ovlivnily velkou ruskou avantgardu před rokem 1917 a ještě několik let po tomto roku revolucí. Nejenom ruští bolševici a italští fašisté snili o změně společenských a kulturních poměrů, o novém světovém řádu a kritizovali měšťáctví a maloměšťáctví (le petite borgeous) podobně jako Karel Marx, který psal o malém měšťanovi snad už v Komunistickém manifestu 1848.  A byla to pro něho sociologická kategorie, kterou citoval podle několika svých předchůdců. Byla to kontrapozice k proletáři, podobně historicky zařazený a poeticky pojmenovaný člověk definovaný svou prací a touhou po svobodě. 

Ale ani tento odkaz na minulá století není ničím jiným, než upozorněním na dichotomii chudí a bohatí, vládnoucí a ovládaní, pokrokáři a zpátečníci, dnes pokrokoví, nebo dokonce liberálně progresivní a konzervativní. V evropské tradici to známe už od antiky a není lepší příležitosti, jak prezentovat názor na dobu, jejíž jsme součástí, než vystoupením v kamenném divadle, amfiteátru nebo před televizními kamerami.

StarDance je pro moderní „zelené“ liberály špatně, jíst maso je špatně, mužné chování je špatně, jezdit autem je špatně… Proč se nám někdo snaží vzít všechno pěkné a zajímavé? Pod záminkou „udržitelnosti“?

To pěkné a zajímavé obvykle vnímáme jako „minulé“. Abychom se nemuseli vracet do dávné historie, vzpomeňme si jen na funkční pojetí pojmu totalita, který posloužil, a stále ještě slouží, jako soud nad minulostí. Ústav pro studium totalitních režimů má dokonce ze zákona danou povinnost, že výsledkem jejich bádání má být předem dané rozhodnutí, co je a co není totalita a totalitarismus. Ale že nejenom u nás, ale i jinde ve světě, žijí lidé, kterým se může zdát, že i to zelené, bezemisní, vegetariánské, LGBT a elektromobilita není nic jiného než diktatura hodnot, která je tak typická pro dobu, kterou už naši předkové pojmenovávali jako zánik Západu.

Řada mých přátel, kteří zažili 80. léta, má dojem, že současný systém se je snaží „převychovávat“ víc než ten husákovsko-jakešovský. I ten dle nich chtěl hlavně „lid“ nechat, ať si doma dělá, co chce a neříkal, jak má žít. Je to klamný dojem?

Jak říká jedna stará slovenská anekdota – ono to tak z vonku vyzerá. Ale je to opravdu jen vnější dojem. Gustáv Husák a Milouš Jakeš byli politici dvou generací, navíc jeden s téměř desetiletou zkušeností z kriminálu padesátých let. Jakeš, absolvent Baťovy školy práce, stranický funkcionář, který postoupil až na funkci nejvyšší – generálního tajemníka KSČ. 

Tuto funkci vykonával dva roky a společně s Husákem nebyli jen svědky, ale i aktivními účastníky toho, co dnes nazýváme totalitou. Asi měli oba společnou touhu vládnout, nebo alespoň být v centru politické moci. Oba měli dokonce rozdílný vztah ke kadárovskému „gulášovému socialismu“ a posledních dvacet let žili v obavách o svou budoucnost. Oba chtěli zasahovat do životů občanů ČSSR, ale postupně přestávali kritizovat Bohumila Hrabala, Ludvíka Vaculíka, Vladimíra Párala, jako na začátku sedmdesátých let, a stále rychleji „jeli na tygru“, kterého se obávali pustit, aby je nesežral. Dnes je až komické, jak mnozí jejich bývalí kritici je uvádějí v pozitivních souvislostech. Gustáva Husáka na Slovensku, myslím, že to bylo v roce 2019, uváděla anketa jako sedmého nejvýznamnějšího Slováka v dějinách Slovenska, ve společnosti s Ľudovítem Štúrem, Andrejem Hlinkou, Alexandrem Dubčekem a Peterem Saganem.

Názor, který citujete v souvislosti se vzpomínáním a zapomínáním historických událostí a osob, které je spoluvytvářely, nemusíme brát jako obraz vztahu dnešních občanů ČR k minulosti. Je to podle mého názoru jen generační záležitost, a jsem přesvědčen, při mnou subjektivně sledované úrovni znalostí české a československé minulosti dnešních mladých, by mnozí z nich nedokázali kriticky soudit vámi citované politiky. Dokonce se domnívám, že by si dokázali vzpomenout spíše na nějakou hlučnou hudební skupinu z dovozu, než na obraz z naší minulosti s Husákem a Jakešem. Třeba jen skrytých někde v pozadí.