Pane doktore, první otázka možná bude vypadat jako pokus o vtip. Jenže je to, bohužel, myšleno vážně. Socioložka Irena Reifová se vyjádřila k pořadu StarDance. Citujme: „Sálá z toho (ze StarDance) pohoda, pozitivita, sounáležitost, laskavost, vzájemná pomoc a solidarita všech zúčastněných. Je pochopitelné, že tato potřeba vzniká. Může pramenit z konkrétních událostí typu války, postpandemická situace, klimatická krize, inflace a zvyšující se sociální nerovnosti. Další příčinou je obrovská míra stresu, ve kterém západní společnost žije. ... StarDance je vlajková loď každého roku, ve kterém se natáčí. Je to naprosto konzervativní, maloměšťácký pořad, který uspokojuje potřebu pozitivity tím, že vytváří iluzi luxusu, atraktivity, blyštivého světa, který ale popírá řadu věcí a otázek. Snaha o dojem pozitivity, noblesy a elegance je tak úporná, že tím podle mě vzniká až pornografie pohody.“ Co na vás sálá z těchto konstrukcí?

Vámi citovaná slova jsou pro mne jen zajímavou a kritickou exhibicí na starodávné téma. Rád jsem si výrok Ireny Reifové  přečetl, protože na rozdíl od jiných verbálních projevů je kultivovaný. Ale hlavu si z toho nedělám. Možná se dopouští určitého intelektuálního předvádění se, ale proč ne. Jistě někoho potěší, někoho rozzlobí, ale svět se točit nepřestane, stejně jako peníze, kterých je na podobné atrakce třeba. Její hodnocení se zdá snad až příliš kriticky zaujaté, ale nejde o žádné zemětřesení.

Snad si ještě mnozí pamatujeme, čemu se říkalo konzumní orientace společnosti. Jak populární byl Herbert Marcuse a jeho jednorozměrný člověk na amerických univerzitách už v šedesátých letech minulého století. Nebo jak byli slavní a politicky aktivní italští futuristé, mj. i svou kritikou měšťácké společnosti. Nejen v Itálii, ale i v carském Rusku. Jejich názory a postoje ovlivnily velkou ruskou avantgardu před rokem 1917 a ještě několik let po tomto roku revolucí. Nejenom ruští bolševici a italští fašisté snili o změně společenských a kulturních poměrů, o novém světovém řádu a kritizovali měšťáctví a maloměšťáctví (le petite borgeous) podobně jako Karel Marx, který psal o malém měšťanovi snad už v Komunistickém manifestu 1848.  A byla to pro něho sociologická kategorie, kterou citoval podle několika svých předchůdců. Byla to kontrapozice k proletáři, podobně historicky zařazený a poeticky pojmenovaný člověk definovaný svou prací a touhou po svobodě. 

Ale ani tento odkaz na minulá století není ničím jiným, než upozorněním na dichotomii chudí a bohatí, vládnoucí a ovládaní, pokrokáři a zpátečníci, dnes pokrokoví, nebo dokonce liberálně progresivní a konzervativní. V evropské tradici to známe už od antiky a není lepší příležitosti, jak prezentovat názor na dobu, jejíž jsme součástí, než vystoupením v kamenném divadle, amfiteátru nebo před televizními kamerami.