Politolog Jiří Pehe se zamyslel nad tím, zda Češi v roce 1989 skutečně toužili po svobodě. Došel k názoru, že takové přání rozhodně nebylo hnacím motorem změn – Češi se prostě a jednoduše chtěli mít lépe. Tento fakt prý zatím, na rozdíl od svých oponentů, pochopili Andrej Babiš s Milošem Zemanem a nyní z toho těží. Souhlasíte?

Zkusím na tu otázku odpovědět z jiného konce. Revoluce, na rozdíl od puče, je vždycky o dalekosáhlé změně ve společnosti, která se promítne do celé řady segmentů. U revoluce nejde jen o výměnu politického establishmentu, ale především o změnu politického systému, ekonomického systému, o proměnu sociální struktury a tak dále. A těmto rozsáhlým změnám je vždycky potřeba, dát nějaký ideový náboj, nějaký étos – „děláme to pro demokracii, pro svobodu“. To je ta ideová část. Ta jistě platí, ale reálně zpravidla hraje v motivech lidí daleko menší úlohu, než se nahlas přiznává.

Daleko větší roli, i když skrytě, hraje „materiální“ motiv. Protože každý od nového systému logicky čeká, že se v něm bude mít lépe než v tom starém. To ale naráží na objektivní překážku: těch, kteří se ekonomického profitu dočkají, bude vždy daleko méně než těch, kteří v něj doufali – tím spíše, že ve svobodné společnosti má každý svou vlastní ekonomickou úroveň ve svých vlastních rukách a záleží jen na jejich píli, šikovnosti a štěstí, jak se s tím popasují.

A tak se po každé revoluci časem dostavuje deziluze a zklamání z vývoje, které se často obrací proti těm, kdo změny vyvolali. Ne nadarmo se proto hovoří o tom, že revoluce požírají svoje vlastní děti. Ale abych byla fér, tak je potřeba říct, že tohle není nic typicky českého. To je obecný průvodní jev naprosté většiny revolucí. Stačí se třeba podívat na to, jak dopadla svého času velkolepá oranžová revoluce na Ukrajině, či další revoluce, které od té doby proběhly…

Proč bere zhruba polovina národa Babiše jako určitého zachránce a vykupitele od toho, co zde bylo předtím? Jsou připraveni omluvit zločiny vlády KSČ, Babišovo údajné estébáctví, jeho členství v KSČ? Anebo jim vlastně „havlovské“ řeči o vyrovnání se s minulostí nikdy nic neříkaly? Mávne rukou polovina národa nad připomínkou 17. listopadu se slovy „co jsme si, to jsme si“? A je to dobře?

Je potřeba si uvědomit, že skalní voliči Babiše, kteří uvěřili, že je Babiš zachránce, jsou v zásadě ti samí, kteří v roce 1998 uvěřili, že Miloš Zeman je jejich zachránce před tou takzvaně „spálenou zemí“. To je přece ideově i fakticky stále ten stejný typ voliče. A tento typ voliče nikdy příliš neřešil, co bylo nebo nebylo před rokem 1989, protože daleko více řešil, jak dobře a štědře se o něj postará stát. Dnešní babišovský volič má pocit, že se o něj premiér stará dobře, a to je klíč Babišova úspěchu. Kde na to Babiš bere a čím je to vykoupeno, už jeho volič neřeší.  

Pokud ale jde o „havlovské“ vyrovnání se s minulostí, pak je tu jeden zásadní problém, a to ten, že to vyrovnání proběhlo poněkud selektivně. Máme tu dvě skupiny bývalých komunistů – u jedněch jejich členství v KSČ vadí, u druhých ne. Jedněm se neustále připomíná a mlátí o hlavu, druzí jsou naopak vynášeni do nebes. Vždyť ani sám pan Havel se s komunisty nevyrovnal – kdyby ano, nikdy by například nemohl mít nomenklaturního kádra, pana Čalfu jako svého nejbližšího spolupracovníka. Jak by se ostatně Václav Havel mohl s komunisty zcela vyrovnat, když je současně potřeboval, aby ho v prosinci 1989 zvolili prezidentem…