Začněme aktualitou. Ministerstvo vnitra s Ministerstvem průmyslu a obchodu chystají vyhlášku (platit by měla snad od poloviny roku), podle které mají provozovatelé internetu sbírat informace o tom, jaké si prohlížíte weby, a následně k nim mají mít přístup policie a tajné služby. Zaznívají obavy ze „šmírování“, ale vnitro tvrdí, že díky tomu bude případné vyšetřování „lépe cílené“. Vy se tématu digitální svobody věnujete dlouhodobě, jak na vás tento návrh působí?
Samozřejmě je to další pokus o instalaci čínské digitální totality a je úplně jedno, na co se Vít Rakušan vymlouvá. Slabí muži se pomocí zrušení demokracie snaží udržet u moci, protože už nedokážou obstát ve volné soutěži. Trend prolamování soukromí předtím nejvíce přikrmili Piráti s Ivanem Bartošem v čele. Ten bez mrknutí oka odstranil všechny bezpečnostní pojistky z legislativy evropských digitálních identit (eIDAS). Tyto identity mají v budoucnu sloužit mimo jiné k mapování toho, co jste napsali na sociální sítě, a to i přesto, že to napíšete pod pseudonymem. Evropská komise si totiž vymyslela koncept, kdy správce pseudonymů (ne nutně daná sociální síť, ale spíše třetí strana) může poskytovat policii a dalším orgánům informace, kdo se pod jakým pseudonymem skrývá.
Když bychom z pohledu digitální svobody měli zhodnotit čtyřleté ministerské působení Víta Rakušana, co byste k němu řekla?
Rakušanovo působení za poslední volební období prokazuje jeho snahu posílit estébácký rozměr státu všemi dostupnými prostředky. Shrňme si to: Začalo to cenzurou, která byla nazývána bojem proti dezinformacím. Následně Rakušan podporoval rozšíření využívání technologií pro rozpoznávání obličejů. Dále Rakušan podporoval tzv. registr kdo kdy kde spal (a věřím tomu, že ministerstvo by rádo vědělo i s kým), který měl povinně evidovat informace o pohybu a ubytování osob. Rakušanovo ministerstvo také tlačilo návrh inspirovaný draftem EU legislativy Chat Control, který by umožnil prolomení šifrované komunikace v aplikacích jako WhatsApp, Signal, ale také v e-mailové komunikaci. Sledování internetové aktivity už je pak samozřejmě nabíledni. Vít Rakušan ale samozřejmě sám nic z toho nevymýšlí, pouze tiše drží krok s ostatními západními vládami.
Je zřejmé, že z hlediska kontroly našeho života na internetu byla v posledních letech (i dříve) lídrem hlavně Evropská unie. Není to ale tak, že jsme v této oblasti občas „papežštější než papež“?
Není to tak. Různé země zavádějí různé věci přesně v takové míře, v jaké jim to místní podmínky a nálada ve společnosti dovoluje. Svoboda slova a právo na soukromí je totiž na ústupu po celém světě od Austrálie s jejím zákazem sítí pro mladistvé a digitálními identitami přes Čínu a Rusko, dále přes Británii, kde policie běžně provádí zátahy proti lidem, co něco někde napsali, přes Německo, které se v pořadu 60 minut chlubilo svou „myšlenkovou policií“, až po Kanadu, ale stranou nestojí ani například Indie či Izrael.
Když bychom se přesunuli na úroveň EU, co aktuálně považujete za největší nebezpečí, které se na občany chystá?
Jednoznačně takzvané evropské peněženky digitální identity. Jde o aplikace do mobilních telefonů, které sdruží vaše eDoklady, loginy na sociální sítě, bankovní účty, očkovací průkazy a mnoho dalších informací. Až ta věc bude hotová (měla by být hotová do konce příštího roku), tak si ji rozhodně odmítněte naistalovat a používat ji. Je to past. Opakuji, je to past.
Hlavním důvodem, který je uváděn pro „ochranu bezpečnosti“ je nebezpečí pocházející z Ruska. Hesla „hybridních operací“ nebo „kybernetické války“ se užívala už dříve, od února 2022 ještě mnohem intenzivněji. Jak to vnímáte vy, jsou plánovaná opatření přiměřená rizikům?
To, co je plánováno, je až groteskně nepřiměřené. Vezměme si třeba Úmluvu OSN o kyberkriminalitě, jejíž znění máme jako členský stát v budoucnu ratifikovat. Když pominu fakt, že ji doslova napsaly a prosadily Rusko s Čínou, což plukovníku Foltýnovi s generálem Koudelkou ani v nejmenším nevadí, je to bezprecedentní hrozba nejen pro novináře, disidenty a politickou opozici, ale i pro bezpečnostní analytiky napříč státy. Kyberkriminalita je tu pouhým alibi pro totalitní praktiky, jako je sledování každého vašeho pohybu a odposlechy skrze mobilní telefony.
Pak tu máme tu věc s přidáním kybernetických útoků na seznam důvodů pro kolektivní reakci NATO podle článku 5 Washingtonské smluvy, což v praxi znamená možnost zahájit vojenský útok na Rusko jen proto, že se nějací útočící hackeři identifikují jako ruští. Že je realizace útoků pod falešnou vlajkou velmi snadná, odhalily již v roce 2017 například soubory CIA zveřejněné serverem WikiLeaks. Plukovník Foltýn se k možnosti bombardovat celé státy jen pro podezření z hackerských útoků vyjádřil souhlasně, což jistě nikoho nepřekvapí.
Vládní koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn
Dnes sledujeme dramatické dění v Rumunsku, kde na základě údajných ruských zásahů na internetu (v podobě účtů na sociální síti TikTok) byly zrušeny volby a z těch opakovaných následně vyloučen jejich hlavní favorit. Nestává se nám z ruského nebezpečí už klacek, který využíváme na lidi hlavně proto, že mají jiný názor?
To už se dávno stalo. Především jsme povýšili tzv. demokratické instituce na slovo boží, které se nezpochybňuje. Nikdo však už nedodá, že bezpečnostní agentury nejsou a nikdy nebyly z definice demokratickými institucemi. To, že něco vzniklo nebo existuje během demokracie, z toho ještě nedělá demokratickou instituci. Proto když něco tvrdí rumunské zpravodajské služby nebo naše BIS, je to bez důkazů stále jen pouhé tvrzení. Důkazy ovšem Rumuni zatím žádné neviděli. Zpráva jejich zpravodajských služeb neprokázala zahraniční vměšování.
Výmluvné je, jak se evropské vlády v boji proti Rusku neštítí používat klasické sovětské praktiky šikany a propagandy. Nejde tu o obranu demokracie, prostě chtějí zůstat u moci už navždy. Můj otec Ludvík Vaculík tento problém pojmenoval již v roce 1967 a od té doby to asi nikdo lépe nevyjádřil. Rusko je jistě hrozbou právě například v souvislosti s jejich hybridním kapitalismem dohledu, kterým se od něho nesmíme nakazit, ale problém je, že přesně tou digitální totalitou už nás dávno ohrožují naše vlastní vlády. Osobně už v tomto směru mezi Evropskou unií a Ruskem moc rozdílů nevidím.
Nedávno jsme také mohli číst o „ruských hybridních útocích“, které zmapovali reportéři EBU. Není ale riziko, že novináři mohou při svém reportování nebezpečí zveličovat se záměrem více vystrašit lidi?
Hlavní riziko unií placených novinářů, kteří se sdružují v EBU, je, že se v zájmu kariéry mohou měnit na propagandisty, což ostatně prokázala v uplynulých letech Česká televize. Dalším skvělým odstrašujícím příkladem vládami placených novinářů je OCCRP, investigativní organizace, o které jste sice nikdy neslyšeli, ale postarala se dle vlastních slov o výměny vlád v pěti nebo šesti zemích. To vše za peníze od USAID a dalších subjektů v rámci americké vlády.
Obzvláště nechutné je to proto, že USAID má doslova krvavou historii a podílela se na mučení, podpoře genocidy nebo na sterilizaci 300 000 žen v Peru. S OCCRP spolupracují české servery Investigace a Seznam Zprávy.
Co se týče údajných ruských sabotáží, souhlasím s americkým novinářem Mattem Leem, který ve videu deníku The New York Times říká: „To, že to není obskurní, neznamená, že máte nějaký důkaz, že se to stalo.“ Věci by neměly být odsouhlaseny jen proto, že jsou pravděpodobné. Alespoň někteří novináři by se měli ptát, „kde jsou důkazy“. Zprávy tajných služeb však samy o sobě nejsou důkazy. Požadujme tedy skutečné důkazy.
Ruský vliv podle lidovce Jana Bartoška:
Vloni vám vyšla kniha Otec bůh a Matka láska, která je v podstatě vzpomínkou na vaše dětství s rodiči Ludvíkem Vaculíkem a Lenkou Procházkovou, odehrávající se v čase totality. Dnešní nebo nedávné „bidenovské“ časy někteří s touto érou srovnávali, jiní tvrdili, že je to nesmysl. Jak to vidíte vy?
Míra propagandy ve zpravodajství se podle mého názoru postupně zvyšuje. V knize Otec Bůh a Matka Láska se vracím formou vzpomínek mého otce dokonce až do sedmdesátých let a musím říct, že z té podobnosti se socialistickým režimem až mrazí. Ta podobnost je ale kupodivu nejen v chování úředníků, kteří si přivlastnili moc, je také v chování běžných lidí, kteří se na tu realitu adaptovali. Je to až kafkovské. Ale během psaní knihy mi došlo, že to je součástí koloběhu světa. Nakonec jsem to v knize vyjádřila tímto odstavcem. Snad vás trochu uklidní.
A přestože máme třeba už tři generace pocit, že všechno se donekonečna zhoršuje, stejný pocit zhoršování „až navždy“ měly všechny generace předtím. Je to nekonečný Shepardův tón, vytvářející iluzi neustálého klesání, ačkoli se nakonec nedostává níž. A proto stále nedošlo na nejhorší, protože zatímco se něco stále donekonečna zhoršuje, někde vedle toho se už dlouho nenápadně stále zlepšuje zase něco dobrého, protože každé zhoršení dává inspiraci k vývoji nějakého zlepšení. Zlepšení většinou probíhá mimo centrum moci a takzvaně antisystémově, ovšem ve skutečnosti je právě v „odstředění“ ten nejvyšší systém. Skrze jednotlivé buňky centrální moci neodolatelně protéká spontánní řád.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Máme dnes svobodu slova?
autor: Jakub Vosáhlo
HonzaSouček
