Pane profesore, jak jste se v IKEMu připravovali na koronavirus? Co se změnilo oproti měsíci lednu, operace probíhají dále? Museli jste nějaké například rušit?

IKEM je ve velmi specifické situaci, neboť podstatná část nemocných je v nějaké fázi transplantačního programu a velká část po transplantaci jater, a tedy pod trvalým vlivem léků potlačujících imunitu, u kterých se logicky předpokládá větší vnímavost na jakoukoliv virovou infekci. Případná intrainstitucionální nákaza by tedy mohla mít devastující účinek na velmi úspěšné transplantační programy, které zatím probíhají rutinně, nicméně za přísných hygienických a organizačních opatření. Myslím, že Institut zareagoval na hrozbu infekce precizně a systematicky. Pochopitelně se provoz v ostatních oblastech musel přizpůsobit danému riziku a organizačním změnám. 

Z vašeho odborného pohledu a z našeho laického pohledu: lze na pacientovi poznat, že tímto typem virového onemocnění trpí?

Symptomy jsou dnes známy. Je to zvýšená teplota – suchý kašel – úzdrava, či rozvoj komplikací, to jest multiorgánové selhání.

Jsem poněkud ve specifické situaci, protože má dcera přímo pracuje jako lékařka ve Španělsku v koronavirové nemocnici v jedné z nejvíc postižených lokalit. V její nemocnici leží 400 nemocných s těžkým průběhem, denně jich přijímají několik desítek. Zlomilo se to prakticky ze dne na den – jeden den byla situace jako u nás, druhý den přijímali několik desítek nemocných. Ze španělské rodiny mé dcery – šest dospělých osob – onemocněla polovina, naštěstí lehce.

Zákaz vycházení se přísně kontroluje, na cestě na nákup ji zastaví několikrát policie. Přitom se jedná o nejvyspělejší španělský region s vysokou kvalitou života a veškerých služeb, normálně ráj na zemi.