Pojďme k volbě Donalda Trumpa. Čekali ti, kteří proti němu demonstrují, nějakou změnu na poslední chvíli? Je to „Putinův agent“?

Vzpomínáte si jistě dobře, že jsem vám v létě říkal, že preferuji jako amerického prezidenta pana Trumpa. Preference se mi tedy vyplnily. Myslím, že ač pan Trump je člověk velmi bohatý, viděl více do duší a pocitů lidem středních a níže příjmových vrstev, než kandidátka demokratů, protože ne vše je v Americe malované. To není nikde na světě. Protesty příznivců demokratické kandidátky postupně slábnou a spíše jsou dnes podporovány feministkami a některými takzvanými celebritami, které ani způsob prostých amerických občanů neznají. A myslím si, že změna na poslední chvíli by hodně ublížila USA i celému světu. Myslím si, že mnoho lidí si ve světě oddechlo.

A upřímně: velmi mě pobavilo sousloví „Putinův agent“. To si nedovedu dost dobře v rámci takové velmoci, jako jsou Spojené státy, představit. Zvláště když pan Putin stojí v čele konkurenční mocnosti, a nikoliv druhořadé, jak by to rád viděl pan Obama. Všimněte si, že neříkám „nepřátelské“, protože pan Trump dobře odhadl, že obchody jdou lépe dělat v klidných podmínkách a jeho prozatímní snaha o dorozumění s Ruskem se bude týkat spíše toho klidu na obchod než nějaké konfrontace. A myslím si, že tatáž je i snaha Ruska. A samozřejmě i společný boj proti společnému nepříteli. A tím je dnes pro celý svět agresivní forma islámu a jeho nároky na světovládu. Doufám, že kromě těch islamistů a jedinců z jiných zemí, vycházejících z pojetí tzv. multikulturalismu, na to není nikdo jiný zvědavý.

Můžeme hovořit o bídě amerického venkova a průmyslových oblastí, ze kterých nejvíce vzešel požadavek na razantní změnu v americké politice?

Spojené státy jsou hospodářsky silná země a mluvit v jejich případě o bídě mi připadá nepatřičné. Ovšem, jako v každé jiné zemi se i v USA najdou chudí až velmi chudí lidé a stejně tak i lidé na pokraji společnosti. Ale lidé v USA jsou zvyklí pracovat. Velmi tvrdě pracovat. Tak, že 95 procentům našich obyvatel by se to vůbec nelíbilo. A pak jsou tam i lidé frustrovaní tím, že se jim třeba hned nevede, jak jim o tom vyprávějí různí lžikazatelé – takoví jsou čím dál víc viditelní i u nás – a společnost by na to měla tvrdě reagovat jejich odmítnutím, a z toho plynou někdy i střelby do spoluobčanů. Doufám, že i americká společnost si s podobnými lžikazateli jednou poradí, i když to bude asi trvat déle, než bychom si, i v rámci ostatního světa, přáli.

Můžeme v dnešní době hovořit o krizi elit, krizi společnosti, Západu a vlastně konzumu? Mnozí si vzpomenou na pojem „krize z nadvýroby“, což není žádný „terminus technicus“ z marxismu-leninismu…

To je těžká otázka. Napřed bychom si měli říci, co jsou to elity národa, respektive společnosti. Jsou to herci a herečky, zpěváci, náhodní filozofové a mudrlanti? Jsou to bohatí lidé, o nichž je lépe nevědět, z jakého zdroje jejich bohatství pochází? Jsou to politici bez odpovědnosti, kteří si nedovedou udělat pořádek ani ve vlastní rodině? Nebo to jsou lidé, pro něž není slovo „práce“ sprostým pojmem, lidé, kteří si váží velké minulosti národa, lidé, jejichž práce rukou a hlav přináší pokrok a užitek všem?

Tedy pokud bych já měl volit a mám v tom jasno, tak jsou to ti lidé práce. Jsem starý chlap a měl bych se ovládat, ale velmi mne rozčilují všelijaké ty rozhovory a reportáže o všelijakých nepatrných hvězdičkách herectví a zpěváctví, místo toho, aby novináři představili poctivého vědce, učitele, konstruktéra, dělníka či sedláka – nemám rád slovo „farmář“, je v českém jazyku cizí –, kteří se dnes a denně rvou o to, abychom něco měli, něco znali, měli kde bydlet a něčeho se mohli najíst. Pak teprve přichází ta zábava, ale musí to být zábava opravdu dobrá.

A pokud jde o krizi té první elity, potom je smutné, že všichni ti náhodní filozofové a mudrlanti přenášejí svou dobře placenou blbou náladu na druhé, poctivě pracující, kde se počítá s každou poctivě vydělanou korunkou. Takže mně jejich špatné nálady není líto ani trošku.

Horší je to s krizí EU. Ta se nám promítá do života stále. Ale buďme k sobě upřímní. Zavinili jsme si ji sami, počínaje rozkrádáním veřejného majetku až po pozvání do Evropy nepřátelských uprchlíků, a sami se z toho budeme muset vyhrabat. A budeme muset začít od hlavy.

Krize konzumu? Tomu rozumím tak, že některé společnosti vydělávají méně a méně, neboť produkují věci méně a méně potřebné. A že jejich zisky pak klesají, není divu. Brzy se to projeví i v automobilovém průmyslu, protože trh je nasycen. A co bude potom, když naše společnost je právě na montování aut závislá. O to více bude potom potřeba elity práce rukou a hlav, aby naši společnost zachránila. Snad potom si více uvědomíme její potřebnost a více ji zaplatíme, a hlavně vytvoříme podmínky, aby mohla skutečně pracovat.  

Ani náboženství, zdá se, nepomáhá na cestě k vzájemnému souznění a míru. Je podle vás, pane docente, lepší se přiklonit k „přírodním národům“, které mají největší šanci vždy přežít, a to nemyslím jen natalitu…

Nejde o náboženství, jde o víru! To si mnohý z nás neuvědomuje. Musíme něčemu věřit, za něčím jít a stát za svou vírou s hlavou vztyčenou, což, bohům žel, nás již dnes mnoho nedovede. To ovšem znamená znát svou minulost, být na ni hrdý a ne ji tupit a pomlouvat, a také mít ideu, cíl, kam chceme dojít. Myslíte si, že takový cíl nám dají povrchní filozofové a mudrlanti? Mezi námi, i takzvané „přírodní společnosti“ mají své ideje a svou víru. Byť třeba v bohy přírody. A nejsou primitivní! Možná jsme více primitivní my s našimi mobily a automobily a s naší nevírou, ničíce své životní prostředí.

Zelená úsporám, zelená nafta, zelené všechno... a přesto to není pro přírodu, tedy zelenou, ale pro byznys. Hledáme poučení v minulosti, u předků, nebo už jsme tak zaslepeni?

Zelená barva vždycky dráždila sobecké společnosti. A tak si ve jménu byznysu ty společnosti vymyslely zelenou energii, naftu, úspory a hle, ukázalo se, že skutečně, jak jste řekl, pane redaktore, jde jenom o další byznys. Ani nechci vědět, kolik vydělávají mnozí na zelené energii ze slunečních panelů a větrných elektráren, na zelené naftě z řepky, slunečnice či olejnatého máku a z dalších takzvaných  zelených produktů. Zatím naše pole strádají a s poli celá naše příroda, ve které se hromadí zbytky různých postřiků a prášků daleko horších než DDT, dusíkatých hnojiv, jak se ve jménu pokroku ničí struktura půdy a vysazují se monokultury rychle rostoucích dřevin.

Kdybychom se měli poučit od předků, museli bychom studovat jejich působení v krajině a těm negativním věcem se vyhnout. Nemuseli bychom chodit ani moc daleko do minulosti. Jak rychle v nedávné minulosti zmizela z krajiny její pestrost, jak zmizely meze a utvořily se nesmyslně velké lány bez ohledu na terén i pěstované plodiny. Jak rychle se zavedly velkochovy hospodářských zvířat bez ohledu na to, jak takový velkochov je choulostivý na všelijaké ty choroby, které tady sice taky byly, ale protože postihovaly malé jednotky, nenapáchaly tolik škody. A mohli bychom jít dál, do doby, kdy se začala pole přehnojovat a začalo se chemicky bojovat se škůdci. To byla první polovina 20. století.

A v 19. století díky našim předkům zaplavily naši přírodu invazivní druhy, a přesto jsme se nepoučili. A ještě předtím jsme začali vysazovat v rámci zvýšeného zisku lesní monokultury a vybili jsme většinu šelem a dravých ptáků, které pomáhaly udržovat přírodní rovnováhu. A mohli bychom jít dál a dál do minulosti a učit se z chyb našich předků. Ale to by stálo moc peněz a mnozí by si snad ani nevydělali na tu zelenou naftu, když by nebyla rozsáhlá řepková pole, která tak pěkně ničí naši přírodu. Říkáte, pane redaktore, hledat poučení u předků. Už jsem to dnes několikrát zmínil – ne, nejsme zaslepeni, ale nechceme... a přitom minulost českého národa je tak krásná, zajímavá a poučná. Jenže říkejte to hluchým, ukazujte to slepým a chtějte hovořit s němými. Jde to těžko.