Pane profesore, co se současné ekonomické situace a inflace týče, jsme svědky verbálního boje o to, kdo ji zavinil, kdo ji měl řešit a čí zásluha je, že klesá. Jak vy to vidíte?

Přestože je snižování inflace pozitivní signál, bohužel je u nás stále jedna z nejvyšších v Evropě, což je velmi smutné. Na její pokles má vliv celá řada faktorů včetně klesajících nákladů na energie a fungování ekonomiky. Nelze říct, že by někdo konkrétní měl na její pokles vliv. Jde o souhru domácích i zevních faktorů. Varoval bych před tím, abychom usnuli na vavřínech a začali slavit, vždyť je stále velmi vysoká. 

Souvisí s tím extrémní drahota, o které nelze říci, že by polevovala. Máme chatu kousek od německých hranic, takže mohu snadno porovnávat. Pokud si jedu nakoupit do Drážďan nebo blíž do Pirny, kvalita a cena potravin je odlišná proti nákupu v Ústí nad Labem. Nemluvě o Polsku. Kromě potravin například hygienické prostředky. V síti obchodů DM v Německu a Česku jsou také rozdíly v náš neprospěch. Dokonce stavební materiál je už levnější v Rakousku! A to nemluvíme o tržní síle. Je naprosto zřejmé, že řada firem si z nás dělá legraci a zkouší, co ještě sneseme. Mnohé firmy pod záminkou války na Ukrajině a energetické krize si na úkor občanů namastily kapsu. Vláda tomu tiše přihlíží a říká, že žádné kartelové dohody nejsou a všechno je v pořádku. 

O nepoměru, že násobně bohatší Němci nakupují nejen potraviny levněji než my, se mluví dlouho. Je to mimořádně bizarní. Nic se na tom ale nemění, vláda to zřejmě nechává být. Češi jezdí stále víc nakupovat za hranice a státu utíkají peníze na daních. Má tento problém reálné řešení podle vás?

Máme zákon o cenách a stát ho může využít, pokud bude chtít. Stejně tak by vláda měla další možnosti a nástroje, jak obchodní sektor regulovat a hájit zájmy občanů České republiky. Evropská unie je výrazně přeregulovaná, takže hovořit o tom, že tady je neviditelná ruka trhu v EU roku 2023, je poněkud úsměvné. Jednou cestou je třeba snížení DPH viz Polsko a stát by musel pohlídat, aby to obchodníci nezneužívali, jako to vidíme nyní u spotřební daně na naftu. 

Vláda zrušila snížení spotřební daně na naftu o 1,50 Kč. V červenci jste koupil litr nafty například za 31,90 a teď po deseti dnech na stejném místě koupíte za 35,90, tedy čtyři koruny nárůst. Jestli dobře počítám, čtyři koruny bez koruny padesát jsou dvě padesát. Takže o 2,50 si distributoři, prodejci pohonných hmot a ostatní namastí kapsu. Kdybych chtěl zapojit silnou ironii, asi těch 2,50 stojí přenastavení změny odvodu daně. No a stát? Říká, že bude řešit, jestli je něco v nepořádku. Jestliže se něco má změnit o 1,50 a změní se to o 4 Kč, tak nemusím nic řešit a je naprosto jasné, že tady je něco hodně v nepořádku a opět si z nás někdo dělá legraci. Jsem zvědav, s čím stát přijde za několik týdnů. Dovedl bych odhadnout, že nám řekne, že to šetřili a všechno je v pořádku.  

Nemluvě o benzinu, kde se žádná daň nezvedla ani o haléř a cena výrazně stoupla také.

Přesně tak. I kdyby koruna o něco zeslábla, mohlo by se to promítnout, ale z druhé strany, když koruna byla v dobré kondici před několika měsíci a týdny, neviděl jsem, že by v závislosti na to pohonné hmoty zlevňovaly. 

Dotkli jsme se vývoje ceny energií a vlivu na inflaci. Přestože ty ceny klesají, stále jsou šíleně vysoké. Nedávno jsem četl vynikající myšlenku profesora Miroslava Bárty, že levné a dostupné energie jsou základním předpokladem k růstu a úspěchu každé civilizace. To se o nás říci nedá. Nemíříme do budoucnosti, která vůbec nebude pěkná?

O problému energetických zdrojů se hovoří dlouho. Zaslepení ideologií a dogmatem velmi rychlého přechodu na alternativní zdroje energie snad v rámci Evropy trošku opadá. Vždyť si stačí vzít kalkulačku a spočítat si, kolik dnů fouká a svítí slunce, abyste zjistili, že Česká republika zde nemá zdaleka takové možnosti jako přímořské a jižní státy. Vodní energie nějaký potenciál nabízí, ale hlavním tématem je rozvoj nebo zvýšení kapacity jaderných elektráren, ale i tradičních zdrojů. Víme ale, jak dlouho se o tom hovoří a jak dlouho trvá stavba. Stát musí napnout úsilí, aby těchto zdrojů byl dostatek, protože je jasné, že spotřeba energií bude stoupat. Na druhé straně se snižuje energetická náročnost u množství procesů ve výrobě i u běžných spotřebičů.