Pane doktore, západní politici nijak moc neslaví pád Bašára Asada. Protože nikdo neví, co v nábožensky a etnicky heterogenní Sýrii bude. Celou dobu jsme ale slyšeli, že „Asad musí jít“. Mají se naši státníci bát nejvíc toho, že se jim splní jejich přání?

Pravdou je, že situace na bojišti, jak říká klasik, se mění každým dnem. A kdo se opozdí jako Napoleon u Waterloo, může být navěky ztracen. Při intelektuální kapacitě a morální nezpůsobnosti nejen českých, ale i evropských populistů a unionistů, je obtížné tuto staronovou situaci v dnes tak populárním regionu pochopit. Protože nám, amorálním vyznavačům evropských hodnot, jde hlavně o peníze a moc, převedeno do triviálnosti dnešního dne – o ropu a plyn, není co slavit. Alespoň až do doby, kdy nový algoritmus dodá nějaký nový suverén nebo se vrátíme k již dávno vyzkoušeným švindlům a krvavým soubojům, ve kterých jde kromě moci a peněz také o život.

Chtělo by se vzpomenout na léta nenávisti a válek mezi anglosaským a ruským impériem, kdy dědičná anémie vládnoucích rodů ve Velké Británii a v carském Rusku vedla k válkám a k revolucím téměř více než dvě století. Navíc když obě strany najímaly své žoldnéře, budoucí válečné hrdiny a jejich oběti, po celém světě. Pro jistotu upozorňuji – v Evropě, Americe a Africe. I dnes na obou stranách pohřbívají svoje padlé, bezohledně někdy jako hrdiny, někdy jako oběti. Ale vždy jen v zájmu vlastním. Henry Kissinger poctivě přiznával, že Spojené státy nemají přátele ani nepřátele, ale jen své vlastní zájmy. Vypadá to cynicky, ale bohužel, tak tomu je i tentokrát. Hosté dnes nevzpomínané přednášky bývalého ředitele britské MI-6 Richarda Dearlova v roce 2022 na velvyslanectví své země v Praze by o těchto věcech mohli už něco tehdy zaslechnout, ale zda si myslí, že tehdy slyšeli zlatá slova, si jistý nejsem. Spíše si myslím, že alespoň symbolicky podepsali, aniž to věděli, úpis, a to dokonce vlastní krví.

Takže i oni si už tehdy mysleli, že Asad musí jít, ale nezeptali se, kdy budou muset jít i oni. Tak je nechme, ať se bojí.