Čím se liší historicky třetí přímá volba prezidenta, ať už ohlasy ve společnosti nebo ve výstupech médií, od těch dvou předchozích?

Oproti dřívějším přímým volbám prezidenta České republiky je ve veřejném prostoru patrná ještě větší netolerance než v případě druhé volby, stejně tak je zřetelně omezen prostor pro věcnou a svobodnou argumentaci, debatu, a to v důsledku jisté paniky a hysterie části tzv. názorových vůdců, pokud by snad tentokrát nezvítězil ten správný kandidát. Situaci celkem věcně a s nadhledem vystihuje výrok, který koloval v online prostředí: „Je nutné stát na správné straně hysterie“.

Hysterie vystoupala do té míry, že došlo na vyhrožování zastřelením jednomu z kandidátů. Jako by pachatele povzbudil přístup Petra Fialy, Víta Rakušana i prezidentského protikandidáta Petra Pavla, kteří nejprve sice jednoznačně odmítli výhrůžky násilím v souvislosti s vyhrožováním smrtí Monice Babišové, ale pak svůj odsudek začali zmírňovat. Třeba Fiala slovy: „Nelze se na jednu stranu tvářit ublíženě a na druhou stranu šířit lži.“ Slovy komentátora Martina Zvěřiny: „Takže Andrej Babiš podle premiéra šíří lži, a proto může za vyhrožování Monice Babišové? Nebo si to snad paní Babišová dokonce zaslouží?“ A teď už je vyhrožováno i jejímu muži. Co se k tomu dá říct?

Eskalace kampaně ve smyslu výhrůžky zabitím, zastřelením, je naprosto bezprecedentní situaci¨e, která je v moderních dějinách české politiky poměrně vzácná. Střelba airsoftovou pistolí z bezprostřední blízkosti na prezidenta Václava Klause v Chrastavě v roce 2012 je něco docela jiného. Policie nynější anonymní hrozbu nemůže ignorovat. Bezpečnostní opatření pak pochopitelně zasáhla do finálního charakteru kampaně, stejně jako i do už tak významně vypjaté volební atmosféry v České republice.

V letošní prezidentské volbě se asi více než kdykoli předtím ukázalo, že obrovskou moc mají sponzoři, ti viditelní i neviditelní, a média jen plní zadané úkoly. Co říkáte názoru, že hlavní média vyrobila tři favority a ostatní diskriminovala, což bylo patrné i na televizních debatách, v nichž soustředila pozornost jen na ty „dopředu vyvolené“? Neselhala v tomto i Česká televize, která v rámci své „superdebaty“ odsunula „ostatní“ kandidáty jen do role těch, kteří mohli favoritům klást otázky?

Čelné kandidáty generovala zejména politika public relations, do které spadá i sponzoring, partnerství, práce s hlavními médii nebo výzkumy veřejného mínění. Jejich výsledky a interpretace. V případě takto preferované a vytvořené kandidátky Danuše Nerudové byl pak rozdíl mezi reálným výsledkem prvního kola voleb a dlouhodobými průzkumy veřejného mínění propastný. Dramaturgii prezidentské debaty v podání České televize pak vůbec nelze považovat za šťastnou.

Zmínil jste výsledky průzkumů jako jeden ze způsobů, jak byli vytvářeni favorité. Není namístě zvážit zveřejňování jakýchkoliv průzkumů, protože lidé hlasují pro kandidáty s nejvyššími preferencemi, jak jim je předvybrali a naservírovali lidé v zákulisí ruku v ruce s agenturami?

Výzkumy veřejného mínění jsou důležitým zdrojem poznatků o náladách ve společnosti. Nutno ovšem dodat, že ne vždy slouží pouze a nutně k mapování nálad ve společnosti. Za určitých okolností se mohou podílet i na jejich formování. Zveřejňováním výsledků výzkumů veřejného mínění dochází k nastolování jakoby důležitých společenských témat, stejně tak i ke zvyšování veřejné podpory domnělým většinovým názorům nebo kandidátům. Redakcím masových médií pak výzkumy veřejného mínění dobře slouží jako zdroj seriózní i atraktivní informace. Jsou dobrým odrazovým můstkem pro libovolné konstrukce a odborné spekulace, a to nejen politologů, redaktorů nebo stranických sekretariátů. Jejich pravidelné publikování pomáhá udržet zájem běžných příjemců, tedy diváků, posluchačů, čtenářů a voličů. Tomu odpovídá i zjednodušující způsob prezentace zjištěných výsledků. Samo žurnalistické zpracování výsledků výzkumů včetně jejich metodologie je mnohdy velmi sporné. V prezentaci výsledků často není vůbec zmíněna velikost skupiny nerozhodnutých nebo zcela chybí přesná formulace otázky výzkumu. Právě formulace otázky je jednou z nejdůležitějších částí výzkumu. Otázky se mohou snadno stát největší slabinou výzkumu, a to v případě jejich příliš obecného vyjádření nebo pokud umožňují jen určitou odpověď. Často pouze ANO, nebo NE.

Výzkumy veřejného mínění tedy nutně neslouží jen ke zjišťování stavu veřejného mínění, ale často přímo k jeho ovlivňování a vytváření, a to nastolováním témat a vytvářením zdánlivě dominantních postojů k důležitým společenským otázkám nebo kandidátům. To je i případ původních preferencí Danuše Nerudové, a to ve vztahu k reálnému výsledku prvního kola volby. Jinak řečeno, otázky etiky v praxi výzkumů veřejného mínění jsou tak stále vysoce aktuální.